I. ÚS 71/05
I.ÚS 71/05 ze dne 13. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti SIBO, spol. s r.o. , IČ 439 63 366, se sídlem Třinec, Lidická 1264, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 6 As 4/2003, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Zákon"), splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka napadla shora označené rozhodnutí.

Stěžovatelka uvedla, že předložila dne 29. srpna 2001 Celnímu úřadu Frýdek-Místek celní prohlášení, o kterém bylo téhož dne rozhodnuto tak, že zboží bylo propuštěno do režimu volného oběhu, a zároveň v části B jednotné celní deklarace celní úřad uvedl, že deklarovaným zbožím byla čerpána kvóta pro cukr-00104. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodlo Celní ředitelství v Ostravě dne 4. ledna 2002, č.j. 8412/01-01-1401, tak, že je zamítlo. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla správní žalobou, o které Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 31. ledna 2003, č.j. 22 Ca 70/2002-21, jímž rozhodnutí žalovaného - Celního ředitelství v Ostravě pro nezákonnost zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Celní ředitelství v Ostravě napadlo rozsudek Krajského soudu v Ostravě kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") napadeným rozsudkem, jímž zrušil rozsudek krajského soudu, žalobu odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Uvedl, že napadený úkon správního orgánu nebyl ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. rozhodnutím, které zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob, takže pro jednání u odvolacího soudu chyběly podmínky řízení.

Stěžovatelka však i nadále považuje rozhodnutí správního orgánu o použití ochranného opatření vnitřního trhu za zásah do jejího práva, jakož i do práv ostatních dovozců. Neoprávněným započítáním dovozu do čerpané kvóty prý nastala situace, kdy by i v dalších případech mohlo dojít k překročení kvóty a tím by stěžovatelce vznikla povinnost platit dovozní clo. Tak vzniká paradoxní situace, kdy - podle názoru NSS - by bylo možné podat správní žalobu až proti následnému rozhodnutí o výši cla, takže stěžovatel by před tím musel provést další dovozy zboží. Podle mínění stěžovatelky je tedy NSS provedený výklad ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. čistě formalistický, neboť neoprávněné použití čerpání kvóty je rozhodnutím, které zakládá mění, ruší nebo závazně určuje práva a povinnost fyzických či právnických osob.

V uvedeném postupu shledala stěžovatelka zásah do svého základního práva na spravedlivý proces, konkrétně do práva na soudní přezkum zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva domáhat se soudního přezkumu správního rozhodnutí zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím a předloženým spisem Krajského soudu v Ostravě vedeným pod sp. zn. 22 Ca 70/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě napadá pouze závěr NSS, podle něhož nebyla jeho námitka posouzena jako projednatelná před soudem a dovolává se čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Podle odst. 1 uvedeného článku Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Druhý odstavec téhož článku pak poskytuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

Ustanovení odst. 2 citovaného předpisu však blíže nedefinuje pojem "rozhodnutí orgánu veřejné správy". Tu je třeba poukázat na čl. 36 odst. 4 Listiny, který stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Je tedy úkolem zákonodárce, aby definoval rozhodnutí, resp. individuální správní akt, který je svým výrokem způsobilý zasáhnout do práv fyzické či právnické osoby. Teprve po naplnění uvedeného pojmu dochází k realizaci práva na soudní přezkum, nestanoví-li zákon jinak. To znamená, že i v katalogu rozhodnutí orgánu veřejné správy může existovat taková skupina, u níž není soudní přezkum možný; z pravomocí soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Taková situace však v souzené věci nenastala.

NSS napadeným rozhodnutím konstatoval, že rozhodnutím správního orgánu nedošlo k jakémukoli založení, změně, rušení nebo závaznému určení práv či povinností. Poznámka uvedená na jednotné celní deklaraci, že se dovoz zboží zahrnuje do celní kvóty, neměla žádný vliv na určení práv či povinností žalobce v daném celním řízení. V řízení bylo rozhodováno o celním dluhu žalobce, přičemž toto rozhodnutí nebylo žádným způsobem ovlivněno závěrem o zahrnutí dovozu do celní kvóty. Uvedené konstatování mělo jen informační charakter a nebylo přímo závazné ani rozhodující pro správní orgán. Zahrnutí do celní kvóty by bylo z hlediska práv a povinností dovozce významné až v tom okamžiku, kdy v dalším celním řízení celní úřad rozhodl o výši cla, kterou by stanovil na základě toho, že - podle jeho názoru - již došlo k vyčerpání celní kvóty. Až následné rozhodnutí o výši cla by bylo rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., proti kterému by byla přípustná žaloba ve správním soudnictví. V tomto řízení by byl předmětem soudního přezkumu i způsob výpočtu celní kvóty celním úřadem. NSS dále poukazuje na to, že celní kvóta se vztahuje na celkový dovoz předmětného zboží do České republiky za určené období. Nepřímo tak signalizuje vůči všem potencionálním dovozcům, jaké dovozy bude celní úřad započítávat do celní kvóty, "aniž by však tito potencionální dovozci byli přímo dotčeni na svých právech, a byli všichni aktivně procesně legitimováni k žalobě ve správním soudnictví".

Závěry NSS jsou přijatelné i z hlediska ústavněprávního. Rozhodnutí NSS je logické, přesvědčivé a přiměřené reagující na předchozí (zrušený) rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Právní názor NSS je výkladem podústavního práva, do něhož Ústavní soud nemíní ingerovat. Jde o právní názor, který není svévolný a mezi ním a skutkovými zjištěními, z nichž byl vyvozen, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Nelze tedy dovozovat, že by bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, jichž se dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako o návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2006



František Duchoň v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.