I. ÚS 711/05
I.ÚS 711/05 ze dne 20. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 711/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. K., zast. JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, sídlem Vrchovecká 74/2, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.9.2005, č.j. 20 Cdo 523/2005-50, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.10.2004, č.j. 26 Co 278/2004-32, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a H. L. G., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jimiž bylo rozhodováno ve věci nařízení exekuce. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že jádro problému spočívá v řešení otázky, zda má soud při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zkoumat, zda právo přiznané exekučním titulem zaniklo započtením pohledávky. Upozornila, že obecné soudy vyřešily otázku tak, že ji soud zkoumat nemusí, s tím, že okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí či před ním zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasí a zastává výkladové stanovisko, že tuto okolnost jsou soudy povinny zkoumat při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Na tomto základě stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné zacházení dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a práva vyplývající z článku 95 odst. 1 a z článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zajišťující každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Do další části návrhu stěžovatelka zařadila obecné argumenty na podporu svých tvrzení, a to s využitím odkazů na judikaturu Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny,Úmluvy a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 3 odst. 1 Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Z listinných podkladů poskytnutých stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (podle rozsudku téhož soudu ze dne 22.10.1998, č.j. 7 C 151/94-147) nařídil usnesením ze dne 21.11.2003, č.j. 7 E 133/2003-10, výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka prodejem tzv. jednotky ve vlastnictví povinné, tj. stěžovatelky. Toto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním, krajský soud konstatoval, že by byly dány podmínky pro potvrzení prvostupňového usnesení, pouze z důvodu upřesnění výrokové části přistoupil k jeho změně, která však má jen formální, nikoliv obsahový význam. V odůvodnění, mimo jiné, krajský soud upozornil, že byly dány základní předpoklady pro vyhovění podanému návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a že stěžovatelčina námitka, že soud I. stupně měl při nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat i to, zda vymáhané právo podle hmotného práva nezaniklo, je nevýznamná; tuto otázku soud při nařízení výkonu rozhodnutí není zásadně povolán posuzovat, relevantně může být uplatněna až jako důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) obč. soudního řádu. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž za zásadně právně významnou považovala otázku "zda z hlediska ustanovení § 251 obč. soudního řádu musí být zkoumáno před nařízením výkonu rozhodnutí, byla-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna či nikoli). Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, napadeným usnesením ho odmítl. V odůvodnění konstatoval, že soudní praxe již desítky let vychází z názoru, že v období rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se nezkoumá, za a v jaké míře povinný plnil oprávněnému, popřípadě, zda došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem, že okolnost, zda právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí (či před ním) zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo namítat zánik pohledávky přiznané pravomocným rozsudkem. Stěžovatelka evidentně nehodlá vzít na vědomí, že svých práv a právem chráněných zájmů se může domáhat zákonem stanovenými instrumenty a snaží se vnutit soudům vlastní představy o způsobech ochrany. Nerespektuje, a to ani přes poučení vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí, význam první fáze exekučního řízení, tj. nařízení exekuce, a nevyužívá prostředků určených k ochraně povinného, včetně možnosti navrhnout zastavení výkonu rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.