I. ÚS 727/12
I.ÚS 727/12 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. G. M., zastoupené Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2011 č. j. 11 C 147/2011-23, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž jí obvodní soud uložil povinnost zaplatit žalobci P. A. částku ve výši 7 575,80 Kč s úrokem z prodlení, a dále jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 10 500 Kč.

Podle názoru stěžovatelky byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem rozhodl o žalobách žalobce proti stěžovatelce a dalším třinácti žalovaným, jimiž se žalobce domáhal na každém ze žalovaných vydání bezdůvodného obohacení, které vyvodil z nájemného za nekomerční využívání pozemků a náhrady nákladů řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí soud uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení na základě neúplného skutkového zjištění a při nesprávné aplikaci ustanovení § 451 a § 3 občanského zákoníku. Podle jejího názoru soud nevyřešil dvě zásadní právní otázky, a to, zda je bezprávním užíváním pozemků žalobce stěžovatelkou, když jde o pozemky částečně zastavěné již od r. 1992 bytovými domy, kotelnou a garážemi, jež jsou ve spoluvlastnictví stěžovatelky, a ta předmětné pozemky užívá, a zda jde o bezdůvodné obohacení stěžovatelky na úkor žalobce, když stěžovatelka a ostatní spoluvlastníci bytového areálu z důvodu ničím nahraditelné komunikační potřeby tuto nutně a nezbytně realizují denně přes pozemek vedlejšího účastníka.

Stěžovatelka dále uvedla okolnosti, za kterých došlo k výstavbě obytných domů na pozemku, za jehož užívání má být plněno, zejména zdůraznila svoji námitku vůči restituční dohodě uzavřené s předchůdkyní žalobce, kterou ona i ostatní spoluvlastníci považují za absolutně neplatnou, protože byla sjednána podle irelevantního právního předpisu. Dále upozornila na rozsah a způsob užívání předmětného pozemku a na listiny vydané příslušnými orgány v řízení územněsprávním, stavebním a kolaudačním.

Podle názoru stěžovatelky vydal soud nesprávné rozhodnutí jak co do skutkových zjištění, tak co do nesprávných právních závěrů. Proto jde o rozhodnutí nespravedlivé, neboť nalézací soud se přesvědčivě nevyrovnal s jejími námitkami, které řádně důkazně prokázala. Soud tyto důkazy v řízení provedl, ale u většiny z nich neprovedl jejich řádné hodnocení. Stěžovatelka je přesvědčena, že absence reakce soudu na její argumentaci dosahuje intenzity svévole.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení. Obvodní soud v něm plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil se i k námitce průtahů v řízení, které spočívaly v ekonomických, technických i časových důvodech.

Z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci P. A. částku ve výši 7 575,80 Kč s úrokem z prodlení a dále jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 10 500 Kč.

V odůvodnění soud konstatoval, že žalobce byl v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků a že žalovaní včetně stěžovatelky byli spoluvlastníky staveb postavených na těchto pozemcích a že celý areál těchto zastavěných pozemků, na kterých jsou dále cesty, hřiště, sportoviště, zeleň a okrasné dřeviny, je oplocen se vstupem povoleným pouze členům Kondominia Geologická, jehož členy jsou pouze spoluvlastníci uvedených staveb. Vztah mezi žalobcem jako vlastníkem pozemků a žalovanými jako spoluvlastníky není upraven.

Podle názoru soudu není podstatné, zda a kdo konkrétně jakou část předmětných pozemků využívá, podstatné je, že zastavěním pozemků nemovitostmi, které jsou ve spoluvlastnictví členů Kondominia, nemůže žalobce vykonávat svá vlastnická práva. Tedy členové Kondominia se na úkor žalobce obohacují tím, že realizují uživatelská oprávnění k těmto pozemkům, aniž by za to platili úhradu a aniž by se jejich majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Členové Kondominia se tedy obohacují vůči vlastníkovi o částku, kterou by platili, pokud by byl sjednán řádný nájem. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, soud vycházel z výše nájemného v dané lokalitě stanovené maximální částkou 30 Kč za m2 ročně do 31. 12. 2006 a 85 Kč od 1. 1. 2007.

Obvodní soud se dále zabýval i námitkami žalovaných a v závěru uvedl, že vzhledem k uvedeným skutečnostem se ostatními důkazy pro nadbytečnost nezabýval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obsahově stejnými ústavními stížnostmi se již dvakrát zabýval, a to pod sp. zn. IV. ÚS 530/12 a sp. zn. III. ÚS 532/12. V obou věcech byla totožná osoba vedlejšího účastníka - žalobce a právního zástupce všech tří odlišných stěžovatelů - spoluvlastníků předmětných nemovitostí a členů Kondominia. V obou citovaných případech byla ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť Ústavní soud neshledal, že by Obvodní soud pro Prahu 5 svými rozhodnutími zasáhl do základních práv, jejichž ochrany se stěžovatelka dovolává.

Stejně je tomu i v projednávané věci. Podle názoru Ústavního soudu se soud prvního stupně věcí v dostatečné míře zabýval, na základě provedených důkazů dospěl k závěru, který řádně a přesvědčivě odůvodnil, vypořádal se rovněž se všemi námitkami stěžovatelky. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud se týče námitky stěžovatelky ohledně neplatnosti restituční dohody, která založila vlastnické právo vedlejšího účastníka (respektive jeho předchůdců), bylo by jistě možno přisvědčit názoru, že k uzavření této dohody nemělo dojít ve vztahu k té části pozemků, které byly patrně zčásti zastavěné, avšak tato skutečnost nečiní dohodu absolutně neplatnou, jak tvrdí stěžovatelka, a ani uzavření této dohody z hlediska režimu tzv. restitučních předpisů nemohl soud přezkoumávat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nevidí důvod, proč by se měl od předchozího právního názoru odchýlit, a plně proto odkazuje na odůvodnění předchozích výše citovaných usnesení.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody. "

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.