I. ÚS 75/05
I.ÚS 75/05 ze dne 4. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, Náměstí Přemysla Otakara II/6, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. Zt 1054/2004, a proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů a praní peněz Praha, ze dne 8. 11. 2004, ČTS: FIPO-227/VP-2004, za účasti Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů a praní peněz Praha, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka výše specifikovaná usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "státní zastupitelství") a Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor výnosů a praní peněz Praha (dále jen "policejní orgán"), a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.

Uvedeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro skutky, v nichž je spatřován trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, spáchaný částečně formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Uvedený trestný čin spočívá stručně řečeno v nákupech movitých a nemovitých věcí a dalších konkretizovaných právních úkonech, provedených s cílem legalizovat finanční prostředky nabyté trestnou činností ve Spojených státech amerických a vzbudit zdání, že tyto prostředky byly nabyty v souladu se zákonem.

Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, o které rozhodovalo státní zastupitelství, a jež stížnost svým usnesením zamítlo jako nedůvodnou.

Oběma uvedeným usnesením stěžovatelka vytýká porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Znění relevantní článků Listiny základních práv a svobod je následující: Čl.36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl.37 (2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Čl.40 (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. (2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

Stěžovatelka na podporu svých tvrzení o porušení ústavně zaručených práv vyslovuje názor, že napadená usnesení vykazují naprostý nedostatek řádného odůvodnění. Podle stěžovatelky není z odůvodnění usnesení zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti uváděly osoby slyšené formou podání vysvětlení a o jaké další konkrétní písemnosti a údaje ze spisu se policejní orgán a státní zastupitelství opírají. Dále v obou usneseních stěžovatelka postrádá popis protiprávního jednání, ze kterého měly být finanční prostředky získávány a jeho právní kvalifikace. Stěžovatelka uvádí, že proti ní nebylo v České republice ani ve Spojených státech amerických zahájeno trestní nebo jiné soudní řízení pro podezření z trestné nebo nelegální činnosti, ze které by měly nelegální prostředky pocházet, a především nebyla odsouzena ona sama, ani nikdo ze spoluobviněných. Závěrem odkazuje na nález Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 511/02 a navrhuje zrušit napadená usnesení pro rozpor s ústavně zaručenými práva a svobodami, jak již bylo uvedeno.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Policejní orgán zrekapituloval obsah napadeného usnesení a uvedl, že na základě učiněných zjištění a celkové analýzy spisového materiálu dospěl k závěru, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba, přičemž uvedená usnesení obsahují podrobný a nezaměnitelný popis skutků, zákonné označení trestného činu i přesné označení skutečností, o které se policejní orgán při svém rozhodování opíral ve smyslu § 160 trestního řádu. Upozorňuje, že dle výkladu § 252a trestního zákona není nutné, aby pachatel daného trestného činu musel být bezpodmínečně odsouzen za primární trestnou činnost. Dosud opatřené důkazy v této trestní věci důvodně zakládají podezření, že získané finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti, kterou měla stěžovatelka páchat na území Spojených států amerických spolu s obviněným V. J. Policejní orgán závěrem dodává, že trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno zákonně, řádně a policejní orgán ve svém rozhodnutí nijak nepochybil. K vyjádření policejní orgán připojil kopii napadeného usnesení.

Státní zastupitelství po shrnutí obsahu ústavní stížnosti k námitkám stěžovatelky sděluje, že je považuje za nedůvodné, neboť napadené usnesení policejního orgánu obsahuje všechny náležitosti vyžadované trestním řádem v dostatečné míře konkrétnosti. V zhledem k charakteru trestného činu dále poukazuje na zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a na Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (č. 33/1997 Sb.). Ve vztahu k nyní posuzované věci dále uvádí, že proti manželu stěžovatelky, obviněnému V. J., byla dne 3. 1. 2001 vznesena obžaloba ve Spojených státech amerických, v okrese Middele (správně: Middle District) na Floridě. Jak vyplývá z dosud předložených údajů FBI, je jeho trestná činnost dosud kvalifikována jako opakované pašování cizích státních příslušníků [Hlava 8, 1324(a) (A)(iV)] a praní peněz [Hlava 18, 1956 (h)]. Tato trestná činnost měla spočívat v přechovávání ilegálních přistěhovalců a praní peněz získaných nezákonným způsobem z chodu ilegálních společností, které zajišťovaly a zprostředkovávaly práci smluvním pracovníkům a na Floridě a jinde. V případě stěžovatelky státní zastupitelství poukazuje na skutečnost, že z opatřených materiálů je zřejmé, že celou dobu pobývala s obv. V. J. ve Spojených státech amerických a přinejmenším věděla o jeho nezákonné činnosti, tudíž i o původu peněz legalizovaných v České republice. Z toho usuzuje, že orgány činné v trestním řízení mají dostatek materiálů pro vytvoření předpokladu existence predikativního trestného činu. Ve věci je očekáváno doručení materiálů ze Spojených států amerických, o které bylo požádáno cestou právní pomoci. Státní zastupitelství proto Ústavnímu soudu navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno z důvodů a způsobem, které stanoví trestní řád.

Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a dalších součástí spisu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již dal Ústavní soud opakovaně najevo ve své konstantní judikatuře, není zásadně oprávněn dle svých úvah zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zřetelně vyplývá oprávnění Ústavného soudu zasáhnout ve prospěch stěžovatele pouze v případech zásahu jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Stejně tak Ústavní soud opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví je vybudováno na principu přezkumu věcí pravomocně skočených, ve kterých již není možno domoci se nápravy případného protiústavního rozhodnutí či stavu jinými prostředky poskytovanými právem (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.). Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Zrušující nález Ústavního soudu přichází na řadu tehdy, když se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká kogentním ustanovením aplikovaného procesního předpisu s ústavněprávním přesahem a zároveň tyto vady již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nijak odstranit.

Výjimkou z výše uvedené zásady zdrženlivosti Ústavního soudu ve věcech zahájení trestního stíhání byl např. zcela mimořádný případ zjevné libovůle v rozhodování státního zástupce o stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jak ji shledal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (nález uveřejněn pod č. 105, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 471 násl.). Ani v tomto nálezu však Ústavní soud neopomněl zdůraznit, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, když jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.

Podle názoru Ústavního soud však v případě stěžovatelky nejde o případ extrémního vybočení rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení z mezí vytýčených ústavním pořádkem.

Z usnesení policejního orgánu v dostatečné míře preciznosti a přesnosti vyplývá, v jakém konkrétním skutku je spatřován trestný čin a které skutečnosti odůvodňují závěr policejního orgánu o důvodnosti trestního stíhání. V usnesení uvedené skutečnosti vykazují logickou provázanost, jež je vyjádřena v takovém rozsahu, který koresponduje s počáteční fází trestního stíhání. Obdobně je z usnesení státního zastupitelství zřejmé, v jakém rozsahu přezkoumalo usnesení policejního orgánu a o jaké skutečnosti opírá své přesvědčení o nedůvodnosti stížnosti.

V okamžiku zahájení trestního stíhání není a ani nemůže být vyžadována absolutní jistota orgánu činného v trestním řízení o vině či nevině obviněného. Jak uvedl Ústavní soud ve svém např. usnesení III. ÚS 344/04 (nepublikováno), k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v počáteční fázi řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatelka spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Námitky stěžovatelky směřující proti právní kvalifikaci skutku, resp. proti názoru orgánů činných v trestním řízení, že ve skutkové větě usnesení popsané jednání je trestným činem, v průběhu trestního řízení posoudí zejména nezávislý soud, případně soudy, na základě dalšího dokazování. Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu i soudnímu přezkumu. Výsledek budoucího řízení po provedeném dokazování Ústavní soud nemůže předjímat, stejně jako nemůže vyloučit například budoucí postup státního zastupitelství podle § 172 trestního řádu (zastavení trestního stíhání) či postup soudu podle § 223 (zastavení trestního stíhání) nebo § 226 trestního řádu (zproštění obžaloby). Na druhou stranu Ústavní soud s jistotou vyloučil libovůli či dokonce svévoli orgánů činných v trestním řízení při rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a jeho přezkumu, když shledal, že odůvodnění napadených usnesení odpovídá svou konkrétností a výstavbou požadavkům, jež jsou na tento typ rozhodnutí kladeny.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na právní názor vyjádřený v usnesení sp. zn. III. ÚS 643/04 ze dne 24. 2. 2005 ve věci ústavní stížnosti směřované proti usnesení policejního orgánu ze dne 16. 8. 2004 o zahájení trestního stíhání téže stěžovatelky, jehož závěry lze mutatis mutandis vztáhnout i na nyní posuzovanou ústavní stížnost.

Na základě výše uvedeného nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 8. 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.