I. ÚS 757/09
I.ÚS 757/09 ze dne 12. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojen Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Ing. Danielem Dunčou, advokátem v Hradci Králové, Masarykovo nám. 392/14, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1112/2008 ze dne 19. listopadu 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 244/2008-1915 ze dne 26. května 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 2 T 349/2006-1795 ze dne 24. října 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1112/2008 ze dne 19. listopadu 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 244/2008-1915 ze dne 26. května 2008, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 2 T 349/2006-1795 ze dne 24. října 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona a trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 188 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 a půl roku a k výkonu trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení základního práva na spravedlivý proces a zásady nulla poena sine lege spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily zásadu zákazu dvojího přičítání/uložení nezákonného trestu. Byl mu uložen trest ve zvýšené trestní sazbě jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, ale soudy dostatečně nezkoumaly konkrétní okolnosti, z nichž lze dovodit podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti skutku. Především pominuly skutečnost, že předcházející odsouzení je za trestný čin vraždy a recidiva vzniká u trestného činu "drogového", tedy svým způsobem zcela odlišného. Nesouhlasí ani s tím, že soudy přihlédly k tomu, že stíhaného skutku se dopustil ve zkušební době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za předchozí delikt.

Dále uvádí, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly souzený trestný čin. Podle jeho názoru posouzení trestného činu podle ustanovení § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, protože u něj byla shledána okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (spáchání činu "ve větším rozsahu"), nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že z dokazování naopak vyplynulo, že on sám je uživatelem drogy a tuto drogu poskytoval jiným pouze příležitostně a ojediněle.

Stěžovatel také namítá jednostranné hodnocení důkazů, které prý spočívalo v tom, že soud při hodnocení svědeckých výpovědí opakovaně uvedl, že výpověď určitého svědka je nevěrohodná, protože "je ve prospěch obžalovaného a tedy je motivována snahou jej očistit". Tvrdí proto, že celý přístup k dokazování zásadně vybočuje z pravidel spravedlivého procesu a požadavku na logičnost, ucelenost, transparentnost a nestrannost důkazního řízení.

Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že námitku proti posouzení trestné činnosti jako spáchání trestného činu ve větším rozsahu uplatnil stěžovatel i v dovolání. Zdůraznil však, že naopak stěžovatel neuplatnil v dovolání námitku proti svému hodnocení jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Prohlásil, že se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v dovolání. Krajský soud v Ústí nad Labem ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně řádně posoudil a své právní názory náležitě odůvodnil. Okresní soud v Lounech plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem k ústavní stížnosti uvedlo, že obecné soudy nepřehlédly, že trestný čin spáchaný v poměru zpětnosti je typově zcela odlišný než trestný čin minulý. Při správné aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 trestního zákona konstatovaly splnění formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. K námitce nesprávné právní kvalifikace odkázalo na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje. Okresní státní zastupitelství v Lounech se stručně vyjádřilo k jednotlivým námitkám stěžovatele a konstatovalo, že skutkový stav byl řádně zjištěn a že právní kvalifikace stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty je opřena posouzení a zhodnocení všech potřebných aspektů.

Stěžovateli - cestou jeho právního zástupce - byla zaslána vyjádření účastníků řízení (Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Lounech a Nejvyššího soudu) k ústavní stížnosti s tím, že má možnost k těmto vyjádřením podat repliku ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla právnímu zástupci doručena dne 22. 12. 2009, lhůta pro vyjádření uplynula dne 6. ledna 2010. Stěžovatel možnosti repliky k vyjádřením účastníků řízení nevyužil.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 349/2006 vedený u Okresního soudu v Lounech. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem označeného soudu č. j. 2 T 349/2006-1795 ze dne 24. 10. 2007 uznán vinným, že"nejméně od počátku roku 2006 do svého zadržení dne 4. 4. 2006 v Lounech, v Žatci, okres Louny, případně na dalších nezjištěných místech předal ve více případech pervitin získaný od spoluobžalovaných P. M. a M. M., spoluobžalovanému P. H., takto mu předal nezjištěné množství pervitinu, pervitin dále prodal v nezjištěném počtu případů J. S., dále pervitin získaný od spoluobžalovaného P. M., který pervitin vyráběl, a spoluobžalované M. M., jako zprostředkovatel ve více případech prodal nebo jinak předal nezjištěnému počtu neustanovených osob, přičemž pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nejméně od počátku roku 2006 do svého zadržení dne 4. 4. 2006 v Lounech, v Žatci, okres Louny, případně na dalších nezjištěných místech opatřil spoluobžalovanému P. M. nezjištěné množství léku Modafen a louhu sodného, přitom věděl, že spoluobžalovaný P. M. používá tyto látky k výrobě pervitinu." Tímto jednání spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 188 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 a půl roku a k výkonu trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by trestný čin spáchal ve větším rozsahu. Jeho odvolání bylo zamítnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 244/2008-1915 ze dne 26. 5. 2008. Tento soud k odvolací námitce stěžovatelce na základě rekapitulace zjištěných skutečností uvedl, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a také ho správně kvalifikoval. Aniž by to stěžovatel přímo namítal, zabýval se odvolací soud i posouzením jednání stěžovatele jako jednáním zvlášť nebezpečného recidivisty, a v tomto směru pozitivně zhodnotil formální i materiální stránku nezbytnou pro takový závěr.

Dovolání stěžovatele, v němž uplatnil též stejnou námitku jako v dovolání (tj. že nedošlo ke spáchání trestného činu ve větším rozsahu), bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1112/2009 ze dne 19. 11. 2008 odmítnuto. Dovolací soud se touto námitkou velmi podrobně zabýval a dospěl k závěru, že obecné soudy nižších stupňů kvalifikovaly jednání stěžovatele správně a jejich závěr o spáchání trestného činu ve větším rozsahu, který odůvodňuje použitou právní kvalifikaci, je na místě.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel především namítal, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly souzený trestný čin. Podle jeho názoru posouzení trestného činu podle ustanovení § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, protože u něj byla shledána okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (spáchání činu "ve větším rozsahu"), nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že z dokazování naopak vyplynulo, že on sám je uživatelem drogy a poskytnutí této drogy jiným bylo pouze příležitostné a ojedinělé. Uvedenou námitku uplatnil jak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tak i v dovolání proti rozsudku soudu odvolacího. Zde však Ústavní soud konstatuje, že ze spisu a zejména z odůvodnění napadených rozhodnutí všech obecných soudů vyplývá, že právě touto otázkou se soudy podrobně zabývaly a náležitě posoudily, že znaky odůvodňující použití vyšší právní kvalifikace jsou v daném případě splněny.

Obecné soudy zhodnotily všechny provedené důkazy a spolehlivě z nich zjistily skutkový stav tak, aby byl ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů dostatečným podkladem pro přijatá rozhodnutí. Námitky stěžovatele jsou v tomto smyslu jen polemikou s právními závěry obecných soudů. To že má stěžovatel jiný právní názor a hodnotí jinak skutkový děj, ještě neznamená, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obecným soudům při posuzování trestného chování stěžovatele a při rozhodování o jeho podřazení pod příslušnou skutkovou podstatu trestného činu nelze vytýkat nedodržení procesních předpisů, ani nedostatečně zjištěný skutkový stav či zásadní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci. Proto Ústavní soud - ve vztahu k uvedené námitce - dospěl k závěru, že je nedůvodná a že v tomto směru k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.

Stěžovatel uplatnil i námitku, že obecné soudy porušily zákaz dvojího přičítání/uložení nezákonného trestu. Byl mu uložen trest ve zvýšené trestní sazbě jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, ale soudy prý dostatečně nezkoumaly konkrétní okolnosti, z nichž lze dovodit podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti skutku. Stěžovatel konečně uplatnil i námitku jednostranného hodnocení důkazů. Těmito námitkami se však Ústavní soud nemohl zabývat, protože je stěžovatel poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti a nevyužil tak možnosti projednání a posouzení těchto námitek obecnými soudy. Z jeho odvolání (č.l. 1872) i dovolání (č.l. 2003) vyplývá, že tam stěžovatel namítal pouze nesprávnou právní kvalifikaci, přičemž nesprávnost spatřoval v tom, že se prý nedopustil trestného chování ve větším rozsahu, jak to posoudil soud prvního stupně. Uvedený postup Ústavního soudu vyplývá z jeho ustálené rozhodovací praxe, která je obecně známa.

Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2010

Vojen Güttler v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.