I. ÚS 756/17
I.ÚS 756/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderle, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, 100 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016 č. j. 5 Tdo 1181/2016-88, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016 sp. zn. 3 To 28/2014 zčásti jako zjevně neopodstatněné a zčásti jako neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2011 proti obžalovaným P. Č., J. Ch., V. K., Jiřímu Langerovi, M. N., M. R. a D. T. rozhodovaly Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud opakovaně. Po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2011 č. j. 4 T 11/2011-6751 rozhodl o vině a trestu obžalovaných Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014 uznal. P. Č., J. Ch., V. K., M. N., M. R. a D. T. vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; J. Langer byl obžaloby zproštěn. Ve vztahu ke stěžovateli byl rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovolacím řízení zrušen, neboť bylo zjištěno, že jej ve veřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2014 u Vrchního soudu v Praze zastupoval obhájce, jemuž byl pozastaven výkon advokacie. O vině a trestu stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 sp. zn. 3 To 28/2014. Uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v délce sedmi let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s dozorem. Podle skutkových zjištění soudu (velmi stručně shrnuto) stěžovatel společně s dalšími již pravomocně odsouzenými spoluobviněnými jako členové organizované skupiny v době od 10. 7. 2006 do 30. 11. 2008 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob vytvořili řetězec obchodních vztahů, kdy společnost Property Praha, s. r. o., uzavřela smlouvy o zajištění televizní reklamy, případně o zajištění reklamní činnosti, pro koncové zákazníky za cenu, která byla mnohonásobě vyšší než cena, která byla uhrazena konečným dodavatelům zakázky a poté splnění závazku postupovala dalším, účelově založeným obchodním společnostem. V důsledku účetních a daňových machinací v řetězci zapojených obchodních společností skupina způsobila svým jednáním škodu České republice převyšující částku 50 mil. Kč, přičemž z uvedené částky se na výši škody podílel stěžovatel s D. T. v celé výši.

Dovolání stěžovatele opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

Stěžovatel namítl, že žádný z obecných soudů se nezabýval otázkou vlivu délky řízení na výši trestu, resp. že tuto otázku soudy ignorovaly či bagatelizovaly. Uvedl, že trestní řízení započalo v roce 2008 pro skutky údajně spáchané v rozmezí od července 2006 do listopadu 2008, trestní stíhání započalo dne 30. 8. 2010, kdy mu bylo sděleno obvinění, obžaloba byla podána dne 29. 9. 2011; Městský soud v Praze rozhodoval ve věci samé dvakrát rozsudky ze dne 16. 7. 2012 a ze dne 2. 4. 2014, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval třikrát, usnesením ze dne 17. 12. 2012 a rozsudky ze dne 26. 9. 2014 a ze dne 21. 3. 2016. Stěžovatel poukázal na časové období jednoho a tři čtvrtě roku mezi rozsudky Městského soudu v Praze, přestože byl meritorními rozhodnutími uznán vinným stejným zločinem a byl mu uložen trest ve stejné výměře, a na dobu jednoho a tři čtvrtě roku a jednoho a půl roku mezi rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, kdy mu byl rovněž uložen totožný trest. Podle stěžovatele měly soudy při ukládání trestu zohlednit plynutí času - od spáchání trestné činnosti do konečného rozhodnutí uplynulo téměř osm let, soudní projednávání věci trvalo čtyři a půl roku, což je s ohledem na prodlevy mezi jednotlivými rozhodnutími soudů nepřiměřeně dlouhá doba. Stěžovatel dále uvedl, že v situaci, kdy v průběhu řízení podal odvolání jen obžalovaný (nikoliv státní zástupce), měla být při ukládání trestu použita a simili zásada zákazu změny k horšímu; v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/09 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3300/13, v nichž se oba soudy vyslovily k ochraně práva na přiměřenou délku řízení, resp. kompenzaci jeho porušení za použití prostředků vlastních trestnímu právu.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel uvedl, že soudy prvního a druhého stupně zamítly návrh na provedení důkazu výslechem zpracovatele záznamů telekomunikačního provozu, kterým mělo být ověřeno, zda jednotlivé odposlechy byly věrně převedeny do písemné podoby, a tedy objasněno, zda závěry orgánů činných v trestním řízení stran obsahu odposlechů odpovídají výstupu zpracovanému pro účely trestního řízení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda rozhodnutími vydanými v trestním řízení nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Pokud jde o dokazování, čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných tzv. podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné.

V posuzované věci stěžovatel nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na provedení důkazu výslechem zpracovatele záznamů telekomunikačního provozu. Vzhledem k tomu, že jádrem ústavně právní argumentace je opakovaná námitka uplatněná obhajobou v trestním řízení, je pro její hodnocení rozhodující, zda a jak se s ní obecné soudy vypořádaly. Z vyžádaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2016 (č. l. 48-49) Ústavní soud zjistil, že soud se námitkou stěžovatele zabýval, vyložil, z jakých důvodů Městský soud v Praze nepřistoupil k doplnění dokazování přehráním všech odposlechů, a proč ani on nepovažoval za účelné přehrát všechny záznamy. Podle vrchního soudu "z obsahu přepisu odposlechů nic nesvědčí tomu, že by byly zmanipulovány v neprospěch obžalovaného ani to, že by za obžalovaného hovořila jiná osoba", mimoto byly v rámci dokazování řádně provedeny další důkazy vztahující se (nejen) k vyhodnocení telekomunikačního provozu. Nejvyšší soud se zabýval formulací návrhů obhajoby v průběhu dokazování a poukázal na to, že "obviněný, resp. jeho obhájce však v žádném okamžiku řízení nevznesli pochybnost o způsobu přenesení slyšeného slova do písemné podoby a neučinili tak ani v dovolání".

Ústavní soud uzavírá, že tvrzení stěžovatele o porušení pravidel spravedlivého procesu nelze přisvědčit. Tato pravidla nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)], má-li za to, že z důkazů do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Nevyhovění důkazním návrhům, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného, je-li přiměřeným způsobem odůvodněno - což se v posuzované věci stalo - proto Ústavní soud považuje za vadu v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Za této situace proto nemohl přisvědčit ani tvrzenému porušení zásady presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, na základě jakých důkazů a úvah byl zjištěn skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybností. Za této situace není dán prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud žádné pochybnosti neměl. Lze připomenout, že Vrchní soud v Praze přistoupil že ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a novému rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele ve snaze napravit pouze drobné (většinou početní) nepřesnosti, aby se vyvaroval případných budoucích výtek. Tato upřesnění však neměla žádný vliv na kvalifikaci spáchání trestného činu ve velkém rozsahu (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku).

Na námitku stěžovatele o nezohlednění délky trestního řízení při ukládání trestu odnětí svobody reagoval přiměřeným a dostatečným způsobem jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení. Lze připomenout, že k hodnocení časového období mezi 17. 12. 2012 (po zrušení v pořadí prvního rozsudku Městského soudu v Praze usnesením Vrchního soudu v Praze) a 2. 4. 2014 (vydání v pořadí druhého rozsudku Městského soudu v Praze) se vyslovil Ústavní soud již v usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1135/16 (k ústavní stížnosti M. N.) tak, že "nenastalo porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které by mělo dopad na řízení", neboť městský soud nechal vypracovat posudek, doplnění posudku, odborné vyjádření a proběhlo několik stání hlavního líčení. V posuzované věci nemá Ústavní soud žádný důvod toto zjištění a posouzení jakkoliv korigovat. Pokud stěžovatel namítl prodlevy mezi rozhodnutími odvolacího soudu, je třeba vzít na zřetel, že o odvolání obžalovaných proti v pořadí prvnímu rozsudku Městského soudu v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze za pět měsíců, o odvolání obžalovaných proti v pořadí druhému rozsudku Městského soudu v Praze rozhodl rovněž ve lhůtě pěti měsíců a po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze Nejvyšším soudem pouze ve vztahu ke stěžovateli rozhodl o jeho odvolání rovněž ve lhůtě pěti měsíců, což s ohledem na složitost věci a obsáhlost důkazních prostředků nelze považovat za lhůtu nepřiměřeně dlouhou, či signalizující neodůvodněné průtahy v řízení.

Ústavní soud se své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k ochraně práva na přiměřenou délku řízení garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzaci jeho porušení použitím prostředků, které jsou vlastní trestnímu právu, a zavázal obecné soudy, vykonávající trestní jurisdikci, aby využily všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010, N 19/56 SbNU 185, nález sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010, N 122/57 SbNU 525). Zároveň však dal také najevo, že spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu, a to včetně celého řetězce záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky (usnesení sp. zn. II. ÚS 3622/11 ze dne 25. 1. 2012, přiměřeně též nález sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017, rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto v posuzované věci přisvědčil Nejvyššímu soudu, který v pořadí druhý rozsudek Vrchního soudu v Praze nepovažoval za rozhodnutí vydané v nepřiměřené lhůtě právě s ohledem na rozsáhlost a složitost celé věci, resp. neshledal porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přisvědčit lze i Vrchnímu soudu v Praze, že zrušení v pořadí prvního rozsudku Vrchního soudu v Praze a nutnost opětovného projednání odvolání stěžovatele bylo zapříčiněno postupem původního obhájce stěžovatele, který jej obhajoval dne 26. 9. 2014, přestože v té době nebyl oprávněn vykonávat advokacii, o čemž však soud neuvědomil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

David Uhlíř v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.