I. ÚS 731/11
I.ÚS 731/11 ze dne 26. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky L. R., zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem, se sídlem Králodvorská 16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 42 T 18/2007, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro rozpor s jejím základním právem zakotveným v čl. 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem."), v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.") a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ("Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 42 T 2/2003, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 23. 11. 2002 kolem 6:00 hod. ve svém bytě v úmyslu usmrtit přikryla své dceři v kojeneckém věku, poškozené nezl. Jitce (jedná se o pseudonym), ležící na zádech v dětské postýlce, obličej složenou látkovou plenou a poté oběma rukama po dobu nejméně 3 - 5 minut tlačila značnou intenzitou na nos a ústa poškozené, čímž jí znemožnila dýchání a způsobila tak její smrt udušením, neboť vzhledem k délce dušení a nevratným změnám mozkových buněk z nedostatku kyslíku byla smrt poškozené neodvratitelná". Za tento trestný čin jí byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Jako soud odvolací rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 To 133/2003, kterým napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatelce podle § 219 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo usnesnením Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1408/2004, odmítnuto.

Na základě ústavní stížnosti stěžovatelky ve věci rozhodoval dále Ústavní soud, který nálezem ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, zrušil citovaná rozhodnutí a věc se tak vrátila k řízení před soudem prvního stupně.

Po uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05 byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 42 T 18/2007, stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Tohoto činu se měla dopustit v zásadě tak, že dne 23. 11. 2002, kolem 6.00 hod. ve svém bytě, v úmyslu usmrtit přikryla své dvoutýdenní nezletilé dceři, ležící na zádech v postýlce, obličej složenou látkovou plenou a poté oběma rukama po dobu nejméně 3 až 5 minut tlačila značnou intenzitou na nos a ústa poškozené, čímž jí znemožnila dýchání a způsobila smrt udušením. Za to byla odsouzena podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 7 To 81/2008, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť ho shledal nedůvodným.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 7 To 81/2008, podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. O něm rozhodl Nejvyšší soud ve velkém senátě trestního kolegia usnesením ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, jímž podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Praze včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a vrchnímu soudu podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu přijal námitku obviněné, podle níž rozhodnutí o jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2008 učinil senát Vrchního soudu v Praze, jehož předseda i oba členové byli vyloučeni pro poměr k věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Odvolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 42 T 18/2007, tak projednal vrchní soud znovu v jiném senátě a rozhodl rozsudkem ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, jímž napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud učinil nové rozhodnutí, uznal stěžovatelku vinnou zločinem zabití podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za který jí uložil podle § 141 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon tohoto trestu vrchní soud zařadil obviněnou podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 8 To 111/2009, napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010.

Uvedená rozhodnutí o vině a trestu stěžovatelka napadá ústavní stížností, v níž se dovolává závěrů Ústavního soudu vyslovených v předchozím nálezu sp. zn. IV. ÚS 260/05 stran subjektivní stránky trestného činu a zejména polemizuje s posouzením zavinění. Přes výtku učiněnou nálezem Ústavního soudu se obecné soudy měly touto stránkou zabývat toliko formálně, vnitřně rozporně a věcně nesprávně, a to odkazem na "notorietu" týkající se následků zabránění dýchání nemluvněti. Další rovinu protiústavnosti stěžovatelka spatřuje v celkové dálce procesu, která má spočívat v liknavosti a pochybeních obecných soudů. Stěžovatelka poukazuje zejména na nejistotu související s opakovaným rozhodováním obecných soudů a s (podmíněným) propuštěním z výkonu trestu, přičemž po tuto dobu je stěžovatelka vystavena "drtivému psychickému tlaku a nejistotě," přičemž v této nejistotě nelze normálně organizovat život (navazovat partnerské vztahy, zajišťovat si práci, bydlení apod.). V podrobnostech stěžovatelka odkázala na svá předchozí (přiložená) podání.
II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy), není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatelky a řízení jako celek bylo spravedlivé. Takové vybočení z ústavních postulátů však v nyní dané věci zjištěno nebylo.

Princip presumpce neviny, jehož se stěžovatelka dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz již zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 260/05). Podle názoru Ústavního soudu musí obecný soud dodržet vysoký standard i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající zbavení jednotlivce jeho osobní svobody. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud zformuloval určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřujících proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů, v němž jde o zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení nevyplývají z provedeného důkazu, a lze dodat, že nejsou podporována ani obecnou zkušeností [nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].

Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv. Trestní řád, komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu."

Je nepochybné, že rozhodnutí obecných soudů napadená a posléze zrušená Ústavním soudem nálezem sp. zn. IV. ÚS 260/05 trpěla ústavním deficitem. Ústavní soud v odůvodnění tehdy především zdůraznil, že "právní závěr obecných soudů o tom, že se ze strany stěžovatelky jednalo o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů, neboť z provedeného dokazování nelze dle Ústavního soudu bez porušení principu presumpce neviny dovodit, že jednání stěžovatelky bylo vedeno s úmyslem (byť i eventuálním) poškozenou usmrtit. Jelikož jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími, která vzešla z řízení, které ve svém celku porušilo právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Respektive, že obecné soudy "ve skutečnosti vůbec nezaměřily svoji pozornost na ... otázku, zda byla stěžovatelka schopna srozumění s - byť nechtěným - následkem svého konání, tj. též, zda byla schopna pokládat smrt nezletilé dcery za možnou a vyrovnala se s tím ..., zda tedy mohla počítat s nebezpečím (možností) smrti poškozené či zda byla - pro svůj duševní stav - neschopna jejího předvídání" viz odlišné stanovisko soudce Výborného k odůvodnění nálezu.

Po vydání nálezu byly obecné soudy vázány závěry Ústavního soudu. Z odůvodnění nyní napadených rozhodnutí je možno především konstatovat, že se tato rozhodnutí (s ohledem na zaměření obhajoby) již zaměřila primárně na spornou otázku subjektivní stránky trestného činu a s tím spojeným hodnocením závěrů posudků o duševním stavu stěžovatelky v době spáchání trestného činu. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, tak soudy rozhodly tak, že stěžovatelka spáchala čin v nepřímém úmyslu. Zavinění v této formě shledal Městský soud v Praze po zvážení nejen všech znaleckých posudků a osobních výpovědí slyšených znalců, ale i s ohledem na okolnosti, které předcházely samotnému činu, a přihlédl i k chování obviněné bezprostředně po něm. Úvahy obecných soudů obsažené v nyní napadených rozhodnutích se Ústavnímu soudu nejeví jako extrémně rozporné s provedeným dokazováním, resp. jako nevyplývající z provedeného dokazování.

V rozsudku Městského soudu v Praze jsou znalecké posudky podrobně rekapitulovány na str. 11 - 16. Kromě podrobné rekapitulace skutkového děje, Městský soud v Praze zvláště poukazuje na následující (str. 16-17): "Je třeba v této souvislosti uvést, že ve skutečnosti doba 3-5 min. není žádným pomíjivým okamžikem, obžalovaná po tuto dobu tlačila rukama a plenou na obličejík novorozence, jedná se o dobu dosti dlouhou k tomu, aby i značně vyčerpaný člověk, který je průměrně inteligentní, který chce pouze utišit novorozence, si uvědomil, a byl si vědom toho, co může tímto jednáním způsobit. ... Z těchto okolností plyne jednoznačný závěr, ze si musela být vědoma toho (a to přes svou vyčerpanost), že pokud 14ti dennímu miminku překryje obličej složenou látkovou plenou a oběma rukama po delší dobu intenzivně tlačí zároveň na nos i ústa dítěte, která jsou v důsledku toho zcela překryta, znemožní dítěti dýchání a dojde k jeho smrti. ... Obžalovaná proto jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., přičemž skutečnost, že jedná ve zmenšené příčetnosti na tomto závěru nemůže nic změnit. Bylo bezpečně prokázáno citovanými znaleckými posudky, že obžalovaná jednala ve zmenšené příčetnosti, nebyla nepříčetná, toto tvrdí toliko osamocen ve svém posudku dr. T., ostatními znaleckými posudky byly jeho závěry bezpečně vyvráceny ohledně příčetnosti obžalované, přičemž je nutno podotknout, že se jedná zejména o závěry renomovaných ústavů, nikoliv o osamocené znalce. ... Při zjištěném způsobu provedení činu si obžalovaná musela přes nepříznivý psychický stav být jednoznačně vědoma a musela jednoznačně předpokládat, že tímto jednáním naprosto bezbranné a na ni odkázané dítě usmrtí. V daném případě je naprosto nerozhodné, zda sledovala svým jednáním cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, případně nebyl-li tento následek přímým cílem jejího jednání, neboť v její vědomostní, ale i volní složce nutně musela existovat představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala její vůle tento zájem poškodit."

K odvolacím námitkám stěžovatelky se k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu vyjádřil Vrchní soud v Praze (str. 5-6): "Odvolací soud je přesvědčen, že obžalovaná v době činu o možnosti usmrcení poškozené nejen věděla v obecné rovině, ale že s ní víceméně, i počítala, tedy byla s ní srozuměná. Tento závěr vychází z jednoduché analýzy jednání obžalované. Obžalovaná tvrdí, že byla velice unavená a chtělo se jí spát. To však nemohla pro pláč poškozené. Pokud by skutečně do svých úvah nezahrnula možnost usmrcení poškozené, realizovala by po "utišení" poškozené svůj záměr a spokojeně by usnula bez obav o další osud poškozené. To se však nestalo. Obžalovaná, u které je vyloučena amnézie na předmětné chování, se okamžitě po něm zabývá zdravotním stavem poškozené a zjišťuje, že jí usmrtila. Takové chování je naprosto nelogické, pokud by skutečně byla přesvědčena, že dceru pouze uspala. Přitom nedošlo od počátku dušení do zjištění, že je dcera mrtvá, k žádné podstatné události, která by mohla mít vliv na rozpoznávací schopnosti obžalované, když tato doba byla navíc, podle tvrzení samotné obžalované, poměrně krátká. Lze tedy uzavřít, že notoricky známou skutečnost, že zakrytím dýchacích otvorů může dojít ke smrti poškozené, obžalovaná v době činu ve svém vědomí měla, zobrazila se v jejích představách a měla ji zahrnout do svých úvah. Právě to, že přes tuto vědomost spoléhala na to, že ke smrti poškozené nedojde, je nepřímým úmyslem, jak správně dovodil soud prvního stupně. Tento závěr soudu koresponduje se závěry obou ústavních znaleckých posudků, které oba označily rozpoznávací schopnosti obžalované toliko za podstatně snížené a nikoliv vymizelé, byť každý z těchto posudků vycházel z poněkud jiné diagnózy."

S uvedenými závěry se následně ztotožnil i Nejvyšší soud, který se rovněž otázkou subjektivní stránky podrobně zabýval (str. 7-10): "Pokud jde o její schopnost v době činu uvažovat o možném smrtelném následku, tak zpracovatelé posudku 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze vyloučili takové omezení kvality vědomí, které by představovalo jeho plnou poruchu. Učinili tak právě i s přihlédnutím k tomu, jak obviněná jednala bezprostředně po činu a jak reagovala na zjištění o smrti dcery. Právě i tato skutečnost byla společně s ostatními důkazy významná pro právní závěr Městského soudu v Praze o srozumění obviněné se způsobením smrtelného následku jako příčině způsobu jednání, jímž se bezprostředně rozhodla ukončit pláč nezletilé. ... Vědomostní (intelektuální) složka nepřímého úmyslu vyplývala především ze znalostí a zkušeností ohledně neschopnosti kojence jakkoli odolat útoku na svou osobu, kterým mu bude zabráněno v dýchání, pokud tak bylo činěno za pomoci předmětu, jímž mohlo dojít k současnému zakrytí jak ústního tak i nosního otvoru, tlakem a po poměrně dlouhou dobu s ohledem na fyzickou výbavu nezletilého dítěte. Obviněná nebyla v době činu v takovém duševním stavu, který by jí bránil pominout tyto jinak jí dobře známé skutečnosti, a tudíž věděla, že jednáním popsaným ve výroku o vině může nastat smrt nezletilé dcery, a představovala si tento škodlivý následek jako možný. Volní složka eventuálního úmyslu pak zahrnovala srozumění obviněné s hrozícím smrtelným následkem, byť jeho způsobení nebylo jejím cílem. Podstatné je, že aktivně jednala, byť prvoplánově za účelem utišení pláče dcery, avšak způsobem, jímž nebylo možné odvrátit smrt poškozené. Přestože obviněná svým jednáním přímo nesměřovala k tomu, aby nastal smrtelný následek, lze dokonce připustit, že jí byl v představách nepříjemný, ale zásadně nepočítala s žádnou konkrétní okolností, která by zaručovala, že ke smrti dcery nedojde. S tím koresponduje především následné chování obviněné, která po zjištění, že dcera nedýchá, spojovala tento stav se svým předcházejícím způsobem utišení jejího pláče."

V judikatuře Ústavního soudu je uznáváno, že závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03; III. ÚS 1076/08). Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu však lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02) a musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání.

Ústavní soud je přesvědčen, že v napadených rozhodnutích obsažené úvahy (již) splňují kritérium logické provázanosti a jsou založena na konkrétních zjištěních, včetně objektivních okolností způsobu provedení trestného činu, následného jednání stěžovatelky a znaleckých posudků, které vyloučily vymizení schopností stěžovatelky dohlédnout důsledků svého jednání. Takto koncipovaná odůvodnění napadených rozhodnutí nedávají Ústavnímu soudu pravomoc k jejich kasaci, neboť uvedené úvahy soudů již zjevně nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním (resp. nejsou založeny na absentujících důkazech a neprokázaných skutkových zjištěních).

Zásadu in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Takové pochybnosti v posuzovaném případě Ústavním soudem zjištěny nebyly. O tom, že obecné soudy věnovaly subjektivnímu psychickému stavu stěžovatelky trestněprávně relevantní pozornost, svědčí kromě uvedeného dále i skutečnost, že zjištěný duševní stav stěžovatelky byl v rozsudku Vrchního soudu v Praze zohledněn při nové kvalifikaci skutku jako trestného činu zabití podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, přičemž "silné rozrušení a zmatek" jsou znakem právě této skutkové podstaty. Z hlediska subjektivní stránky tohoto zločinu je vyžadován úmysl, kdy i nepřímý úmysl pachatele, směřuje k usmrcení jiného, ale na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli.

Pokud jde o stěžovatelkou dále namítanou délku řízení, nutno rozlišit dvě roviny této námitky, které plynou z jejího podrobnějšího rozvedení stěžovatelkou. Pokud jde o délku trestního řízení jako takového (jak bylo shora rekapitulováno), nespatřuje v tom v nyní předloženém případě Ústavní soud důvodu pro zrušení meritorních rozhodnutí o vině a trestu. Jakkoliv procesní postup celé věci (zejm. vzhledem k výše uvedené kasaci Ústavním soudem a dále znovu i Nejvyšším soudem) nelze považovat za ideální, nebyly ve věci zjištěny (a stěžovatelkou konkrétně tvrzeny) průtahy, které by znamenaly prostou (bezdůvodnou) nečinnost soudů. S přihlédnutím ke složitosti věci (zejm. stran vypracování řady posudků), v zásadě průběžné rozhodovací činnosti soudů a rovněž k závažnosti trestného činu a hrozícího trestu (který byl na privilegovanou, ovšem rovněž závažnou, skutkovou podstatu překvalifikován až posléze), nenalezl Ústavní soud důvodu ke zrušení napadených rozhodnutí o vině a trestu. Od uvedeného je nutno odlišit již konkrétněji formulovanou námitku stěžovatelky, stran výkonu trestu, kdy okolnosti podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody způsobují její nejistotu o celkové době postupného vykonávání trestu. Tyto okolnosti však mají základ v udělené milosti prezidenta republiky ze dne 1. června 2010, která se týká částečného prominutí trestu odnětí svobody, v následném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 16 PP 119/2010, jímž byla stěžovatelka podmínečně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, a v pochybnostech o délce skutečně vykonaného trestu. Tyto okolnosti nemají vliv na ústavnost napadených rozhodnutí a Ústavní soud se jimi dále nezabýval.

Ústavní soud proto shledal, že dokazování bylo v trestní věci stěžovatelky provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. řádu). V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy zejména přesvědčivě uvedly, jak hodnotily zejm. provedené znalecké posudky a uvedly rovněž, na čem založily své přesvědčení o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z napadených rozhodnutí je tedy v potřebném rozsahu zřejmé, jaké úvahy vedly k rozhodnutí o vině a tresu (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu). V projednávané věci mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatelky a uloženým trestem je patrná logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.