I. ÚS 732/05
I.ÚS 732/05 ze dne 18. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 732/05

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, 664 34 Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2004, č. j. 1 T 52/2003-263, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 To 321/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 719/2005, za účasti Okresního soudu ve Vyškově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2005, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "Okresní soud") ze dne 11. 2. 2004, č. j. 1 T 52/2003-263 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem útisku podle § 237 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona. Také napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "Krajský soud") ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 To 321/2004 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 719/2005 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu.

Stěžovatel byl odsouzen, stručně shrnuto, za to, že kontaktoval vlastníka vozidla odcizeného předtím neznámým pachatelem a jednal s ním o jeho vrácení za částku 100 000 Kč a dále za to, že při pronásledování policisty neoprávněně vnikl do rodinného domu.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích, obzvláště pak soud odvolací, dostatečně nezabývaly stěžovatelovou obhajobou a přednesenými námitkami a z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrno, jak se s ní vypořádaly. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 113/96. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dle stěžovatele, v případě trestného činu útisku, z jednání popsaného ve skutkové větě vůbec nevyplývá, jakého konkrétního jednání se měl dopustit a dokonce z ní lze dovodit, že jednající osobou byl někdo jiný, než stěžovatel. Stěžovatel upozornil, že dle výroku rozsudku peníze za navrácení vozidla po poškozeném požadoval odcizeným mobilním telefonem neznámý pachatel.

Stěžovatel dále tvrdí, že pokud měl být trestný čin spáchán jeho "prostřednictvím", jak je uváděno v rozsudku, pak nemohl být pachatelem trestného činu ve smyslu § 9 odst. 1 trestního zákona, ale v úvahu by připadalo spíše spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, či dokonce beztrestnost jako tzv. živého nástroje v rukách nepřímého pachatele. Stěžovatel poznamenal, že tato námitka byla v průběhu trestního řízení vznesena několikrát.

Dále má stěžovatel za to, že v jednání, popsaném v napadených rozhodnutích, nelze spatřovat znaky trestného činu útisku podle § 237 trestního zákona, neboť z tohoto popisu nevyplývá, že by měl poškozeného k něčemu nutit. Setkání poškozeného se stěžovatelem bylo iniciováno poškozeným, který opakovaně požadoval navrácení vozidla. Převzetí vozidla bylo v zájmu poškozeného. Poškozený nebyl k převzetí vozidla nucen. Měl i jiné možnosti, včetně nahlášení věci na policii. Dle stěžovatele to byla pouze volba poškozeného, že nenechal věci na policii, ale rozhodl se pokusit se získat odcizené auto s nákladem na vlastní pěst.

Pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody, stěžovatel tvrdí, že z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by vnikl do uzavřeného prostoru souvisejícího s domem. Dle stěžovatele se proto nemůže jednat o trestný čin podle § 238 trestního zákona.

Dále má stěžovatel za to, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka posledně uvedeného trestného činu, neboť nebylo prokázáno, ani v napadených rozhodnutích uvedeno, že by v době jednání věděl, že se dostává do uzavřeného prostoru souvisejícího s domem. Dle stěžovatele svědci vypověděli, že terén v okolí obce C. byl velmi nepřehledný, včetně hustého porostu podél řeky. Tvrdí, že se domníval, že vniká pouze do obyčejné zahrady nesouvisející s domem. Prohlašuje, že jeho jednání a vůle byly ovlivněny strachem, kdy byl na útěku. Uvádí, že utíkal před mafií. Má za to, že nemusel tvrzení pronásledujících osob, že jsou policisté, věřit, "neboť za policisty se v současné době velmi často vydává kde kdo." Nadto, i kdyby věděl, že jde o policisty, nelze se jeho počínání divit a spatřovat v něm trestný čin, neboť mohl mít důvodný strach z toho, že bude považován za pachatele trestného činu krádeže, přestože předmětné vozidlo neodcizil.

Stěžovatel s odkazem na uvedené navrhnul, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil jeho vykonatelnost.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil: * Okresní soud, který ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje na odůvodnění rozsudku, zejména č. l. 267/2 až 268/2 spisu a odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně - č. l. 271 až 272 spisu. * Krajský soud odkázal na své usnesení s tím, že stěžovatel opakuje námitky uplatněné v rámci odvolání. * Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že v něm podrobně rozvedl důvody, pro které bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, dále upozornil na judikaturu Ústavního soudu, dle které právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud má za to, že v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nebyl porušen zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ani jiné v České republice účinné normy a nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud navrhnul, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. * Okresní státní zastupitelství ve Vyškově ve svém vyjádření, aniž by se blíže zabývalo námitkami stěžovatele, uvedlo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. * Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje obdobné námitky jako v podaném dovolání. Pokud jde o hodnocení důkazů, má za to, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů. V této souvislosti také připomnělo, že v pravomoci Ústavního soudu není "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je přesvědčeno, že z odůvodnění napadených rozhodnut nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a odmítl ji. * Krajské státní zastupitelství v Brně svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyužilo.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu spis sp. zn. 1 T 52/2003 (dále jen "spis Okresního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že ze skutkové věty rozsudku nevyplývá, jakého jednání se měl, pokud jde o trestný čin útisku, dopustit. Předmětná skutková věta se zmiňuje o neznámém pachateli, který odcizil vozidlo poškozeného. Zároveň je však v ní popsána úloha stěžovatele, včetně jeho jednání s poškozeným o navrácení vozidla (viz str. 1-2 rozsudku).

Pokud jde o další námitky stěžovatele, týkající se spáchaného trestného činu útisku, Ústavní soud shledává, že obecné soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly. Ústavní soud odkazuje zejména na vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího soudu (viz str. 9 až 12 jeho usnesení). Ústavní soud má za to, že již tak velmi chabá a nelogická obhajoba stěžovatele byla přesvědčivě vyvrácena.

Co se týče stěžovatelova tvrzení, že z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by stěžovatel vnikl do uzavřeného prostoru souvisejícího s domem a tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody, Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 12-13), který k těmto námitkám uvedl následující: "Objektem tohoto úmyslného trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí) vlastníka i uživatele domu nebo bytu, ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení. Domem jiného se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí, jako např. dřevník, jakož i ohrazené přilehlé hospodářské prostory a budovy např. humno (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Vniknutí je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo do bytu, jímž se zasahuje do domovní svobody zmíněného oprávněného uživatele. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, překážka nemusí být překonána s použitím násilí, postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, může být i překážka, která není součástí samotného domu, ale brání volnému přístupu na pozemek, na němž se dům nachází, např. drátěný plot (viz rozhodnutí č. 38/1993 Sb. rozh. tr.).

Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně vyjádřených ve skutkové větě výroku rozsudku dovolatel " neoprávněně vnikl po přelezení drátěného oplocení do zadní části domu na dvorek rodinného domu v obci C., majitele J. B., kde byl následně při pronásledování zadržen policisty ČR OŘ SKPV OOK ve Vyškově, před kterými se zde snažil ukrýt z důvodu spáchání shora uvedené trestné činnosti."

V odůvodnění tohoto rozhodnutí nalézací soud ještě dodal, že obviněný Bajram Bobaj "prokazatelně přes oplocení a to jednu neuzamčenou branku ze zahrady a jednu uzamčenou branku mezi zahradou a dvorem vnikl do prostor dvoru, a to do nemovitosti za rodinným domem poškozeného J. B. v obci C., kde se uschoval ve skříni v dřevěném přístřešku."

Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že obviněný vnikl na nemovitost jmenovaného majitele přes oplocení a neuzamčenou branku nejdříve do zahrady a odtud přes další uzamčenou branku, kterou musel překonat přelezením, do dvora, kde se ukryl ve skříni nacházející se v dřevěném přístřešku za stodolou. Z kontextu těchto skutečností je možné učinit závěr (ve shodě se státním zástupcem), že zmíněný dvůr, který přiléhá k zadní části rodinného domu poškozeného J. B., je uzavřený a zahrada je oplocena. Nelze proto za opodstatněnou považovat námitku dovolatele, podle níž ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů nelze dovodit, že by (dovolatel) vnikl do uzavřeného prostoru souvisejícího s předmětným domem a že by se tedy mohlo jednat o trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák.

K tomu je třeba dodat, že uvedený závěr je podložen i provedenými důkazy, na něž se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává a z nichž rovněž svá skutková zjištění činil, a to z protokolu o ohledání místa činu, plánku a fotodokumentace. Tyto důkazy totiž skýtají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný vnikl na zahradu a posléze na dvůr souvisle ohrazené oplocením či, v případě dvora, též částečně budovami, a současně, zvláště pokud jde o dvůr, jsou dostatečné pro závěr, že si uvedené skutečnosti musel být dovolatel vědom. Je proto odůvodněný závěr, že jednal úmyslně." Ústavní soud konstatuje, že s předmětnými námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud takovýmto odůvodněním řádně vypořádal.

K stěžovatelovu tvrzení, že v proběhlém řízení nebyly prokázány určité skutečnosti, Ústavní soud dodává, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Tato zásada znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o určité skutečnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a být logickým důsledkem provedeného dokazování. Obecné soudy také v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují i důvodnost návrhů účastníků řízení na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.