I. ÚS 779/17
I.ÚS 779/17 ze dne 31. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti navrhovatele J. J., bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2016 č. j. 13 Co 137/2015-284 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. října 2016 č. j. 21 Cdo 2941/2016-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Podáním, které stěžovatel osobně doručil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 6. 1. 2017 a které tento soud postoupil Ústavnímu soudu poštovní zásilkou ze dne 9. 3. 2017, navrhovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, které se týkají jeho vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Dle zjištění Ústavního soudu byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen krajský soud ) stěžovateli doručen dne 21. 3. 2016. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu, které stěžovatel převzal dne 7. 11. 2016, bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není podle § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Navrhovatel má za to, že řízení probíhalo jednostranně, rozhodnutí o zvýšení jeho vyživovací povinnosti nebere v potaz jeho schopnosti a možnosti, nutí jej ke změně zaměstnání a k výraznému snížení životní úrovně.
2. Ústavní soud nejprve posoudil splnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti.

3. Podle § 72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

4. Napadený rozsudek krajského soudu ze dne 18. 2. 2016 byl stěžovateli doručen dne 21. 3. 2016. Stěžovatel má pravděpodobně za to, že lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne od doručení usnesení dovolacího soudu, ke kterému dle jeho tvrzení došlo dne 7. 11. 2016, a že ji dodržel doručením svého podání Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 6. 1. 2017. Ústavnímu soudu byla jeho stížnost postoupena dne 9. 3. 2017.

5. V projednávané věci však nelze ohledně lhůty k podání ústavní stížnosti aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší soud dovolání stěžovatele neodmítl jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nýbrž jako nepřípustné ex lege, přičemž stěžovatel byl o nepřípustnosti dovolání v rozsudku krajského soudu řádně poučen. Aplikace zmíněného ustanovení pro zdůvodnění dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti je tudíž nepřípadná a ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu odeslána (Okresním soudem v Ústí nad Labem) více než jedenáct měsíců od doručení rozsudku krajského soudu, který je v projednávané věci posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, je nutno považovat za opožděnou (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 348/14 ze dne 17. 2. 2014). Ač je to právně nevýznamné, Ústavní soud konstatuje, že i Okresnímu soudu v Ústí nad Labem byla stěžovatelova ústavní stížnost předložena několik měsíců po uplynutí uvedené lhůty.

6. Opožděná je však ústavní stížnost i v té části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Toto usnesení bylo stěžovateli dle jeho tvrzení doručeno dne 7. 11. 2016; od tohoto dne běžela stěžovateli dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí, jejíž běh skončil dne 7. 1. 2016. Podle § 27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je řízení zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Protože Ústavní soud není součástí systému obecných soudů, jeho posláním je kontrola ústavnosti a řízení před ním je řízením odděleným od řízení před obecnými soudy, je lhůta pro ústavní stížnost zachována pouze podáním návrhu Ústavnímu soudu, nikoliv jinému soudu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 1144/09 ze dne 12. 5. 2009 a sp. zn. I. ÚS 361/17 ze dne 9. 2. 2017). Byl-li tedy návrh stěžovatele Ústavnímu soudu předložen až dne 9. 3. 2017, stalo se tak po uplynutí uvedené lhůty.

7. Nad rámec řečeného Ústavní soud konstatuje, že i kdyby mu Okresní soud v Ústí nad Labem předmětný návrh odeslal neprodleně, tj. nejpozději dne 7. 1. 2017, ústavní stížnost by byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná, jelikož Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil tím, že dovolání bylo v této věci nepřípustné ex lege, a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy zjevně nedošlo.

8. S ohledem na opožděnost ústavní stížnosti Ústavní soud ani nevyzýval navrhovatele k odstranění vad podání spočívajících zejména v nedostatku právního zastoupení.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudkyni zpravodajku odmítl předložený návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.