I. ÚS 794/12
I.ÚS 794/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 253/2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2011 č. j. 3 Ko 13/2011-518 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2011 č. j. 40 K 47/2004-506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti se Ing. M. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.

Napadeným usnesením soud prvního stupně schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 17. 3. 2010. Odvolací soud na základě odvolání úpadce (nyní stěžovatele) citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť jím uplatněné vady jsou zmatečnostní vady řízení podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), nikoli však způsobilým dovolacím důvodem.

Po odstranění vad prvotního podání (zejména absence právního zastoupení), stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, stejně jako v odvolání a dovolání namítal, že vyrozumění o vyvěšení konečné zprávy a o možnosti podat proti ní námitky doručoval soud prvního stupně, jakožto soud konkursní, postupem podle § 66c zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), tzn. vyvěšením na úřední desce soudu a v Obchodním věstníku, ačkoli v uvedené době byl stěžovatel ve výkonu trestu a neměl možnost se s textem konečné zprávy seznámit a podat proti němu námitky, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků.

Podle rozvrhu práce byla ústavní stížnost původně přidělena JUDr. Františku Duchoňovi jako soudci zpravodaji. V důsledku ukončení jeho funkčního období dne 6. 6. 2012 se stal novým soudcem zpravodajem v této věci JUDr. Pavel Rychetský (§ 12 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 7. června 2012 do konce roku 2012).
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti k standardním procesním institutům obecného práva, která jako přípustná nastupuje teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí. Nejde přitom o přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti, ale o výraz subsidiárního postavení ústavní stížnosti v systému prostředků sloužících k ochraně základních práv a svobod (viz i čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Jinými slovy, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přezkoumává zásadně pouze zásahy orgánu veřejné moci, které bezprostředně a citelně zasahují do základních práv stěžovatele a zároveň nejsou zhojitelné v řízení před ostatními orgány veřejné moci.

Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 OSŘ může účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že soud prvního stupně svým nesprávným postupem, spočívajícím v doručení uvědomění o konečné zprávě a možnosti podat proti ní námitky pouze vyvěšením na úřední desce a v Obchodním věstníku a nikoli do výkonu trestu, mu odňal možnost podat proti ní námitky a jednat před soudem.

S ohledem na citované ustanovení § 229 odst. 3 OSŘ zakotvující jeden z tzv. zmatečnostních důvodů, je zřejmé, že stěžovatel tutéž námitku mohl a měl uplatnit v žalobě pro zmatečnost. Tento procesní prostředek přitom nelze v daném případě pokládat za zjevně "neefektivní", a to i vzhledem k závěru vyslovenému Nejvyšším soudem v ústavní stížnosti napadeném usnesení, v němž stěžovatele výslovně poučil o skutečnosti, že daná námitka (nemožnost jednat před soudem z důvodu nedoručení vyrozumění o konečné zprávě) sice není způsobilým dovolacím důvodem, ale je vadou, kterou lze uplatnit v žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 OSŘ, přičemž lhůta pro její podání počala běžet až od právní moci usnesení Nejvyššího soudu o dovolání (§ 235 odst. 2 OSŘ). Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), nastala situace, kdy stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a to i přes výslovné upozornění a poučení Nejvyšším soudem a zachovanou lhůtou k jejímu podání (srov. § 235 odst. 2 OSŘ). Ústavní stížnost je proto podle § 43 dost. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z předložených listin je zřejmé, že stěžovatel o existenci konečné zprávy, proti níž nebyly ze strany stěžovatele vzneseny žádné námitky, a jejím doručení, resp. doručení o jejím uvědomění podle § 66c ZKV věděl z předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 3 Ko 18/2010. Proto bylo také na samotném stěžovateli, byť byl v rozhodné době ve výkonu trestu, aby se v duchu zásady vigilantibus iura aktivněji staral o ochranu svých práv.

Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Pavel Rychetský soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.