I. ÚS 777/13
I.ÚS 777/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Žáka, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008 č. j. 4 Cmo 81/2008-93, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2010 č. j. 4 Cmo 191/2009-143, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 4 Cmo 33/2011-196 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 32 Cdo 3651/2011-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení všech shora uvedených rozhodnutí, a to pro porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podal dne 23. 11. 2006 proti vedlejšímu účastníkovi (Regionální stavební s. r. o) žalobu na zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel jako zhotovitel uzavřel s vedlejším účastníkem jako objednatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž konstrukcí tesařských, sádrokartonových a truhlářských pro stavbu "Přístavba penzionu David" v Harrachově. Ze strany vedlejšího účastníka nedošlo k uhrazení celkové ceny díla (její části) ve výši 400 000 Kč. Vedlejší účastník se bránil žalobě tím, že tento nedoplatek smlouvy o dílo ve výši jednostranně započetl se smluvní pokutou ve stejné výši za nedodržení termínu předání díla. Stěžovatel však považuje tuto smluvní pokutu vyčíslenou vedlejším účastníkem za neoprávněnou.

3. Ve věci byly vydány celkem tři rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Dva rozsudky, jimiž bylo žalobě stěžovatele vyhověno, byly usneseními Vrchního soudu v Praze, jež jsou napadeny touto ústavní stížností, zrušeny. Třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 11. 2010 č. j. 37 Cm 184/2006-168 byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze změněn tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 290 380 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 54 360 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné podle § 39 obč. zákoníku, neboť nebyly zjištěny a ani žalobcem tvrzeny žádné dobrým mravům příčící se okolnosti, za kterých by byla nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta sjednána. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal, že by výkon práva žalovaného byl vůči žalobci šikanózní a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zákoníku.

4. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, ve zbývající části (náklady řízení) bylo odmítnuto.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se jedná o enormně vysokou smluvní pokutu, která odporuje dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku. Takto vysoká smluvní pokuta přestává mít motivační charakter a naopak se stává smluvní pokutou šikanózní. Smyslem smluvní pokuty je jak funkce motivační, tak i funkce sankční. I zde je však dle názoru stěžovatele nutno dbát na zásadu přiměřenosti jako na jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví. Pakliže tedy vrchní soud posvětil enormně vysokou smluvní pokutu, dopustil se interpretace, která je v protikladu účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod, dopustil se tímto rozhodnutím libovůle a za použití čistě formalistického postupu dle názoru stěžovatele i zřejmé nespravedlnosti. Stěžovatel je dále přesvědčen, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s ustanovením § 151 odst. 2 o. s. ř. a s ustanovením § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění. V předmětném rozsudku uložil Vrchní soud v Praze stěžovateli povinnost platit náhradu nákladů v jednom stupni vždy třikrát (tedy třikrát za řízení před soudem prvního stupně a třikrát za řízení před soudem odvolacím). Toto je zjevně zcela v rozporu se zákonem a s citovaným ustanovením vyhlášky. Skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v rámci odvolacího řízení dvakrát zrušeno a proti rozsudku byla vždy podána odvolání, neznamená, že se každé jednotlivé vrácení a další projednání posuzuje jako "řízení v jednom stupni". Takovéto logice odporuje i fakt, že i soudní poplatek se platí z řízení v jednom stupni a v této i v jiných věcech se platí standardně vždy pouze jednou.
6. Z obsahu i petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel kromě zrušení rozsudku Nejvyššího soudu požaduje zrušení všech předchozích rozhodnutí odvolacího soudu, tedy dvou usnesení a jednoho rozsudku. Z ustanovení § 72 odst. 1 ve vztahu k ustanovení § 75 odst. 1 o Ústavním soudu však vyplývá, že ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se řízení ve věci samé nekončí, nýbrž jde o rozhodnutí zrušovací, není přípustná. V daném případě je tak ústavní stížnost nepřípustná vůči usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2008 a ze dne 10. 3. 2010.

7. Ústavní soud tedy přezkoumal ústavní stížností zbylá napadená rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze) z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

10. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání. Dovolací soud se jeho námitkami formulovanými v dovolání důsledně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažuje stěžovatelovu argumentaci za správnou. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny).

11. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

12. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

13. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ohledně názoru na ustanovení § 265 obch. zákoníku považuje Ústavní soud za dostačující pouze odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu k této otázce, který jednak odkázal na vlastní judikaturu k § 265 obch. zákoníku a jednak uvedl, že "Odvolací soud ve svém obšírném odůvodnění judikatorní závěry Nejvyššího soudu respektoval, když ve výkonu práva žalované na smluvní pokutu rozpor se zásadami poctivého obchodního styku neshledal. Naopak z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel si ustanovení § 265 obch. zák. vykládá nesprávně, vztahuje-li rozpornost se zásadami poctivého obchodního styku k právnímu úkonu samotnému, tj. k ujednání o smluvní pokutě, a nikoli k výkonu práva žalované na smluvní pokutu. Dovolací soud tak usuzuje z výčtu okolností (popisovaných závěrů soudu prvního stupně), kterými dovolatel zdůvodňuje rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (nepřiměřená výše smluvní pokuty, žalované nevznikla škoda, žalovaná se podílela na důvodech prodlení žalobce). Tyto skutečnosti však ve vztahu k výkonu práva žalované (k jednostrannému zápočtu smluvní pokuty na žalobní nárok) nemají samy o sobě žádnou vypovídací hodnotu a nelze proto pouze na jejich základě odepřít právní ochranu výkonu předmětného práva (srov. například právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle § 301 obch. zák.). Dovodil-li proto odvolací soud ve vazbě na zjištěný skutkový stav, že výkon práva žalované na zápočet smluvní pokuty není ve smyslu § 265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je tento jeho právní závěr správný a žádné právní pochybení - jak činí dovolatel - mu nelze vytýkat.".

14. K námitce, týkající se nesprávného výpočtu nákladů řízení, Ústavní soud uvádí, že otázkou nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307).

15. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).

16. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla jen polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení, konkrétně otázka výše náhrady ve vztahu k opakovanému řízení před soudem prvního stupně, která však v daném případě postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr.

17. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o výrok o nákladech řízení, obsahuje dostatečné odůvodnění a jeho právní závěry ohledně výkladu aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu jsou ústavně konformní a nezpochybnitelné. Náklady řízení, jež vynaložila úspěšná strana sporu, nelze zaměňovat nebo srovnávat s placením soudního poplatku, jak činí stěžovatel. Při procesním neúspěchu stěžovatele obecné soudy rozhodly, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit.

18. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.