I. ÚS 757/17
I.ÚS 757/17 ze dne 2. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Dráždila, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. prosince 2016 č. j. 75 Co 206/2016-274, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Okresního soudu v Olomouci a společnosti AXIDA, s. r. o., se sídlem v Brně, Panská 391/12, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo dojít k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2015 č. j. 28 C 428/2014-164 ve věci žalobce - společnosti AXIDA, s. r. o., proti žalovanému stěžovateli tak, že tento je povinen zaplatit žalobci částku 18 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 12. 2016 č. j. 75 Co 206/2016-274 bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Stěžovatel uvedl, že sporný právní vztah mezi ním a žalobcem vznikl v únoru 2011, kdy žalobce se stěžovatelem uzavřeli smlouvu označenou jako smlouva o franchisingu. Předmětem této smlouvy mělo být školení pro stěžovatele, poskytování žalovanému marketingu franchisingové sítě, online přístup na internet v sídle a na pobočkách franchisora, nadregionální inzerce, výroba tiskopisů, informačních letáků a další materiálů potřebných pro výkon jeho činnosti dle této smlouvy. Stěžovateli byla stanovena povinnost uhradit žalobci vstupní licenční poplatek ve výši 18 000 Kč za uvedené výhody a za přenechání licence provozovat realitní kancelář pod jménem žalobce. Stěžovatel poplatek odmítl uhradit, když prý zjistil, že mu to ve skutečnosti nic nepřinese a rozporoval i samotnou zákonnost předkládané smlouvy. Žalobce pro zaplacení požadované částky zahájil rozhodčí řízení dle v té době sjednané rozhodčí doložky. Rozhodčí nález vydaný tímto rozhodčím soudem byl následně soudem při přezkumu zrušen. Žalobce se nadále domáhal žalobou ze dne 8. 12. 2014 svého nároku soudní cestou a dne 11. 11. 2015 Okresní soud v Olomouci rozhodl, jak shora uvedeno. Stěžovatel namítl, že žalobce podal návrh na pokračování v řízení dle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. dne 8. 12. 2014, přičemž rozhodčí nález byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2014. Vzhledem k dikci zákona, konkrétně ustanovení § 34 odst. 1, zák. č. 216/1994 Sb., kdy není stranám určena lhůta k podání, je stěžovatel přesvědčen, že tato lhůta je zákonodárcem předjímána jako "bez zbytečného odkladu", a to období šesti měsíců, po uplynutí kterých byla žaloba podána, prý nesplňuje.

3. Dále soud odvolací (a taktéž i soud prvního stupně) údajně porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že vinou striktního právního formalismu, aplikovaného na posouzení povahy uzavřeného právního vztahu, podřadil sporný právní vztah pod nesprávnou právní normu. Soudy v neprospěch stěžovatele aplikovaly ustanovení obchodního zákoníku, zejména lhůtu pro promlčení, která je oproti občanskoprávní lhůtě čtyřletá a tím negativně zasáhly do jeho právního postavení, když se domáhal promlčení nároku. Soudy se podle názoru stěžovatele také řádně nezabývaly praktikami žalobce v souvislosti s otázkou dobrých mravů.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě nezjistil. Oba soudy, rozhodující ve věci, dostatečným a zřetelným způsobem odůvodnily své rozsudky a nedá se ani dovodit, že by v řízení postupovaly přepjatě formalisticky.

6. K námitkám stěžovatele o údajném nedodržení lhůty pro podání žaloby či o promlčení nároku nutno uvést, že soudy takový názor posoudily jako nedůvodný, když žalobní pohledávka se stala splatnou dne 24. 2. 2011, takže ke dni podání žaloby (dne 8. 12. 2014) čtyřletá promlčecí doba dle obchodního zákoníku ještě neskončila. Krajský soud v napadeném rozsudku předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou, zahrnující prvky smlouvy licenční, smlouvy o využití know-how, smlouvy nájemní, leasingové a smlouvy o obchodním zastoupení dle obchodního zákoníku. Jestliže stěžovatel předmětnou obchodní smlouvu uzavíral za situace, kdy nedisponoval potřebným živnostenským oprávněním, to nemohlo mít podle odvolacího soudu za následek její neplatnost, neboť u druhé smluvní strany bylo třeba chránit její dobrou víru a ochranu nabytých práv, že stěžovatel živnostenské oprávnění má, nebo si je ve sjednané lhůtě opatří. Stěžovatel se mohl rovněž stěží dovolávat postavení spotřebitele, když byl osobou, mající sám vykonávat obchodní aktivity. Navíc bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel svůj závazek písemně uznal a procesním důsledkem takového uznání je přechod důkazního břemene z věřitele na dlužníka, který musí prokázat, že uznaný závazek ke dni uznání neexistoval nebo již zanikl, což se stěžovateli nezdařilo.

7. Vyslovené právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.

8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.