I. ÚS 718/11
I.ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012

N 124/65 SbNU 607
K námitce promlčení restitučního nároku vznesené v rozporu s dobrými mravy

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 26. června 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 ve věci ústavní stížnosti RNDr. D. P. a Ing. V. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 1971/2010-112, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 20 Co 166/2009-96 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 28/2005-65 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 28/2005-80, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení částky 98 852 Kč s příslušenstvím každému z nich, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 1971/2010-112, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 20 Co 166/2009-96 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 28/2005-65 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 28/2005-80 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 1971/2010-112, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 20 Co 166/2009-96 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 28/2005-65 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 28/2005-80 se ruší.
Odůvodnění

1. Stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") ve znění doplňujícího rozsudku. K věci uvedli, že rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta jejich žaloba o zaplacení částky 98 852 Kč s příslušenstvím každému z nich, městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. K meritu sporu uvedli stěžovatelé základní informace: U obvodního soudu se domáhali na České republice - Ministerstvu zemědělství zaplacení částky 101 976 Kč, na kterou bylo částečně plněno, tudíž předmětem řízení zůstala částka 98 852 Kč s příslušenstvím. Žalovaný vznesl námitku promlčení, kterou soudy uznaly za důvodnou, a žalobu zamítly. Žaloba vycházela z tvrzení, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. 5 C 368/1992 bylo rozhodnuto, že na oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, přechází vlastnického právo k individualizovaným nemovitostem. Následně stěžovatelé uplatnili svůj nárok na vrácení kupní ceny a nárok na úhradu nákladů účelně vynaložených na těchto nemovitostech u žalovaného v souladu s § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný zadal zpracování znaleckého posudku, jeho zpracování stěžovatelé opakovaně urgovali, posudek byl zpracován až po uplynutí několika let a bezprostředně po zjištění výše svého nároku podali stěžovatelé žalobu. V průběhu řízení se zásadní otázkou stalo určení počátku běhu promlčecí doby, a to buď od právní moci rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, či od zjištění stěžovatelů o výši jejich nároku. Obecné soudy dovozují, že běh promlčení doby započal nabytím právní moci rozhodnutí o přechodu vlastnického práva; stěžovatelé tento závěr považují za rozporný s § 101 občanského zákoníku. Dále namítají, že posouzení rozsahu investic bylo závislé na znaleckém posudku, který zajišťoval žalovaný, proto lhůty jeho zpracování nemohli ovlivnit, omezili se na urgence. Dostali se tak do situace, kdy sice urgovali zpracování znaleckého posudku, ale nebyla jim známa výše nároku a nemohli své právo uplatnit u soudu. Napadenými rozsudky je jim kladeno k tíži, že státní orgán nezajistil kvalitního a schopného znalce předmětný znalecký posudek zpracovat a oni v souladu se zákonem na tento posudek vyčkávali. Podle stěžovatelů postupovaly obecné soudy v rozporu s § 3 odst. 2 občanského zákoníku (pozn.: správně má být "§ 3 odst. 1 občanského zákoníku"), pokud jde o posouzení dobrých mravů při uplatňování námitky promlčení, přičemž se domnívají, že s ohledem na specifičnost restitučních postupů bylo namístě jim dát zapravdu, že námitka promlčení je vznesena v rozporu s dobrými mravy, a cítí se poškozeni na svých právech liknavostí státního orgánu, který způsobil, že jim pak následně bylo jejich právo dané zákonem odepřeno.

3. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

4. Relevantní znění příslušného článku Listiny upravujícího základní právo na ochranu majetku, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Ustanovení čl. 11 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

6. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé v podstatě reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, což je vedeno snahou docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti, což relativizuje její přípustnost. K věci samé odkázal na odůvodnění svého usnesení a požádal, aby bylo považováno za součást tohoto vyjádření (zejména platí o pasážích na páté straně odůvodnění). Nejvyšší soud neshledává důvody ke změně hodnocení a připomíná, že došlo k odmítnutí dovolání v důsledku respektování platné úpravy jeho přípustnosti. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na Ústavním soudu, návrh na rozhodnutí neformuloval.

7. Městský soud odkázal na důvody napadeného rozhodnutí, připomenul, že nárok stěžovatelů byl posouzen v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. a s občanským zákoníkem, s přihlédnutím ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Polemika s posouzením námitky promlčení nemá ústavněprávní rozměr, jejím cílem je dosáhnout přezkoumání věci Ústavním soudem jako další soudní instancí. Proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako neopodstatněnou odmítl, příp. zamítl.

8. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

9. Česká republika - Ministerstvo zemědělství se vzdala postavení vedlejšího účastníka.

10. S ohledem na obsah vyjádření účastníků, jakož i jejich stručnost a lapidárnost, nebylo třeba, aby je Ústavní soud zasílal na vědomí a k případné replice stěžovatelům.

11. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 21 C 28/2005 Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 9. 2. 2005 se stěžovatelé domáhali vůči České republice - Ministerstvu zemědělství vrácení kupní ceny a úhrady nákladů vynaložených na nemovitost dle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ve výši 101 976 Kč každému z nich. Nárok uplatnili u žalovaného dopisem ze dne 26. 9. 2000, ten ho postoupil k vyřízení na pracoviště v Havlíčkově Brodě, jež zajistilo zpracování znaleckého posudku, náhradu investic požadují v souladu s tímto znaleckým posudkem a dále požadují i vrácení kupní ceny a úhrady za zřízení práva osobního užívání (v části odůvodněné rozsahem spoluvlastnických podílů). Obvodní soud vydal platební rozkaz, který byl zrušen v důsledku podaného odporu žalovaným. Se žalobním návrhem souhlasil žalovaný pouze ohledně kupní ceny a úhrady za zřízení práva osobního užívání, ohledně požadavku na náhradu účelně vynaložených nákladů vznesl námitku promlčení (odůvodněnou odkazem na fakt, že rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě nabyl právní moci již v roce 2000 a nárok byl u soudu uplatněn až po marném uplynutí tří let). V replice vyjadřovali stěžovatelé odchylný právní názor na počátek běhu promlčecí doby, když za konečné rozhodnutí považovali rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2002 č. j. 23 Co 38/2001. Navíc mají za to, že nárok uplatnili včas, že délka trvání řízení vznikla na územním odboru žalovaného v Havlíčkově Brodě, nikoliv z důvodů na jejich straně. V průběhu ústního jednání uskutečněného dne 17. 9. 2007 vzali stěžovatelé žalobu částečně zpět, protože obdrželi poměrnou část kupní ceny a úhrady za zřízení práva osobního užívání, současně uplatnili úrok z prodlení. Po dalších ústních jednáních a provedeném dokazování obvodní soud žalobu zamítl (rozsudkem ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 28/2005-65, neúplný výrok doplnil rozsudkem ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 28/2005-80), což odůvodnil promlčením jejich nároku, protože žaloba byla podána téměř po pěti letech. Zdůraznil, že pokud stěžovatelé věděli, že dochází k průtahům při vyřizování jejich žádosti o poskytnutí náhrady, neměli důvod vyčkávat a tím protahovat běh promlčecí doby. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání, ve kterém nesouhlasili s určením počátku běhu promlčecí doby, s tím, že u žalovaného uplatnili nárok řádně a včas, v řízení u něj řádně pokračovali, u soudu nemohli svůj nárok uplatnit dříve, než byl zpracován znalecký posudek, jenž je povinen zpracovat žalovaný. Nebylo možno podat žalobu, když bez tohoto posudku nebyla stěžovatelům známa výše jejich nároku. Postup žalovaného považují stále za jednání v rozporu s dobrými mravy, čímž argumentovali již před soudem prvního stupně, který se s touto námitkou nevypořádal. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 16. 7. 2009 č. j. 20 Co 166/2009-96 prvostupňový rozsudek potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že nárok stěžovatelů je promlčen. Neshledal ani důvodné jejich tvrzení o rozporu uplatnění námitky promlčení žalovaným s dobrými mravy, když připomenul, že je sice možný, ale musí být odůvodněn mimořádnými okolnostmi případu, což v daném případě nenastalo, protože z žádného důkazu nevyplývá, že by žalovaný nárok stěžovatelů uznal a dal jim příslib plnění nebo že by je svým jednáním utvrzoval v domnění, že jej uspokojí. Připustil, že žalovaný dlouhodobě ponechával stěžovatele v nejistotě a od roku 2000 jejich žádost nevyřídil, stěžovatelé si však museli být vědomi toho, že žalovaný nemá jejich požadavek za prokázaný a při jeho průtazích se zajištěním znaleckého posudku jim nic nebránilo v tom, aby se obrátili na soud před promlčením svého nároku. K tomu uzavřel, že při vědomí toho, že smyslem institutu promlčení je vést věřitele ke včasnému uplatnění jejich práv, nelze za dané situace shledat postup žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, jehož přípustnost spatřovali v určení počátku běhu promlčecí doby, a to v důsledku vazby zákona č. 229/1991 Sb. a § 102 občanského zákoníku; opětovně též uplatňovali námitku o nesprávném posouzení § 3 občanského zákoníku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 1971/2010-112 dovolání odmítl jako nepřípustné. Po rekapitulaci předchozích fází řízení, obsahu dovolání a citaci, resp. parafrázi příslušných ustanovení, včetně připomenutí relevantní judikatury, shledal, že před soudy obou stupňů nebyly přesvědčivě doloženy okolnosti takového zneužití práv účastníka soudního řízení uplatněním námitky promlčení proti v žalobě uplatněnému nároku, a uzavřel, že nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
12. Po zevrubném přezkoumání spisu i ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní právo nebo svoboda stěžovatele.

13. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na ochranu majetku. Z tohoto pohledu Ústavní soud shledal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právě toto právo stěžovatelů.

14. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že meritum sporu je založeno na posouzení důvodnosti námitky promlčení vznesené Českou republikou - Ministerstvem zemědělství při uplatňování nároku na finanční náhradu podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (aniž by byl posuzován věcný základ nároku a jeho rozsah). Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), tak námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (pozn. obecným soudům je právní věta tohoto nálezu známa - viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V duchu tohoto právního názoru se nese i novější judikatura Ústavního soudu, podle níž se uplatnění promlčecí námitky může příčit dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil (srov. např. usnesení I. ÚS 2235/11 ze dne 7. 12. 2011, usnesení I. ÚS 2364/11 ze dne 21. 9. 2011). Ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551) však Ústavní soud dospěl k závěru, že "... obecné soudy tím, že v projednávaném případě připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení, vznesenou státem (Ministerstvem financí), aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. V důsledku jejich formalistického postupu při výkladu právních norem tak v žádném případě nelze řízení před obecnými soudy jako celek označit za spravedlivé, když ve svých rozhodnutích dospěly k extrémně nespravedlivým závěrům. Ve světle výše předestřených hledisek bylo především povinností obecných soudů, aby při svém rozhodování vzaly do úvahy případný rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť použití korektivu dobrých mravů bylo s ohledem na shora popsané okolnosti posuzovaného případu zcela namístě. Obecné soudy tak měly skrze aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. posoudit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou a v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky poskytnout ochranu základním právům stěžovatelek (čl. 11 odst. 1 Listiny)". Tyto závěry lze vztáhnout i na posuzovanou věc stěžovatelů, ochrana jejich vlastnického práva měla být posílena i tím, že šlo o specifický nárok mezi jednotlivcem a státem, v němž stát, i přes soukromoprávní povahu samotného právního vztahu, porušil deklarovaný princip právního státu, tudíž obecné soudy měly důvod posoudit soulad s dobrými mravy u státem vznesené námitky promlčení i z hlediska narušení principu důvěry druhého účastníka právního vztahu ve správnost postupu státu při naplňování jejich zákonem formovaného nároku, což však neučinily. Ústavní soud na tomto místě připomíná dikci aplikovaného ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.: "Fyzická osoba, jejíž vlastnické právo přešlo na oprávněnou osobu podle odstavce 1, má vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na úhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost. Nárok se uplatňuje u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Stát má v takovém případě vůči oprávněné osobě nárok na náhradu nákladů účelně vynaložených na nemovitost, kterou uhradil fyzické osobě podle věty první." a dodává, že na rozdíl od věcí, v nichž shledal souladnost námitky promlčení státu s dobrými mravy (sp. zn. I. ÚS 2235/11, sp. zn. I. ÚS 2364/11), ve věci stěžovatelů sice nastala "actio nata" právní mocí rozsudku, avšak svůj nárok nemohli uplatnit žalobou, neboť jeho výše byla zcela závislá na znaleckém posouzení zadaném žalovaným. Pokud žalovaný liknavě postupoval při zadání tohoto posudku a nebyl dostatečně důrazný v procesu jeho zpracování, je namístě, aby nesl majetkové následky vyvolané takovým postupem, postupem podlamujícím důvěru ve stát jako společenství občanů.

15. Ústavní soud se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).

16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí, tj. usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.