I. ÚS 756/12
I.ÚS 756/12 ze dne 28. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. J., zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, se sídlem Mánesova 53, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011 č. j. 1 Co 313/2011-247 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2011 č. j. 31 C 128/2010-197, ve výroku pod bodem III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.

V záhlaví napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze ve výroku III. tak, že se zástupci žalobce I. Č. Mgr. P. J. (advokátovi - tj. stěžovateli) přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 79.654 Kč.

Městský soud vycházel z toho, že zástupce žalobce (stěžovatel) učinil 13 úkonů právní služby po 3.100 Kč podle § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., 2 úkony po 1.550 Kč a 2 úkony po 2.170 Kč. Dále připočetl náhradu hotových výdajů za 17 úkonů právní služby po 300 Kč, cestovné ve výši 8.338 Kč za tři cesty Poděbrady - Valdice a zpět při zpáteční cestě 95 km, za sedm těchto cest při zpáteční cestě 120 km a tři cesty Poděbrady - Praha a zpět, náhradu za promeškaný čas 5.200 Kč a 20 procent DPH v částce 13.276 Kč.

Dále městský soud uvedl, že některé úkony zástupce nelze pokládat za účelné. Odměna za tyto úkony, resp. náhrada hotových výdajů s nimi spojených tak zástupci (stěžovateli) nepřísluší.

Jako neúčelné se městskému soudu jevily dvě cesty stěžovatele do Prahy konané za účelem nahlédnutí do spisu. Je sice pochopitelné, že zástupce po svém ustanovení prostuduje spisový materiál, ovšem pro ten účel je vhodné z důvodu hospodárnosti využít § 191 vnitřního a kancelářského řádu, dle něhož lze na žádost zaslat spisy k nahlédnutí k jinému soudu. Takto mohl zástupce žalobce nahlédnout do spisu např. u Okresního soudu v Kolíně, jenž je od sídla zástupce vzdálen 20 km (na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 2 vzdáleného 120 km). Za zcela nadbytečnou a zjevně nehospodárnou pak městský soud považuje druhou cestu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 konanou ve stejném měsíci jako cesta prvá (květen 2007), neboť od prvého nahlížení nedošlo ve spisovém materiálu k jakékoli změně, a zástupce do spisu nahlížel pouhých 10 minut. Dále městský soud pokládá za neúčelné dvě porady konané mezi žalobcem a jeho zástupcem ve věznici Valdice, a to dne 11. 11. 2007 a 15. 8. 2009. Před těmito poradami se totiž konaly v relativně krátké době jiné porady (29. 9. 2007 a 6. 8. 2009) a potřeba těchto dalších porad se z obsahu spisu nepodává. Přesáhne - li frekvence porad mezi ustanoveným zástupcem a klientem rozumnou a únosnou míru (jako v projednávané věci), pak je na soudu, aby stanovil, které z porad pokládá objektivně za neúčelné. Konečně prý nelze přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů za prvé upřesnění žaloby ze dne 21. 6. 2007 (tímto podáním žaloba řádně doplněna a opravena nebyla, jak je zřejmé z následného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2007, č. j. 18 C 16612004-85, a z dalšího podání žalobce ze dne 27. 9. 2007) a za podání Ministerstvu spravedlnosti ze dne l1. 11. 2007 zmíněného jako úkon právní služby ve vyúčtováni (toto podání není obsahem spisu a nelze tak posoudit, zda vůbec jde o úkon právní služby a zda je to úkon účelný).

Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že se citovaný rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku mění tak, že se stěžovateli přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 72.683 Kč.

Vrchní soud uvedl zejména následující. Za účelně vynaložené náklady z hlediska § 142 odst. 1 o. s. ř. nelze shledávat uplatněné požadavky na odměnu za převzetí zastoupení, neboť zástupce byl ustanoven soudem podle § 30 o. s. ř., a za první upřesnění žaloby, kdy již obvodní soud činil výzvu k vymezení předmětu řízení (náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb., či náhrada z důvodu újmy způsobené zásahem do osobnostních práv). Stejně tak nelze za účelně - s ohledem na předmět tohoto řízení - považovat podání žalobce Ministerstvu spravedlnosti ze dne 11. 11. 2007 (následně doložené v odvolacím řízení), v němž uplatňuje nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem a s tím související poradu s klientem dne 29. 9. 2007. Za neúčelné náklady považuje odvolací soud i poradu zástupce s žalobcem dne 15. 8. 2009, neboť při předcházející poradě dne 6. 8. 2009 byl již informován o nařízeném jednání a o možnosti eskorty žalobce k tomuto jednání; z obsahu spisu se pak potřeba další porady objektivně nepodává, přestože stěžovatel dne 13. 8. 2009 nahlížel do spisu. Na rozdíl od soudu prvního stupně považuje odvolací soud za neúčelnou i poradu ze dne 20. 2. 2010, jestliže k jednání nařízenému na 2. 3. 2010 a následně odvolanému byla nařízena i eskorta žalobce a před podáním odvolání se porada se žalobcem uskutečnila. Za účelně vynaložené náklady neshledává odvolací soud shodně s městským soudem cestovné v souvislosti s desetiminutovým nahlížením do spisu dne 31. 5. 2007, jestliže mu nepředcházel ani žádný úkon soudu po předchozím seznámení se se spisem dne 3. 5. 2007, a dále náhradu za ztrátu času a cestovné k poradám, které neshledal účelné.

II.

Stěžovatel - zejména s odkazem na zásah do svého základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy mu měl být odepřen legitimně očekávaný majetkový prospěch - se domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. V konkrétnostech namítl zejména následující.

Obecné soudy dle stěžovatele nepostupovaly ve smyslu ust. § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť nebylo vycházeno při stanovování tarifní hodnoty ze stavu řízení v době poskytování úkonu právní služby, ale ze stavu, který v dané věci nastal až po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2010, sp. zn. 35 Co 3/2010. Do té doby nemohl ani stěžovatel ani žalobce vědět, že soud bude v daném řízení posuzovat žalobcovo jednání jako žalobu na ochranu osobnosti, tedy že tarifní hodnota pro určení výše odměny stěžovatele bude určována podle jiného ustanovení než § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel má tedy za to, že se zde jedná o téměř totožnou situaci, jaká byla u něho ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2654/10.

Stěžovatel dále namítá, že soudy účelově hodnotily úkony jím prováděné, neboť veškeré úkony prováděl po jejich odsouhlasení žalobcem a většinou na základě výzev soudu. Tyto výzvy žádaly po žalobci, aby uváděl právní posouzení svého nároku, což není náležitostí podání dle ustanovení § 79 o. s. ř. Přesto žalobce prostřednictvím stěžovatele uváděl výčet možných právních posouzení svého nároku, byť je takovéto posouzení jen v pravomoci soudu, který si pro své rozhodnutí může vyžádat doplnění žalobcových tvrzení, resp. vylíčení rozhodných skutečností, aby měl pro své rozhodnutí dostatek informací, zejména pro rozhodnutí o věcné příslušnosti. To, že porady byly činěny pouze ve vyžádaném rozsahu, dokládá stěžovatel potvrzením žalobce ze dne 3. března 2012; ty stěžovatel nečinil o své libovůli, ale tak, aby nemohl být případně osočen, že nehájí oprávněné zájmy žalobce, např. tím, že se nedostaví na vyžádanou poradu atd. To, že se v daném případě jednalo o oprávněný nárok, resp. že se nejednalo o nárok zjevně neopodstatněný, bylo soudy opakovaně potvrzeno, neboť žalobci bylo opakovaně přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu též ustanoven zástupce; soud musel při takovém rozhodování vždy postupovat ve smyslu ust. § 138 o. s. ř. Stěžovatel má za to, že frekvence porad nepřesáhla rozumnou a únosnou míru, neboť za dobu od svého ustanovení, tj. od počátku roku 2007 do konce roku 2011, tj. za dobu 5 let, se uskutečnilo 12 porad, tj. ani ne 3 porady na rok. Též podání Ministerstvu spravedlnosti bylo z hlediska stavu řízení v době jeho podání účelné, neboť soud v dané době "vyhodnotil podání žalobce jako nárok podle z. 82/1998 Sb." a také o něm tak v srpnu 2009 rozhodl; bez tohoto posouzení by nebyly splněny formální podmínky pro případné kladné rozhodnutí tohoto soudu.

III.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žalobce (v původním řízení) uplatnil nárok na poskytnutí peněžního zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv a v souladu s tím byla vypočtena výše odměny za jeden úkon právní služby učiněný ustanoveným právním zástupcem. Není již významné, že nejprve byl soudy tento nárok právně kvalifikován jako nárok na náhradu škody (i díky vadám žaloby a některých dalších podání), neboť fakticky šlo již od samého počátku řízení o věc osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy v penězích (ust. § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.); to závazně dovodil Městský soud v Praze v usnesení ze dne 2. 3. 2010, č. j. 35 Co 3/2010-149. Nikoli každý úkon advokáta v průběhu řízení je úkonem právní služby. Významné je mj. hledisko účelnosti a hospodárnosti, což bylo soudem zohledněno, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel práva repliky k citovaným vyjádřením obecných soudů nevyužil.
IV.

Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, zejména svévolí, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (srov. četnou judikaturu citovanou např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3563/11).

V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nenašel.

1) Stěžovatel mj. namítá, že obecné soudy nepostupovaly ve smyslu ust. § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť nevycházely při stanovování tarifní hodnoty ze stavu řízení v době poskytování úkonu právní služby, ale ze stavu, který v dané věci nastal až po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2010, sp. zn. 35 Co 3/2010. Do té doby prý nemohl ani stěžovatel ani žalobce vědět, že soud bude v daném řízení žalobcovo jednání posuzovat jako žalobu na ochranu osobnosti, tedy že tarifní hodnota pro určení výše odměny stěžovatele, bude určována podle jiného ustanovení než § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel má tedy za to, že se zde jedná o téměř totožnou situaci, jaká byla u stěžovatele ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2654/10.

Tu Ústavní soud zjistil, že uvedenou námitku - tedy že mělo být postupováno podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nikoli dle jeho § 9 odst. 4 - stěžovatel v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze nevznesl (srov. č. l. 220 - 221, 236), i když již městský soud v napadeném rozsudku dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu postupoval.

Takový postup stěžovatele však přípustný není.

Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecným soudem, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Tu lze poukázat i na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl, a proto ve vztahu k ní odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

I kdyby však tato námitka nepřípustná nebyla, stejně by jí vyhověno být nemohlo.

Totiž, stěžovatel tvrdí, že nemohl vědět, že soud bude později (v daném řízení) posuzovat žalobcovo jednání jako žalobu na ochranu osobnosti, tedy že tarifní hodnota pro určení výše odměny stěžovatele bude určována podle jiného ustanovení než § 8 odst. 1 advokátního tarifu; tím mu prý byl odepřen legitimně očekáváný majetkový prospěch.

Této argumentaci však přisvědčit nelze. Vždyť žalobce byl již dne 4. 7. 2005 vyzýván Obvodním soudem pro Prahu 2, aby písemně doplnil svá tvrzení o to, zda se žalobou domáhá náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., či zda se domáhá náhrady újmy způsobené zásahem do práva na ochranu osobnosti (č. l. 5). Již z této výzvy muselo být objektivně zřejmé, že je "ve hře" kvalifikace žaloby jako žaloby na ochranu osobnosti. Žalobce tuto výzvu opomenul; obvodní soud se k této otázce posléze vyjadřoval poněkud neurčitým textem: "v právní věci žalobce... o 10.000.000,- Kč... žalobce se proti žalované domáhá zaplacení částky 10.000.000,- Kč s odůvodněním, že ve Věznici Valdice je vězněn mučivým způsobem." (usnesení ze dne 8. 8. 2005 č. l. 19), nebo hovořil o tom, že žalobce se domáhá "odškodnění" za "mučivý a trýznivý způsob věznění" (srov. usnesení ze dne 27. 1. 2006 č. l. 20). Pod tyto formulace však bylo možné podřadit nejen žalobu na náhradu škody, ale i žalobu na ochranu osobnosti, neboť i za zásah do ochrany osobnosti se lze domáhat zaplacení určité částky jako náhrady nemajetkové újmy v penězích (srov. § 13 občanského zákoníku). Též v upřesnění žaloby sepsaném již samotným stěžovatelem není výslovně uváděno, že by se žalobce domníval, že jde o žalobu na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a nikoli na ochranu osobnosti; v závěru upřesnění žaloby (č. l. 83) pak stěžovatel píše, že žalobce "požaduje jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu", což jsou výrazy, které používá i občanský zákoník pro žalobu na ochranu osobnosti. Dále, žalobce byl dne 28. 6. 2007 znovu vyzýván Obvodním soudem pro Prahu 2, aby písemně doplnil svá tvrzení o to, zda se žalobou domáhá náhrady škody na zdraví, či zda se domáhá náhrady újmy způsobené zásahem do práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 obč. zák. (č. l. 85-86). I z této výzvy muselo být stěžovateli objektivně zřejmé, že je "ve hře" kvalifikace žaloby jako žaloby na ochranu osobnosti. V odpovědi ze dne 27. 9. 2007 na tuto výzvu stěžovatel otázku položenou obvodním soudem řádně nezodpověděl, neboť v podstatě uvádí, že jde o žalobu jak na ochranu osobnosti, tak dle zákona č. 82/1998 Sb.: např. tvrdí: "dochází k porušování jeho základních práv či že dochází k nesprávnému úřednímu postupu ze strany žalované" (srov. č. l. 89 - 91). Dokonce, samotný žalobce (v zastoupení stěžovatele) v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2009 č. j. 18 C 166/2004-130 píše, že nesouhlasí s tím, že obvodním soudem byla věc právně hodnocena jen jako uplatnění nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb., a v podstatě uvádí, že žaloba měla být posouzena i jako žaloba na ochranu osobnosti (č. l. 137 - 138).

Ze shora (příkladmo) uvedených důvodů plyne, že stěžovatel nemohl být překvapen tím, že žaloba byla později (na podkladě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2010, č. j. 35 Co 3/2010-149) právně kvalifikována jako žaloba na ochranu osobnosti. Vždyť na tuto kvalifikaci jako možnou sám žalobce (zastoupený stěžovatelem) opakovaně poukazoval a v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2009 č. j. 18 C 166/2004-130 neexistenci takové kvalifikace dokonce vytýkal (srov. výše). O legitimním očekávání na posouzení věci soudem nikoli jako žaloby na ochranu osobnosti tak z povahy věci řeč být nemůže.

I proto nelze hovořit o podobnosti mezi věcí projednávanou nyní a věcí rozhodnutou nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10. Zatímco v tehdejší věci "Stěžovatel v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že ke změně tohoto hodnocení nedojde zpětně" (myšleno změna v názoru, že žalobu nelze považovat za zjevně bezúspěšné uplatňování práva), v nynější věci - ze shora uvedených důvodů - stěžovatel mohl stěží legitimně spoléhat na to, že k posouzení žaloby jako žaloby na ochranu osobnosti nedojde.

2) Stěžovatel dále rozporoval posouzení účelností jednotlivých úkonů právní služby obecnými soudy, které jako zástupce žalobce učinil.

K tomu Ústavní soud uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně a přesvědčivě, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Z uvedeného hlediska nelze obecným soudům ani z hlediska ústavnosti vytknout ničeho, neboť v odůvodnění napadených usnesení v souladu s § 157 o. s. ř. srozumitelně a racionálně obhajitelně vyložily, v čem bezúčelnost vynaložených nákladů spatřovaly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

V.

Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími soudů k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.