I. ÚS 743/17
I.ÚS 743/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Technické služby VM s. r. o., se sídlem Karlov 1398/54, Velké Meziříčí, IČ: 25509659, zastoupené JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bezručova 81/17a, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 1851/2016-179, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2015 č. j. 15 Co 182/2015-142 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. března 2015 č. j. 12 C 119/2014-110, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. března 2017, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byl napadenými rozhodnutími porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do principu právní jistoty a její důvěry v právo, a současně byla ukrácena na svém základním právu vlastnit majetek ve smyslu č. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 6. března 2015 č. j. 12 C 119/2014-110 vyhověl žalobě podané žalobkyní M. Kleščovou (dále jen "žalobkyně") proti žalované stěžovatelce o zaplacení částky 16 348 Kč s příslušenstvím. K odvolání, podanému stěžovatelkou, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. prosince 2015 č. j. 15 Co 182/2015-142 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že i podle jeho závěru mezi žalobkyní a stěžovatelkou fakticky vznikl pracovněprávní vztah a nálezu Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12 (437/2012 Sb.; N 195/67 SbNU 333) je nutné přiznat retroaktivní účinky i pro horizontální vztahy mezi dvěma soukromoprávními subjekty. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl, když se ztotožnil se závěry učiněnými soudy nižších stupňů.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že žalobkyně byla ode dne 10. dubna 2012 do 9. července 2012 krajskou pobočkou úřadu práce zařazena k výkonu veřejné služby u stěžovatelky, a to na základě smlouvy o výkonu veřejné služby uzavřené mezi žalobkyní a úřadem práce dne 3. dubna 2012. Poté, co nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 bylo zrušeno ustanovení § 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, umožňující vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence úřadu práce z důvodu odmítnutí výkonu veřejné služby, žalobkyně podala na stěžovatelku žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 16 348 Kč vzniklého na základě plnění bez právního titulu v podobě vykonané práce v rámci veřejné služby. Okresní soud došel k závěru, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou vznikl faktický pracovněprávní vztah, za vykonanou práci jí tak náleží odměna, neboť by tak v opačném případě pro stěžovatelku vykonávala nucenou práci. Stěžovatelka v podaném odvolání namítala, že nikdy mezi ní a žalobkyní nebyl žádný smluvní vztah, dále namítala, že soud se věcně nezabýval otázkou, zdali na její straně došlo k neoprávněnému získání majetkových hodnot a ohradila se i proti užité tzv. "Radbruchově formuli", za pomocí které soud vyloučil z aplikace ustanovení § 70 a § 71 zákona o Ústavním soudu.

4. Ústavní stížnost odůvodnila stěžovatelka jak nedostatkem věcné pasivní legitimace, tak neexistencí pracovněprávního vztahu a bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím soudů došlo k retroaktivnímu působení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 i na právní vztahy horizontálního charakteru, které vznikly před jeho vydáním, přičemž podle jejího názoru plyne, že Ústavní soud nezrušil veřejnou službu, ale sankční ustanovení, že pokud někdo veřejnou službu odmítne, bude vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Aplikaci tzv. "Radbruchovy formule" pak stěžovatelka považuje za naprosto nepřípustnou, svědčící pouze o tom, že soudy prvního a druhého stupně nedostatečně porozuměly jejímu smyslu, jakožto i smyslu dotčeného nálezu Ústavního soudu.
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

7. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Nejvyšší soud nejprve vzhledem k tomu, že právní otázka, zda měl pro účely projednávané věci nález Ústavního soudu zpětnou účinnost a zda v takovém případě vzniká vykonavateli veřejné služby právo na vydání bezdůvodného obohacení, nebyla dosud v jeho rozhodovací činnosti vyřešena a její posouzení bylo pro věc významné (určující), dovodil, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu je podle § 237 o. s. ř. přípustné. Poté konstatoval, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud uvedl, že pokud žalobkyně vykonávala veřejnou službu za účinnosti zrušeného ustanovení, je nepochybné, že zákonná úprava zasáhla do žalobkyni zaručených práv, obzvláště pak do čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Z pohledu důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu je podle dovolacího soudu nepochybné, že kdyby žalobkyně podala individuální ústavní stížnost, měla by s ní úspěch (a rozhodnutí by muselo být zrušeno). Dovolací soud proto vyslovil souhlas s názorem soudů v tom, že nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 je třeba přiznat v projednávané věci "retroaktivní účinky", a tedy ke zjištěné protiústavnosti přihlédnout, i když právní vztah vznikl přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu.

8. Dovolací soud rovněž dovodil, že pokud žalobkyně vykonávala pro stěžovatelku závislou práci, aniž by mezi nimi vznikl platný pracovněprávní vztah (smlouvu o výkonu veřejné služby ze dne 3. dubna 2012 je třeba pokládat za neplatný právní úkon), je třeba považovat právní vztah mezi účastnicemi za vztah z tzv. faktického pracovního poměru. Fyzické osobě, která vykonává u zaměstnavatele práci v tzv. faktickém pracovním poměru, přísluší od zaměstnavatele v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru. V projednávané věci to byla stěžovatelka, která měla podle mandátní smlouvy uzavřené s městem Velké Meziříčí dne 1. července 2009 (mimo jiné) "zadávat osobám vykonávajícím veřejnou službu práce" a řídit se při výkonu veřejné služby "přiměřeně zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů". Protože žalobkyně pro ni pracovala, aniž by za vykonanou práci obdržela mzdu, je nepochybné, že stěžovatelka měla z takto žalobkyní vykonané práce bez právního důvodu majetkový prospěch.

9. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů zcela respektuje závěry, které učinil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/12. Posuzovaná ústavní stížnost pak představuje opakování námitek uvedených v podaném dovolání a polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími orgány, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných ústavním pořádkem České republiky.

10. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.