I. ÚS 759/09
I.ÚS 759/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti B. S., zast. Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem, sídlem U Radbuzy 4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7.1.2009, č.j. 61 Co 582/2008-77, a proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8.9.2009, č.j. 4 C 9/2008-59, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a M. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností výrok X. v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud"), podle něhož je "žalovaná povinna uhradit žalobci na nákladech řízení 26 675,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Záraze, advokáta se sídlem Plzeň, U Radbuzy 4" a výrok I. ad X. v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým se "žalobci vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznává", domáhal se jejich zrušení a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, protože je přesvědčen, že jimi byl zkrácen na svém právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru obsahuje právo na soudní ochranu i právo na náhradu nákladů řízení v případě, že účastníku nezbývá nic jiného, než se účelně domáhat ochrany svého práva u soudu a tento účastník je ve sporu plně úspěšný; v případě absence tohoto práva je porušen i princip rovnosti účastníků řízení, kdy se neúspěšný účastník nepodílí na nákladech řízení, přestože zde nejsou okolnosti a důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 obč. soudního řádu). Namítá, že oba soudy při svých rozhodnutích o náhradě nákladů řízení postupovaly v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, nepostupovaly tak zákonným postupem, jde tedy o postup porušující principy práva na spravedlivý proces, neboť zásady upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být alespoň stručně, avšak dostatečně odůvodněna, avšak v daném řízení byla tato zásada zcela porušena, protože odůvodnění nepřiznání nákladů řízení je neodpovídající průběhu dané věci.

V další části popsal stěžovatel průběh řízení, v němž se žalobou ze dne 29.1.2008 domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytové jednotce a ke garáži a navrhoval, aby bytová jednotka připadla do výlučného vlastnictví žalované a garáž do jeho výlučného vlastnictví, přičemž by žalovaná měla povinnost zaplatit mu polovinu odhadní ceny bytu sníženou o polovinu odhadní ceny garáže. Dále požadoval náhradu nákladů řízení, jelikož se žalovanou jednal přibližně dva roky o vypořádání sám, pak prostřednictvím právního zástupce, avšak žalovaná vypořádání účelově protahovala. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě plně vyhověl, avšak žalované přikázal uhradit pouze polovinu nákladů řízení, což odůvodnil tak, že nešlo ani o úspěch ani o neúspěch ve věci, protože každému z účastníků se dostalo poloviny majetku. Stěžovatel rozsudek napadl odvoláním (do výroků týkajících se nákladů řízení), odvolací soud mu částečně vyhověl, avšak výrokem I. ad X. mu vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznal, což odůvodnil s odkazem na charakter řízení a neexistenci obstrukcí ze strany žalované. Ohledně námitek vůči rozhodnutí soudu I. stupně odkázal na argumentaci uvedenou v odvolání, nově formuloval námitky vůči rozhodnutí odvolacího soudu. Zdůraznil, že žalobu nepodal ze své libovůle, nýbrž k ní byl donucen obstrukcemi ze strany žalované, která neměla zájem na řešení situace, protože v bytové jednotce bydlela. Dále uvedl, že odvolací soud pochybil tím, že nesprávně interpretoval § 224 odst. 2 obč. soudního řádu a setrval na názoru, že odvolací soud může rozhodnout o nákladech řízení soudu I. stupně pouze tehdy, kdy změní rozhodnutí ve věci samé: Platí-li zásada, že na základě odvolání účastníka řízení nelze v neprospěch odvolatele změnit napadený výrok ve věci samé, musí tato zásada platit i pro výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Jelikož obč. soudní řád neobsahuje ustanovení umožňující odvolacímu soudu nově rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně, pokud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně jen na základě odvolání jednoho účastníka řízení, nelze zhoršit právní postavení odvolatele ani pokud jde o odvozený nárok na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. V závěru konkretizoval výtky vůči postupu obou soudů a tvrdil, že soud I. stupně zcela pochybil tím, když ho odmítl uznat vítězem sporu a rozhodl podle § 150 obč. soudního řádu místo § 142 odst. 1 obč. soudního řádu; odvolací soud na nesprávné posouzení soudu I. stupně navázal a postupoval znovu dle § 150 obč. soudního řádu, přičemž zcela nesprávně posoudil okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postoj účastníků v průběhu řízení.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3: 3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.

Krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně posuzování rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a vyjádřil nesouhlas se stěžovatelovým názorem o zásahu do jeho práva na soudní ochranu a práva na rovnost účastníků řízení. Konstatoval, že se obecně v občanském soudním řízení uplatňuje (výslovně neupravená) zásada zákazu "změny k horšímu", nelze ji však aplikovat v případech vyjmenovaných v § 212 obč. soudního řádu, přitom jednou z výjimek je situace, kdy právní předpis upravuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení, a podrobně osvětlil (s odkazem na judikaturu) aplikaci pravidel upravujících náhradu nákladů řízení. Dále vyslovil domněnku, že své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, byť s těmito důvody nemusí stěžovatel souhlasit, a že nezasáhl do rovnosti účastníků, ev. nepřerušil vazbu mezi rozhodnutím ve věci a rozhodnutím o nákladech řízení. Argumentaci stěžovatele týkají se analogie mezi rozhodnutím o nákladech řízení v rámci potvrzení meritorního výroku a rozhodnutím o nákladech při nenapadení meritorního výroku nepovažuje za správnou, protože i potvrzení věcného výroku soudu I. stupně může být doprovázeno měnícím rozhodnutím týkajícím se nákladů řízení. Krajský soud vyslovil souhlas se stěžovatelovým názorem, že výsledek řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se zásadně řídí ustanovením § 142 obč. soudního řádu, doplnil však, že soud má v takovém řízení zohledňovat i další skutečnosti a dodal, že použití ustanovení § 150 obč. soudního řádu je v těchto věcech častější. K námitkám stěžovatele uvedl, že chování žalobkyně za řízení, které jediné bylo možné ze spisu posoudit, neodpovídalo jeho názoru, že žalovaná svými obstrukcemi řízení prodlužovala. Ani názor soudu I. stupně nepovažuje za svévolný, vychází se staršího názoru (srov. R 42/72), jeho důsledná aplikace by také vedla k závěru, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; podle názoru krajského soudu je řešení aplikací § 150 obč. soudního řádu přiléhavější. Samotnou ústavní stížnost nepovažuje krajský soud za důvodnou a navrhl její zamítnutí.

Okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil dvakrát. V reakci ze dne 19.5.2009 uvedl předseda soudu, že se k rozhodnutí odvolacího soudu nechce vyjadřovat, rozhodnutím soudu I. stupně ústavní práva stěžovatele porušena nebyla, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. V přípisu ze dne 23.4.2009, odeslaným na adresu Ústavního soudu až 23.7.2009, předsedkyně senátu 4 C jen lapidárně uvedla, že stížnost není důvodná, nedošlo k porušení ústavou zaručených práv a svobod stěžovatele a zcela odkázala na obě napadená rozhodnutí.

Vedlejší účastnice M. S. se k ústavní stížnosti vyjádřila podáním ze dne 11.5.2009, protože však nebyla řádně zastoupena (údajně kvůli její finanční situaci), Ústavní soud k jejímu vyjádření nepřihlédl.

Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice vyjádření krajského soudu, obě vyjádření okresního soudu nebylo třeba mu zasílat, neboť neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti. Také vyjádření vedlejší účastnice nebylo nutné stěžovateli zasílat, a to s ohledem na jeho irelevanci.

Stěžovatel v reakci na vyjádření krajského soudu setrval na svém stanovisku o nesprávnosti aplikace liberačního ustanovení § 150 obč. soudního řádu, a to k již zmiňovaným obstrukcím ze strany žalované, přičemž odkázal na své podání u obecných soudů, popisovaný průběh jednání se žalovanou před podáním žaloby, jednání o mimosoudním vyřešení sporu dohodou i samotné soudní řízení. Také odkázal na časopisecký příspěvek (který k reakci přiložil) věnující se ustanovení § 150 obč. soudního řádu a vyjádřil názor o pravděpodobnosti jeho brzkého vypuštění z obč. soudního řádu. Znovu zdůraznil, že ze spisového materiálu obecných soudů je patrno, že musel zahájit soudní řízení a pokračovat v něm, aby dostál svého zákonného práva (doplnil, že od listopadu 2008 se domáhá svého práva po žalované prostřednictvím exekučního řízení); přes veškerou snahu vyřídit věc bez nutnosti zásahu soudní moci a hrazení nákladů řízení, žalovaná nebyla ochotna přistoupit na spravedlivé mimosoudní vyrovnání, on byl v řízení úspěšný, neinicioval soudní řízení z libovůle ale z nutnosti, proto mu měla být i přiznána náhrada nákladů řízení.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 4 C 9/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytové jednotce; podílové spoluvlastnictví k němu vzniklo nastoupením zákonné domněnky vypořádání společného jmění manželů. Vypořádání navrhl tak, že žalovaná by se stala výlučnou vlastnictví bytové jednotky a byla by povinna zaplatit mu polovinu odhadní ceny bytu stanovené znaleckým posudkem. V průběhu řízení (na počátku prvního ústního jednání) rozšířil žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke garáži a pozemku, navrhoval, aby se stal výlučným vlastníkem posléze uvedených nemovitostí a upravil i návrh na finanční kompenzaci tak, že mu měla být uložena povinnost zaplatit žalované (nesprávně uvedl "žalobkyni") částku rovnající se polovině odhadní ceny těchto nemovitostí. Po provedeném dokazování rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem, jímž podílové spoluvlastnictví k vymezeným společným věcem zrušil a vypořádal tak, že bytovou jednotku, včetně příslušných podílů na domě a na pozemku, nabyla do výlučného vlastnictví žalovaná, garáž s pozemkem stěžovatel, současně byla žalované uložena povinnosti vyplatit stěžovateli na vypořádání částku 445 870,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, v jejich rámci též o povinnosti žalované uhradit žalobci na nákladech řízení částku 26 675,- Kč. Poslední nákladový výrok odůvodnil soud aplikací § 150 obč. soudního řádu a přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1/2, neboť nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu ve věci, přičemž každému z účastníků se dostalo poloviny majetku, který měli v podílovém spoluvlastnictví. Proti čtyřem výrokům (z celkem 10 výroků) podal stěžovatel odvolání, zejména v něm poukazoval na neochotu žalované uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a na to že veškeré náklady vznikly jedině z důvodu jejího chování a bylo by nespravedlivé, aby se na nákladech řízení jakkoli podílel sám. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné a vyhověl stěžovatelovým návrhům, pouze výrok X. (napadeným ústavní stížností) změnil tak, že žalobci vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznal. Právní názor podrobně odůvodnil (str. 3, s několika odkazy na známé judikáty), zejména připomenul, že i řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se řídí v zásadě pravidly úspěchu ve věci, že však v řadě případů bude předpoklad pro aplikaci § 150 obč. soudního řádu, a to již vzhledem k povaze věci. Zdůraznil, že stěžovatel sice v žalobě tvrdil, že již před zahájením řízení se pokoušel o dohodu se žalovanou, tato tvrzení však nijak nedoložil; ze samotné žaloby je zřejmé, že neměl k dispozici znalecký posudek, o jeho nejistotě o ceně, která by měla být na vypořádání zaplacena, svědčí i formulace návrhu rozsudečného výroku, kde se neuvádí žádná konkrétní částka. Upozornil, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že hodnota nemovitostí je jiná (byť ve prospěch stěžovatele), než kterou uváděl. Vyjádřil souhlas s názorem soudu I. stupně, že je důvod pro aplikaci § 150 obč. soudního řádu, tedy pro výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli, který spočívá v charakteru řízení a v neexistenci obstrukcí ze strany žalované. V závěru této partie odůvodnění krajský soud akcentoval skutečnost, že není vázán rozsahem odvolání proti nákladům řízení, ev. důvody, které v tomto odvolání jsou uvedeny, a odkázal na dříve publikované rozhodnutí.
III.

Po seznámení s předloženými podklady a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatele namítaného porušení jeho základních práv na soudní ochranu a na rovnost účastníků v řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu, tudíž ani porušení rovnosti účastníků, kterou lze považovat za imanentní součást práva na soudní ochranu, nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo; stěžovatel se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tomuto požadavku bylo vyhověno. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím soudu o náhradě jeho nákladů řízení. Ohledně rozhodování o nákladech řízení Ústavní soud v nedávné době (na základě rekapitulace své judikatury) uzavřel, že "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 607/04). O takové porušení se v posuzovaném případě nejedná (viz výše formulovaná zjištění). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, zabýval se soud podrobně posouzením předpokladů pro rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž stěžovatel se podanou ústavní stížností snaží s výsledkem posouzení polemizovat, aniž by jeho názory měly relevantní oporu v právních předpisech. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na dostatečné odůvodnění napadeného usnesení, včetně zdůvodnění prostoru pro rozhodnutí v neprospěch odvolatele.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.