I. ÚS 724/05
I.ÚS 724/05 ze dne 18. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem Prachatice, Kostelní náměstí 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1167/2005, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005, čj. 23 To 407/2005 - 113, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 1. 3. 2005, čj. 7 T 161/2004 - 94, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností P. J.(dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 2, 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem výtržnictví, podle ustanovení § 202 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let.

Uvedených trestných činů se dopustil tím, že dne 3. 8. 2004 kolem 13.45 hod. řídil v Prachaticích osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda 100, SPZ PT 47-70, ačkoli mu byl rozhodnutím Městského úřadu v Prachaticích, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu v Českých Budějovicích, které nabylo právní moci dne 10. 2. 2004, uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Při provádění silniční kontroly hlídkou Policie ČR slovně napadl hrubými a vulgárními výrazy pprap. K. B.

K porušení ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces, došlo podle stěžovatele při hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Tvrdil, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil. Byl uznán vinným a odsouzen jen na základě výpovědi svědkyně pprap. K. B. V tomto směru poukázal na rozpory ve výpovědích policistů provádějících silniční kontrolu, které soud prvního stupně přešel a nevysvětlil. Stejně jako nezdůvodnil, proč svědky svědčící v jeho prospěch označil za nevěrohodné. Ani provedenou rekognici stěžovatel nepovažoval za usvědčující důkaz, neboť byla učiněna v rozporu s trestním řádem, z důvodu vadné protokolace.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel jen zopakoval námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, které uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takové pochybení v postupu obecných soudů v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 TrŘ). Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), vyvodily právní názor o vině stěžovatele, který má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud žádné pochybení, natož pochybení, jež by dosahovala mezí ústavnosti, nezjistil. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že vycházely nejen z usvědčující výpovědi svědkyně pprap. K. B. (která podrobně popsala průběh silniční kontroly, co stěžovatel říkal, jak se choval, jeho následný útěk z místa kontroly poté, co lustrací zjistila, že má zadržen řidičský průkaz), ale také z rekognice, provedené v přípravném řízení, při níž svědkyně stěžovatele bezpečně poznala. Navíc, její výpověď, kterou obecné soudy oprávněně považovaly za věrohodnou, v některých bodech potvrdil i svědek M. G. S ním svědkyně K. B. telefonovala a žádala ho o posily poté, když chtěl stěžovatel z místa kontroly uprchnout a křičel na ni. Rovněž svědek P. D., jenž byl jako další policista přítomen u silniční kontroly, potvrdil výpověď K. B. Je sice pravdou, že tento svědek si nebyl, při hlavním líčení, na sto procent jist identifikací stěžovatele, ale soud se touto skutečností zabýval, nepřešel ji, jak tvrdil stěžovatel. V rámci hodnocení důkazů se s tímto rozporem přesvědčivě vypořádal. Stejně tak odůvodnil, proč vyhodnotil výpovědi svědků, vypovídajících ve prospěch stěžovatele, v části, týkající se času, kdy se měli setkat se stěžovatelem v Českých Budějovicích, jako nevěrohodné. V tomto směru uvedl, že považuje za možné, aby byl stěžovatel v den, kdy došlo k silniční kontrole v Českých Budějovicích, avšak s ohledem na výpověď svědka M. L., který rovněž vypovídal ve prospěch stěžovatele, přijel stěžovatel do Českých Budějovic až poté, co utekl z místa silniční kontroly.

Obhajoba stěžovatele, že v předmětné době byl v Českých Budějovicích, a nikoli v Prachaticích, takže nemohl kontrolované vozidlo řídit, byla vyvrácena také tím, že kontrolovaná osoba uvedla správné osobní údaje stěžovatele, což, jak dovodil soud prvního stupně, mohl kdokoli zjistit z dokladů uložených ve vozidle, ale už by z těchto dokladů nezjistil, že tato kontrola bude mít pro stěžovatele závažné důsledky, neboť má zadržen řidičský průkaz a uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, že byl tento trest uložen ve výměře dvanácti měsíců, že polovina tohoto trestu uplyne dne 10. 8. 2004 a že si chtěl požádat o vrácení řidičského průkazu, neboť ho potřebuje k podnikání. Tyto skutečnosti mohl vědět pouze stěžovatel, a proto osoba, zadržená na místě silniční kontroly, byl bez sebemenších pochybností stěžovatel. Navíc, je mimo logiku věci, aby osoba rozdílná od stěžovatele bez příčiny a bezdůvodně nadávala hlídce Policie ČR, riskovala tak trestní postih a nakonec z místa kontroly utekla.

Neopodstatněné je také tvrzení o provedení rekognice v rozporu s trestním řádem z důvodu blíže nespecifikované vadné protokolace. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že se soud touto námitkou zabýval a konstatoval, že v protokolu o provedení rekognice není popsáno pořadí osob v postavení při rekognici. Avšak nejednalo se o vadu, která by způsobovala nepoužitelnost rekognice jako důkazu, neboť pořadí osob bylo spolehlivě zjištěno z přiložené fotodokumentace.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.