I. ÚS 713/05
I.ÚS 713/05 ze dne 18. 1. 2006

N 17/40 SbNU 135
K oprávnění správce daně převést daňový přeplatek na daňový nedoplatek na jiné dani

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 18. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 713/05 ve věci ústavní stížnosti úpadkyně M., spol. s r. o., v likvidaci, jednající správcem konkursní podstaty Bc. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2005 č. j. 22 Ca 163/2005-70, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí správce daně, který nevyhověl stěžovatelově žádosti o vrácení nadměrného odpočtu.
I. Postupem porušujícím čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zasáhl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2005 č. j. 22 Ca 163/2005-70 do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tento rozsudek ruší.
Odůvodnění

I.

Správce konkursní podstaty úpadkyně M., spol. s r. o., v likvidaci, osobně podal dne 21. 12. 2005 ústavní stížnost, v níž se uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2005 č. j. 22 Ca 163/2005-70 byla porušena její základní práva garantovaná větou druhou čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), neboť došlo k dotčení jejího majetku. Porušeno mělo být i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), zásada rovného postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, o nějž se opírá závaznost nálezů Ústavního soudu. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost spatřovala porušení výše uvedených základních práv v tom, že krajský soud zamítl správní žalobu, kterou se úpadkyně domáhala zrušení rozhodnutí, jímž správce daně nevyhověl její žádosti o vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH), jíž sledovala vrácení nadměrného odpočtu do konkursní podstaty. Správce daně totiž předtím převedl přeplatek na DPH na úhrady nedoplatků na jiných daních. Krajský soud žalobě nevyhověl, přestože žaloba svou argumentaci podporovala odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 544/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 37, nález č. 76], kde Ústavní soud konstatoval, že speciální povaha konkursního zákona a imperativ rovnosti věřitelů neumožňují správci daně převádět přeplatky daní úpadců, a to ani s oporou v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Krajský soud v Ostravě v dané věci upřednostnil závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, vyslovený "v rozsudku ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003-225". Avšak k této situaci konkurence interpretačních alternativ se vyslovil výše citovaný nález, který odmítl názor Nejvyššího správního soudu, neboť ten odporuje rovnosti účastníků konkursního řízení. Názor Ústavního soudu byl krajskému soudu v době jeho rozhodování znám, avšak ten upřednostnil názor Nejvyššího správního soudu s tím, že krajskému soudu "nepřísluší sjednocovat judikaturu nejvyšších soudních instancí". Tím však podle ústavní stížnosti popřel absolutní závaznost nálezů Ústavního soudu, která plyne z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, a nastolil tak nejistotu ohledně způsobu výkonu soudních pravomocí v typově a právně obdobných situacích, jak bylo konstatováno v nálezu ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (srov. Sb. n. u., svazek 7, nález č. 29). K porušení práva na spravedlivý proces pak došlo zvolením nesprávné interpretace podústavního práva. Ze všech těchto důvodů bylo navrženo zrušení rozsudku krajského soudu.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M. J., která odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. K vyjádření bylo vyzváno i Finanční ředitelství v Ostravě jako vedlejší účastník, avšak jeho ředitel pouze konstatoval, že s napadeným rozsudkem souhlasí, neboť postup správce daně byl v souladu s právními předpisy.

Protože krajský soud v dané věci postupoval v souladu jak se stanoviskem Nejvyššího správního soudu (§ 17 soudního řádu správního, dále jen "s. ř. s."), tak s jeho právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), jímž byl na základě kasační stížnosti správce daně zrušen původní vyhovující rozsudek krajského soudu, požádal Ústavní soud o vyjádření i Nejvyšší správní soud. Předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu požádala dopisem doručeným dne 11. 01. 2006 o prodloužení desetidenní lhůty k vyjádření do 31. 1. 2006, a to bez uvedení důvodu. Ústavní soud však této žádosti nevyhověl, neboť z hlediska jeho judikatury (viz níže) je řešená problematika jasná a výzva byla zaslána s tím, že i Nejvyššímu správnímu soudu je povaha sporu jasná, a nebude mu činit potíže vyjádřit se, byť v krátké lhůtě. Protože Nejvyšší správní soud nemá v dané věci postavení účastníka řízení ani vedlejšího účastníka ex lege (§ 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), dal Ústavní soud v dané věci přednost rychlosti rozhodování.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 163/2005 (dříve 22 Ca 402/2003), jakož i spis sp. zn. 22 Ca 413/2003, z nichž zjistil následující skutečnosti.

Stěžovatelka podala ve dnech 21. 10. 2003 (22 Ca 402/2003) a 4. 11. 2003 (22 Ca 413/2003) správní žaloby, kterými se domáhala zrušení rozhodnutí správce daně, jimiž odmítl vrátit daňový přeplatek na DPH. V obou žalobách (jež krajský soud spojil ke společnému řízení) stěžovatelka namítala (a argumenty podporovala), že stát musí mít v konkursním řízení rovné postavení s ostatními věřiteli a mimo procesní rámec daný zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") nemůže provádět zápočet pohledávek stěžovatelky na její daňové dluhy.

Rozsudkem ze dne 1. 4. 2004 (22 Ca 402/2003-28) krajský soud žalobám vyhověl a napadená rozhodnutí správce daně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání není po prohlášení konkursu přípustné započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, "což samozřejmě platí i pro daňové pohledávky" (str. 3 odst. 3 citovaného rozsudku). Postup podle ustanovení § 64 zákona o správě daní a poplatků, tedy započtení daňového přeplatku na daňové nedoplatky má tudíž povahu nepřípustného započtení. Zde se krajský soud dovolal usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 532/2001 (in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 23/2002). Rozsudek krajského soudu napadlo finanční ředitelství kasační stížností, v níž namítlo, že zákon o konkursu a vyrovnání není ve vztahu k daňovému řádu lex specialis, neboť mezi nimi není hierarchický vztah a daňověprávní vztah má veřejnoprávní povahu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo podle správce daně procesní povahu a konstatovalo nedostatek soudní pravomoci, a tak "právní názor ohledně problematiky přeplatku ... byl formulován jen okrajově".

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2005 č. j. 7 Afs 94/2004-52 rozsudek napadený kasační stížností zrušil a věc vrátil krajskému soudu. V odůvodnění konstatoval, že právní vztah mezi daňovým subjektem a státem je "asynallagmatickou obligací" veřejnoprávní povahy, což má být potvrzováno i judikaturou Ústavního soudu (citováno usnesení ze dne 15. 1. 1999 sp. zn. IV. ÚS 499/98, Sb. n. u., svazek 13, usn. č. 4). Postup správce daně v případě prohlášení konkursu upravuje ustanovení § 40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož se daňové řízení v takové situaci nepřerušuje. Správce daně ani po prohlášení konkursu neztrácí své postavení orgánu veřejné moci. Eviduje-li správce daně daňový přeplatek, musí jej použít způsobem taxativně stanoveným v § 64 odst. 2 a 6 zákona o správě daní a poplatků, a to bez ohledu na prohlášení konkursu. Od této povinnosti se správce daně nemůže odchýlit. Nárok na vrácení přeplatku nespadá do definice majetku (§ 6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a "není předmětem občanskoprávních vztahů". V závěru Nejvyšší správní soud konstatoval, že právní názor vyjádřený v odůvodnění koresponduje se stanoviskem obsaženým v usnesení jeho pléna ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225, uveřejněným pod č. 215/2004 Sb. NSS).

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2005 č. j. 22 Ca 163/2005-70 vyplývá, že krajský soud při svém novém rozhodování respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu a žalobu zamítl. To přesto, že mu stěžovatelka včas doručila (č. l. 58) nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 544/02 (uveřejněn, jak uvedeno výše), kde byl podobný výklad Nejvyššího správního soudu označen za porušující druhou větu čl. 11 odst. 1 Listiny.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto mohlo být od ústního jednání upuštěno.
III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Napadený rozsudek nemohl pro stěžovatelku ve věci samé vyznít jinak, než jak vyzněl, neboť krajský soud byl povinen v souladu se soudním řádem správním respektovat právní názor vyslovený v rozsudku kasačního soudu (k obdobnému postupu srov. nález ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, Sb. n. u., svazek 37, nález č. 72).

Předmětem ústavní stížnosti je postup obecných soudů při řešení konkurence interpretačních alternativ podústavních právních norem, který již Ústavní soud několikrát označil za rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny.

V nálezu ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 544/02 (viz výše), Ústavní soud konstatoval: "Obecný soud postupoval v rozporu s kogentní normou [§ 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání] a nerespektoval tak cíl tohoto zákona, stanovený v jeho § 2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Neodůvodněně tak zvýhodnil jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušil čl. 11 odst. 1 větu druhou Listiny základních práv a svobod, podle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".

V nálezu ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sb. n. u., svazek 38, nález č. 145) Ústavní soud konstatoval, že: "V případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva stejného stupně právní síly, jež nota bene nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, je rozlišení mezi úpravou obecnou a speciální dáno předmětem řízení... V posuzované věci je tímto předmětem řízení převedení daňového přeplatku daně z přidané hodnoty na úhradu daňových nedoplatků, čili úprava obecná je vymezena ustanoveními § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ...ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".

V nálezu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 38/05 (Sb. n. u., svazek 38, nález č. 187) Ústavní soud uvedl, že "vlastnické právo ... je chráněno článkem 11 Listiny základních práv a svobod a ... žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, kterého v daňových věcech reprezentuje správce daně."

A konečně v nálezu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. III. ÚS 24/05 (Sb. n. u., svazek 39, nález č. 212) Ústavní soud konstatoval, že: "Krajský soud v Ostravě, resp. Nejvyšší správní soud, který v souzené věci vyslovil pro krajský soud závazný právní názor, postupovaly v rozporu s kogentní normou [ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání] a nerespektovaly tak cíl tohoto zákona, stanovený v jeho ustanovení § 2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Obecné soudy tak neodůvodněně zvýhodnily jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušily čl. 4 odst. 4 Listiny ... Svou interpretací obecného práva obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy svým rozhodnutím vytvořily nerovné postavení účastníků v konkursním řízení... Potvrzením zvýhodněného postavení finančního úřadu při uspokojování jeho pohledávek za úpadcem dochází k odčerpávání finančních prostředků z konkursní podstaty na úkor ostatních věřitelů. Tím je omezována možnost poměrného uspokojení ostatních věřitelů... Napadeným rozhodnutím tedy došlo rovněž k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni."

IV.

Při posouzení věci z ústavního pohledu vycházel Ústavní soud z výše uvedených názorů vyslovených v jeho nálezech, které plně dopadají na projednávanou věc.

Pokud obecný soud neposkytl stěžovatelce ochranu před postupem správce daně, porušil postupem porušujícím čl. 4 odst. 4 Listiny základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny. Na tomto závěru nic nemůže změnit fakt, že krajský soud byl vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud si je dobře vědom toho, že původ porušení základních práv stěžovatelky je třeba hledat v právním názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveném v jeho kasačním rozhodnutí.

Dalšími namítanými porušeními základních práv a svobod se Ústavní soud nezabýval, neboť výše prezentovaná zjištění plně postačovala ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl. Podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku označil, která základní práva a svobody byla napadeným rozhodnutím a řízeními jemu předcházejícími porušena, a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.