I. ÚS 73/12
I.ÚS 73/12 ze dne 27. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Bytového družstva, Pod Kotlaskou 555/9 Praha 8, se sídlem Praha 8, Pod Kotlaskou 555/9, zastoupené Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 55, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze 13. 10. 2011, č. j. 25 Co 450/2011-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. 25 Co 450/2011-273 bylo odmítnuto její odvolání jako vedlejší účastnice na straně žalované. U Obvodního soudu pro Prahu 8 je podle tvrzení stěžovatelky vedena pod sp. zn. 22 C 74/2008 žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem; žalobci jsou J. F. S. a M. S. W., žalovaná je Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 22 C 74/2008-234 ze dne 1. 7. 2011 bylo rozhodnuto tak, že řízení se zastavuje, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci bude vrácen soudní poplatek.

Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze. Vzhledem k pracovní neschopnosti právní zástupkyně stěžovatelky bylo odvolání podáno pouze blanketně. Dne 8. 9. 2011 stěžovatelka - podle svého tvrzení - obdržela výzvu k doplnění odvolání ve lhůtě deseti dnů. Na to prý reagovala žádostí o prodloužení lhůty k doplnění odvolání, a to z důvodu trvání pracovní neschopnosti právní zástupkyně, a to až do doby ukončení této pracovní neschopnosti. Pracovní neschopnost právní zástupkyně stěžovatelky byla ukončena dne 16. 12. 2011.

Na uvedenou žádost stěžovatelky - podle jejího tvrzení - soud prvního stupně vůbec nereagoval a věc postoupil odvolacímu soudu. Ten dne 13. 10. 2011 napadeným usnesením č.j. 25 Co 450/2011-273 odvolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka má za to, že uvedeným usnesením odvolacího soudu došlo ke zkrácení jejích základních práv a svobod zaručených jí ústavním pořádkem České republiky, zejména práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních úprav v (dále jen "Listina").

K porušení těchto ústavních práv došlo - podle stěžovatelky - nevyhověním její žádosti o prodloužení lhůty k doplnění odvolání. Stěžovatelka se domnívá, že důvod, pro který nedoplnila odvolání "do rozhodnutí soudu I. stupně" je natolik vážný, že jej měly soudy obou stupňů respektovat. Tím, že tak neučinily, porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť jí neposkytly náhradní lhůtu k doplnění odvolání, byť měla důležitý a jednoznačně akceptovatelný důvod spočívající v pracovní neschopnosti své právní zástupkyně. Za situace, kdy žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k podání odvolání obsahující konkrétní skutkové a právní náležitosti byla podána včas a byl přiložen důkaz k důvodům pracovní neschopnosti právní zástupkyně stěžovatelky (neschopenka), měl soud k této žádosti stěžovatelky zaujmout buď kladné, nebo záporné stanovisko, které jí měl před vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí sdělit; to však neučinil.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 evidovaný pod sp. zn. 22 C 74/2008. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl usnesením ze 1. 7. 2011, č. j. 22 C 74/2008-234 tak, že řízení zastavil (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok III). V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že žalobci se svou žalobou ze dne 4. června 2008 domáhali určení, že každý z nich je s podílem ideální jedné poloviny spoluvlastníkem domu č. p. X a pozemku p. č. XX v obci P., v katastrálním území L. V době rozhodování soudu byla přitom vlastníkem obou nemovitostí Česká republika. Podáním došlým Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 24. 6. 2011 vzali žalobci svoji žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o narovnání a žalobci se výslovně vzdali práva na náhradu nákladů řízení.

Dne 22. 7. 2011 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 8 doručeno odvolání stěžovatelky (srov. č. l. 256) jako vedlejší účastnice na straně žalované proti usnesení jmenovaného z dne 1. 7. 2011, č.j. 22 C 74/2008-234. Odvoláním bylo toto usnesení napadené v celém rozsahu s tím, že jeho odůvodnění bude doplněno po ukončení dlouhodobé pracovní neschopnosti právní zástupkyně stěžovatelky Mgr. Lenky Hnilicové. Stěžovatelka v tomto blanketním odvolání uvedla předpoklad, že pracovní neschopnost právní zástupkyně by měla skončit do 15. 8. 2011.

Dne 1. 9. 2011 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 usnesení č.j. 22 C 74/2008-262 kterým stěžovatelku vyzval, aby své odvolání ze dne 14. 7. 2011, doručené soudu dne 18. 7. 2011 [zjevně správně má být uvedeno odvolání ze dne 21. 7. 2011 doručené soudu 22. 7. 2011 - poznamenal Ústavní soud] podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. července 2011, č.j. 22 C 74/2011/2008-234 doplnila svým podáním ve lhůtě deseti dnů o náležitosti uvedené v ust. § 42 odst. 4, v ust. § 79 odst. 1, eventuálně v ust. § 205 o.s.ř. Z blanketního odvolání stěžovatelky totiž nemohlo být podle soudu zřejmé, v čem konkrétně stěžovatelka spatřuje důvody podání odvolání, neboť tyto důvody je třeba vždy konkretizovat ve vztahu k právě projednávané věci. S ohledem na to tedy byla učiněna ve vztahu ke stěžovatelce výzva ve smyslu § 209 věta první o.s.ř.

Dne 20. 9. 2011 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 8 doručena žádost právní zástupkyně stěžovatelky Mgr. Lenky Hnilicové o prodloužení lhůty k doplnění odvolání (srov. č.l. 267). Právní zástupkyně stěžovatelky žádala o prodloužení lhůty proto, že byla v té době stále v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Odvolání stěžovatelky bude (prý) doplněno neprodleně poté, co bude pracovní neschopnost právní zástupkyně ukončena. Přílohou této žádosti bylo Potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény vystavené soukromou gynekologickou praxí s tím, že dočasná pracovní neschopnost právní zástupkyni stěžovatelky ke dni 31. 8. 2011 stále trvá.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, č.j. 25 Co 450/2011-273 bylo odvolání stěžovatelky jako vedlejší účastnice odmítnuto (výrok I) a bylo vysloveno, že žádný z účastníků řízení neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud v Praze konstatoval, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 1. 7. 2011, č.j. 22 C 74/2008-234 napadla stěžovatelka odvoláním, které však nemělo náležitosti požadované ust. § 205 odst. 2 o.s.ř., neboť z něj nebylo zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 1. 9. 2011 č. j. 22 C 74/2008-262 podle § 43 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. stěžovatelku vyzval k doplnění odvolání a zároveň ji poučil o tom, v jakém směru má být odvolání doplněno a o následcích, nevyhoví-li takovéto výzvě. Uvedené usnesení bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 8. 9. 2011; leč přesto však odvolání doplněno nebylo. Za této situace pak postupoval odvolací soud podle § 211 o.s.ř. ve spojení s § 43 odst. 2 o.s.ř. a odvolání stěžovatelky odmítl, neboť není - podle jeho názoru - schopné věcného projednání.
III.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti; do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Dle § 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.

Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání podle ustanovení podle § 211 o.s.ř. ve spojení s § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnuto, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením § 229 odst. 4 o. s. ř., procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jeho práva poskytuje.

Z obsahu ústavní stížnosti ani z vyžádaného soudního spisu nevyplývá, že stěžovatelka možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využila. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit ústavní stížnost - při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti - jako nepřípustnou.

Za tohoto stavu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. K postupu dle § 75 odst. 2 citovaného zákona důvod neshledal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.