I. ÚS 785/10
I.ÚS 785/10 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Halounem, advokátem se sídlem v Praze, Španělská 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2009, č. j. 9 As 1/2009-141, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2008, č. j. 6 Ca 181/2007-84, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR a tím i ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se dne 16.10.2006 podrobil III. části státní zkoušky na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (dále jen "právnická fakulta", přičemž byl zkušební komisí klasifikován jako "neprospěl". Proti rozhodnutí zkušební komise podal stěžovatel dne 20.10.2006 právnické fakultě žádost o změnu klasifikace z důvodu nedodržení řádného procesu během průběhu popsané státní zkoušky. Právnická fakulta přípisem ze dne 5.12.2006 (sp. zn. PF/112/8/200 6) stěžovateli sdělila, že neshledala v postupu průběhu popsané státní zkoušky žádné neregulérní podmínky. Dopisem ze dne 9.12.2006 se stěžovatel na právnické fakultě domáhal poučení o opravném prostředku proti přípisu ze dne 5.12.2006. Právnická fakulta na tuto žádost stěžovatele odpověděla přípisem ze dne 18.1.2007, ve kterém sdělila stěžovateli, že jeho žádost o změnu klasifikace nemůže být považována za podání podle správního řádu, a proto ani její odpověď ze dne 5.12.2006 nemůže být považována za správní rozhodnutí, tudíž k žádnému opravnému prostředku není stěžovatel oprávněn. Stěžovatel podal dne 8.2.2007 správní žalobu proti rozhodnutí právnické fakulty ze dne 5.12.2006 (sp.zn. PF/112/8/2006) k Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze dne 11.4.2008 odmítl žalobu usnesením ze dne 5.12.2006, č. j. 6 Ca 181/2007-84, s odůvodněním, že napadené rozhodnutí právnické fakulty nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Stěžovatel dne 6.5.2008 podal proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 9 As 1/2009-141, zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že rozhodování ve věci dodržení stanovených podmínek během zkoušky se nepochybně týká rozhodování o právech a povinnostech studenta, na které se vztahuje ustanovení § 68 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách).; to znamená, že v obecné rovině má rozhodnutí ve věci dodržení podmínek pro konání státní zkoušky charakter rozhodnuti ve věcech veřejné správy, které podléhá přezkumu ve správním rozhodnutí. Městský soud v Praze tedy pochybil, pokud dospěl k opačnému názoru. Nejvyšší správní soud však dále uvedl, že správní žalobou se stěžovatel domáhal pouze změny klasifikace státní zkoušky, jíž jsou hodnoceny vědomosti studenta, které nemohou být podrobeny soudnímu přezkumu.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ze správní žaloby je zřejmé, že se jí domáhal zrušení rozhodnutí zkušební komise právnické fakulty pro nesprávný postup správního orgánu, také již ve své žádosti ze dne 19. října 2009 napadal proces při konání zkoušky, ostatně i právnická fakulta se zabývala ve svých přípisech stěžovateli procesem při konání zkoušky. Stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za projev nepřípustného formalismu, takové rozhodnutí nemá za ústavně konformní a akceptovatelné (zvláště pokud se soud vůbec nezabýval "řádným procesem" během konání státní zkoušky stěžovatele). Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že za situace, kdy skutková zjištění umožňují podle přesvědčení soudu jinou právní kvalifikaci, která by i odůvodnila vlastní výrok o vzniku povinnosti, nesmí soud skutková zjištění překvalifikovat a musí zkoumat odůvodněnost právní kvalifikace, užité správním orgánem (viz JUSPR č. 228/1998; JUSPR č. 526/1999). Bylo tedy namístě, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a zavázal ho svým právním názorem k vrácení věci k projednání právnické fakultě (správnímu orgánu), která (i dle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) věc nesprávně skutkově posoudila. Právnická fakulta však stěžovatele nesprávně poučila, když měla za to, že věc není přezkoumatelná správními soudy a až Nejvyšší správní soud tuto působnost stanovil, avšak přestože si byl vědom výše popsaných zásadních pochybení v řízení, kasační stížnost stěžovatele zamítl. Nesprávný postup právnické fakulty tak nebyl ani Městským soudem v Praze ani Nejvyšším správním soudem nikdy věcně přezkoumán, ač se tohoto přezkumu stěžovatel dožadoval, jednak ne zcela přesně v žádosti určené právnické fakultě ze dne 19.10.2006 (kterou však měla jak právnická fakulta tak Nejvyšší správní soud posoudit podle zásady bezformálnosti), tak již výslovně ve správní žalobě podané Městskému soudu v Praze dne 8.2.2007 (viz návrh výroku rozsudku bod 1). Závěrem stěžovatel zmiňuje řadu procesních pochybení správních soudů, konkrétně nenařízení jednání Nejvyšším správním soudem, dále stěžovatel namítá, že soudy rovněž porušily ustanovení § 52 odst. 1 s. ř. s., neboť stěžovatel ve správní žalobě navrhoval výslech svědků, soudy se však k této otázce vůbec nevyjádřily. Stěžovatel rovněž namítá, že mu nebylo doručeno ani vyjádření právnické fakulty ke správní žalobě, ani její vyjádření ke kasační stížnosti, zato právnická fakulta byla o všech podáních stěžovatele včas informována a byla tak zvýhodněna.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Jak vyplývá z textu ústavní stížnosti, v době podání správní žaloby měl již stěžovatel ukončené vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě. Vyhověl-li by tedy Ústavní soud takto stěžovatelem koncipované ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí by zrušil, nastolil by situaci, kdy by byla rušena rozhodnutí obecných soudů, která jsou za daného stavu věcí zcela ústavněkonformní, když situace nesoucí tvrzené znaky neústavního odepření možnosti stěžovatele domáhat se přezkumu jeho věci ve správním soudnictví již odezněla - není aktuální. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaného jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142-150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.

Z povahy institutu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což je však zcela výjimečné, např. v případech, kdy by přicházel v úvahu nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu, k tomu srovnej např. Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. vydání, Linde, 2005, str. 102-103. V dané věci by v případě důvodné ústavní stížnosti po zrušení napadených rozhodnutí správních soudů Ústavním soudem bylo důsledkem opětovné přezkoumání toho, zda předmětný přípis právnické fakulty byl rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví, v kladném případě by pak bylo správním soudem zjišťováno, zda tímto přípisem, kterým právnická fakulta stěžovateli sdělila, že neshledala v postupu průběhu státní zkoušky žádné neregulérní podmínky, došlo k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele, na která se vztahuje § 68 zákona o vysokých školách. Je tedy zcela zřejmé, že se v předmětné věci o žádný aktuální zásah do práv stěžovatele nejedná, nejde ani o situaci, která by odůvodňovala (byť se stěžovatel domnívá opak) nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že pro něj má žaloba "hlubší smysl", neboť "nejen svému okolí se snaží dokázat, že .... mohl být úspěšný již při prvním pokusu", jedná se o jeho subjektivní pohnutky, na jejichž základě ostatně svá tvrzení o neregulérnosti státní zkoušky postavil, a které nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému se již Ústavní soud nezabýval meritem věci, tedy tím, zda předmětný přípis právnické fakulty byl rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví, ani námitkami stěžovatele vztahujícím se k tvrzeným procesním pochybením správních soudů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.