I. ÚS 719/05
I.ÚS 719/05 ze dne 20. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Martou Permanovou, advokátkou v Praze 1, Václavské nám. 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 64 Co 308/2005-268 ze dne 6. 10. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 64 Co 308/2005-268 ze dne 6. 10. 2005, jímž byl částečně změněn a ve zbytku potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 39 P 221/2000-247 ze dne 9. 5. 2005, kterým bylo zvýšeno výživné na nezletilé děti stěžovatelky. Napadeným rozsudkem došlo podle názoru stěžovatelky k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: Stěžovatelka se návrhem ze dne 22. 10. 2004 domáhala proti otci nezletilých dětí zvýšení výživného, které bylo stanoveno v souvislosti s rozvodem manželství v roce 1999. Soud I. stupně jejímu návrhu v podstatě vyhověl. Výživné na nezletilou dceru M. zvýšil na částku 3.800,- Kč s účinností od 1.9. 2002 a na částku 5.000,- Kč s účinností od 1. 9. 2004. Výživné na nezletilého syna J. pak zvýšil na částku 4.500,- Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 6.000,- Kč s účinností od 1. 9. 2004. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že na nezletilou dceru zvýšil výživné na částku 3.300, Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 3.800,- Kč s účinností od 1. 9. 2005; na nezletilého syna pak na částku 3.500,- Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 4.200,- Kč s účinností od 1. 9. 2004.

Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím porušil Městský soud v Praze ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností. Toto pochybení spatřovala v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož se otcův čistý příjem postupně zvyšuje; pokud jde o odměny - ohledně nichž otec namítal, že nejsou pevnou mzdovou složkou - soud prý uvedl, že podle potvrzení o otcových příjmech byly odměny vyplaceny za roky 2002, 2003 i 2004 a k tomu, zda budou vyplaceny i za období následující po vyhlášení rozsudku při rozhodování, přihlížet nelze. Dále stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud nezhodnotil dostatečně všechny zjištěné okolnosti; soud se prý nezabýval tvrzením otce o jeho zvýšených výdajích v souvislosti s jeho zdravotním stavem, pouze je konstatoval a tedy je patrně zohlednil. Postupem odvolacího soudu tak došlo - podle jejího názoru -k porušení práva na spravedlivý proces. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 39 P 221/2000 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka podala návrh na zvýšení výživného na 2 nezletilé děti. Navrhovala, aby soud zvýšil výživné na nezletilého syna J. na částku 4.500,- Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 6.500,- Kč s účinností od 1. 9. 2004 a výživné na nezletilou dceru M. na částku 3.800,- Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 5.500,- Kč s účinností od 1. 9. 2004. Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č.j. 39 P 221/2000-247 ze dne 9. 5. 2005 návrhu převážně vyhověl; rozhodl tak, že se výživné na nezletilého syna J. zvyšuje na částku 4.500,- Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 6.000,- Kč s účinností od 1. 9. 2004 a na nezletilou dceru M. na částku 3.800,- Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 5.000,- Kč s účinností od 1. 9. 2004; dále rozhodl o nedoplatku na výživném. Rozhodnutí odůvodnil poukazem na změnu poměrů především na straně dětí - zvýšení jejich věku, nástup do mateřské školky (dcera) a na druhý stupeň základní školy (syn).

K odvolání otce nezletilých dětí Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 64 Co 308/2005-268 ze dne 6. 10. 2005 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že na nezletilou dceru zvýšil výživné na částku 3.300, Kč s účinností od 1. 9. 2002 a na částku 3.800,- Kč s účinností od 1. 9. 2005; na nezletilého syna pak částkou 3.500,- Kč s účinností od 1. 9. 2002 a částkou 4.200,- Kč s účinností od 1. 9. 2004. V souvislosti s tím rozhodl rovněž o nedoplatku na výživném. V odůvodnění se zabýval skutečnostmi, které ho vedly k uvedené změně v určení výše výživného a reagoval na námitky uvedené v odvolání otce i ve vyjádření stěžovatelky. Konstatoval, že průměrný čistý příjem otce za únor až červen 2005 činil 43.164,- Kč a tato částka je ovlivněna výplatou roční odměny za rok 2004 ve výši 88.000,-Kč. Průměrný čistý příjem matky za březen a srpen 2005 činil 13.248,- Kč.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu a zejména s právními závěry, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyslovil.

Stěžovatelka poukazuje především na to, že Městský soud v Praze porušil ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Toto porušení spatřuje v následující formulaci části odůvodnění napadeného rozsudku: "jeho čistý příjem se postupně zvyšuje, ... poukazuje-li otec na skutečnost, že roční odměny nejsou pevnou mzdovou složkou, není zaručeno že je bude pobírat i v dalších letech ... z potvrzení o jeho příjmech vyplývá, že odměny byly vyplaceny za roky 2002, 2003 i 2004, k tomu, zda budou vyplaceny i za období následující po vyhlášení rozsudku při rozhodování přihlížet nelze." Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelka podstatu této části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu toliko nepochopila. Zde je právě zřetelně vyjádřena zásada vyslovená v citovaném ustanovení o.s.ř.; odvolací soud totiž nepřihlížel k námitce otce, že není jisté, zda budou odměny vyplaceny i v následujících letech, a vycházel ze skutečnosti, že v uvedených letech tato mzdová složka byla vyplacena a průměrný otcův příjem i ovlivnila. V tomto směru tedy porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovat nelze.

Stěžovatelka dále namítala nesprávné hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě odvolací soud výši výživného změnil. Ústavní soud k této námitce uvádí, že z jeho ustálené rozhodovací praxe jednoznačně vyplývá, že proces dokazování a zejména proces hodnocení důkazů je vlastní nezpochybnitelnou činností obecných soudů, vyplývající z jejich soudcovské nezávislosti. Při procesu hodnocení důkazů jsou obecné soudy vázány ústavními hranicemi, vyjádřenými v zásadě volného hodnocení důkazů ve vymezení § 132 o.s.ř. Pokud obecné soudy v procesu hodnocení důkazů setrvají v těchto vymezených hranicích, nelze jejich činnost, byť dospěly k závěru, který není pro stěžovatele příznivý, jako porušení jeho práva na spravedlivý proces spatřovat.

Stěžovatelka konečně tvrdila, že odvolací soud "patrně zohlednil" otcem tvrzené zvýšené výdaje v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Nic takového však z napadeného rozsudku neplyne; tyto výdaje konstatoval toliko obvodní soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka nenapadla, poněvadž tento soud jejímu návrhu v podstatě vyhověl.

V předmětné věci odvolací soud sám doplnil dokazování ke skutečnostem, které nastaly po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, a v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně uvedl všechny okolnosti, k nimž při svém rozhodování přihlížel. V jeho rozhodnutí nelze spatřovat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něj vyvozenými, ani nelze usuzovat, že by byl odvolací soud postupoval podle vlastní libovůle mimo hranice vymezené příslušnými procesními i hmotněprávními předpisy. Jeho rozhodnutí vychází z aplikace jednoduchého práva způsobem, který je ústavně konformní a podle přesvědčení Ústavního soudu plně přijatelný.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2006



František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.