I. ÚS 709/05
I.ÚS 709/05 ze dne 25. 4. 2006

N 91/41 SbNU 163
Uznávání a výkon rozhodnutí vydaných soudy členských států Evropské unie

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 25. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 709/05 ve věci ústavní stížnosti Č., a. s., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 3. 2005 č. j. Nc 12674/2004-14 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005 č. j. 19 Co 356/2005-32, jimiž bylo na návrh vedlejšího účastníka G., S. r. l., uznáno za vykonatelné rozhodnutí italského soudu a nařízena exekuce proti stěžovatelce.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005 č. j. 19 Co 356/2005-32 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 3. 2005 č. j. Nc 12674/2004-14 se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 bylo prohlášeno za vykonatelné na území České republiky rozhodnutí - soudní příkaz, vydané Občanským soudem v Maceratě, Italská republika, dne 27. 3. 2003, a na základě tohoto příkazu byla vůči stěžovatelce jako povinné nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného (nyní vedlejšího účastníka) - obchodní společnosti G., S.r.l., ve výši 16 686,11 EUR a nákladů předcházejícího řízení ve výši 729,25 EUR.

Na základě odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecný soud rozhodl o odvolání proti nařízení exekuce striktně formalisticky, pokud nechal rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti v platnosti a potvrdil samotné nařízení exekuce. Obecné soudy totiž podle stěžovatelky nezkoumaly porušení základních práv stěžovatelky v původním řízení před italským soudem již v prvotní fázi procesu, který se vlastně u nalézacího soudu žádný nekonal. Pokud Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, že si měla povinná (nyní stěžovatelka) svá práva hájit u soudu první instance v Itálii, nelze podle stěžovatelky než konstatovat, že zde žádné jednání nařízeno nebylo, jednání se žádné nekonalo.

Stěžovatelka totiž obdržela dne 7. 7. 2003 prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3 příkaz Občanského soudu v Maceratě ze dne 27. 3. 2003, kterým jí bylo přikázáno uhradit žalovanou částku vedlejšímu účastníkovi. Podle tohoto příkazu mohla stěžovatelka podat ve lhůtě do 60 dnů ode dne doručení odpor. Stěžovatelka dne 9. 7. 2003 odpor vypracovala, nechala jej přeložit tlumočníkem do italského jazyka a dne 14. 7. 2003 jej odeslala Občanskému soudu v Maceratě. Tento soud podaný odpor obdržel, dle jeho sdělení a sdělení pošty Praha 120, která se zabývá mezinárodní přepravou, dne 17. 7. 2003. Odpor byl založen do spisu civilní kanceláře, kde je podle sdělení úředníka této kanceláře, které se stěžovatelce dostalo v telefonickém rozhovoru, doposud. Stěžovatelka se tedy domnívá, že podala včas a řádně odpor proti soudnímu příkazu, který tedy nemohl nabýt právní moci a nemohl být uznán a prohlášen vykonatelným na území České republiky.

Stěžovatelka pak již od italského soudu neobdržela jakoukoliv jinou písemnost, předvolání, rozsudek či usnesení. Dle telefonického vyjádření soudního úředníka italského soudu rozhodl soudce ve věci tak, že se v ní nedá dále pokračovat a případ odložil s poznámkou "improce di bile". Toto si stěžovatelka chtěla ověřit písemným podáním, na které dosud nebylo italským soudem reagováno.

Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti namítla, že neměla možnost svá práva hájit jinak než odporem, který podala, a očekávala další pokračování řízení před italským soudem. Pokud však italský soud dále bez vědomí stěžovatelky a bez její účasti ve věci jednal, popřípadě vyhlásil rozsudek nebo usnesení, které stěžovatelce neoznámil ani nedoručil, porušil tím jak italské zákony, tak nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť odňal stěžovatelce možnost řádně se účastnit řízení.

Pokud za této situace české obecné soudy prohlásily předložený příkaz za vykonatelný a nařídily jeho výkon, postupovaly podle stěžovatelky v rozporu se zákonem a porušily i její ústavně garantovaná základní práva.

Obecné soudy se při svém rozhodování zaměřily na skutečnost, že Italská republika stejně jako Česká republiky jsou členy EU, a je proto namístě aplikovat nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále též jen "nařízení"), neboť exekuční titul byl vydán dne 27. 3. 2003, tedy poté, co toto nařízení vstoupilo v platnost. Podle stěžovatelky však obecné soudy nevzaly v úvahu, že Česká republiky se stala členem EU až ke dni 1. 5. 2004 a exekuční titul byl tedy vydán době, kdy se předmětné nařízení na České republiky nevztahovalo.

Pokud se oba obecné soudy zaměřily na existenci tohoto nařízení, bylo podle stěžovatelky namístě celou záležitost řešit podle čl. 34 nařízení, kdy je zjevné, že vydané rozhodnutí italského soudu je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a z tohoto důvodu nemělo být Obvodním soudem pro Prahu 3 uznáno. Užití této výjimečné výhrady je závislé na splnění předpokladů stanovených v ustanovení čl. 34 nařízení. Podle stěžovatelky jde především o případy, v nichž se účinky právního předpisu cizího státu, který měl být aplikován, příčí demokratickým zásadám společenského a státního zřízení v České republice, tedy především Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod. Nebylo by proto možné aplikovat cizí právní normu obsahující např. úpravu diskriminující ženy, národnost či rasu apod., ale i normu, jež by obsahovala ustanovení o tom, že není třeba účastníku řízení doručovat návrh na zahájení řízení. Uplatnění výhrady veřejného pořádku je podle stěžovatelky namístě i v případech uznání a výkonu cizích rozhodnutí, kdy bude zjištěno obcházení českých zákonů a porušování základních práv zaručených Ústavou České republiky.

Potvrzení právní moci a vykonatelnosti vydaného příkazu Občanského soudu v Maceratě po podání včasného odporu a bez konání jednání je podle názoru stěžovatelky v hrubém rozporu s právy účastníka řízení a s veřejným pořádkem České republiky. K tomu mohly dospět i obecné soudy, pokud by odložily svůj formalistický postup a věcí se skutečně zabývaly.

Obecné soudy pak rovněž ponechaly bez povšimnutí čl. 25 nařízení, ve kterém se hovoří o tom, že soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něho zahájeno řízení ve věci, v níž má výlučnou příslušnost soud jiného státu. Podle smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla mezi stranami prorogována příslušnost arbitráže v Praze a celý smluvní vztah se navíc řídil českým právem. Z toho důvodu měl italský soud prohlásit, že není k projednávání tohoto sporu příslušný.

Obecné soudy podle stěžovatelky pouze formalisticky zhodnotily předložený příkaz Občanského soudu v Maceratě, nezabývaly se tím, že tento soud nebyl místně ani věcně příslušný k jeho vydání, nezajímaly se ani o tu skutečnost, že ve věci byl podán odpor a žádné další jednání neproběhlo, tedy že bylo porušeno základní právo účastníka řízení. Tyto skutečnosti obecné soudy nezajímaly, a tedy neúplně zhodnotily daný stav a následně nesprávně rozhodly o prohlášení vykonatelnosti. Stěžovatelka již ve svém dovolání poukazovala na § 64 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, a konstatovala, že rozhodnutí italského soudu nelze uznat a vykonat mimo jiné i proto, že stěžovatelce byla postupem italského soudu odňata možnost řádně se účastnit řízení, nebyla k žádnému jednání předvolána ani o něm nebyla informována a ani neví, zda po podaném odporu bylo nějaké nařízeno. Zároveň stěžovatelka tvrdila, že uznání by se příčilo českému veřejnému pořádku i samotnému nařízení č. 44/2001. Pokud odvolací soud podle § 68c odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb. zkoumal důvody, pro které lze cizí rozhodnutí neuznat, a tyto důvody nemohl zkoumat soud prvního stupně, když se o nich dozvěděl až v odvolání; potom měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a návrh zamítnout nebo věc vrátit k řešení soudu prvního stupně. Navíc se stěžovatelka domnívá, že pokud chtěly obecné soudy na tento složitý případ, který soudy ještě neřešily, aplikovat evropské právo, měl odvolací soud učinit interpretační dotaz k Evropskému soudnímu dvoru, aby měl postaveno najisto, že jeho rozhodnutí je v souladu se zákonem a právem ES.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Stěžovatelka pak spojila s ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů s tím, že výkon rozhodnutí pro ni znamená nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 1. 2006 č. j. I. ÚS 709/05-19 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů a pokračoval v řízení zasláním žádosti účastníkům řízení o vyjádření k ústavní stížnosti, kteří ve vyjádřeních toliko odkázali na obsahy napadených rozhodnutí. Obchodní společnost G., S. r. l., pak na výzvu Ústavního soudu v určené lhůtě nereagovala.

Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nc 12694/2004.
II.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

III.

Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jde-li o otázky výkladu a aplikace norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace a aplikace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle již ustálené judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také právě rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně jiným orgánem. Postup, který je stanoven pro realizaci tohoto základního práva, pak není upraven již na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech jednoduchého práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Za porušení práva na soudní ochranu je pak třeba považovat nejen situaci, kdy je jednotlivec zcela zbaven možnosti k soudu přistoupit, nýbrž i situaci, kdy stanoveným postupem své právo před obecným soudem uplatnil, avšak tento soud výkladem procesních předpisů dospěl k závěru, že jednotlivci ochrana práv v takovém rozměru a šíři nenáleží, a formalisticky se odmítl námitkami účastníka řízení zabývat. Takový postup obecného soudu je třeba považovat za odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a tedy i porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V daném případě se proto Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy, které v řízení o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí členského státu EU podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dospěly k závěru, že mohou zkoumat splnění pouze formálních náležitostí, a odmítly se zabývat dalšími námitkami stěžovatelky, neporušily právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu.

IV.

Přistoupení České republiky k EU dne 1. 5. 2004 mělo za následek převzetí všech právních závazků vyplývajících ze členství v EU, resp. ES, včetně převzetí celé masy právních předpisů, které jsou za podmínek v minulosti judikovaných Evropským soudním dvorem přímo aplikovatelné a mají přednost před domácími právními předpisy. Takovým předpisem je bezpochyby i nařízení Rady (ES) č. 44/2001, které jsou tedy obecné soudy povinny od 1. 5. 2004 aplikovat na případy uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných soudy členských států EU. Vedle toho, že jednotlivá ustanovení tohoto nařízení jsou přímo použitelná ve vnitrostátním právním řádu, sladil český zákonodárce dosavadní právní úpravu této problematiky obsaženou v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, s textem nařízení přijetím novely provedené zákonem č. 361/2004 Sb. Tento zákon vložil do zákona č. 97/1963 Sb. nová ustanovení § 68a - 68c, která upravují postup obecných soudů v případech uznávání a výkonu rozhodnutí podle nařízení č. 44/2001.

Systém uznávání a výkonu rozhodnutí v případě rozhodnutí soudů některého z členských států ES se liší od systému uznávání a výkonu ostatních rozhodnutí v tom, že od sebe odlišuje tři fáze "realizace" soudních rozhodnutí: uznání rozhodnutí, prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí a výkon rozhodnutí (srov. Kapitán, Z.: Evropský justiční prostor ve věcech civilních, Část IV. Uznání a výkon rozhodnutí podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001, Právní fórum, 7/2005, str. 242).

Nařízení č. 44/2001 nicméně vychází z toho, že není třeba vést zvláštní řízení o uznání; podle čl. 33 odst. 1 nařízení jsou rozhodnutí vydaná v některém členském státě v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Uznání cizího rozhodnutí je tedy implicitně přítomno již v řízení o prohlášení vykonatelnosti. Zkoumání podmínek pro uznání či neuznání rozhodnutí se tedy koncentruje v rámci řízení o prohlášení vykonatelnosti, resp. v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně o prohlášení vykonatelnosti, a to na základě námitek oprávněného či povinného.

Meze pro uznání či neuznání rozhodnutí v rámci řízení o opravném prostředku jsou upraveny v čl. 45 nařízení, podle kterého soud zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí na základě důvodů uvedených v čl. 34 a 35 nařízení, tedy v případech, kdy by uznání rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným pořádkem nebo jsou zde dány specifikované vady řízení ve státě vydání rozhodnutí nebo bylo-li rozhodnutí vydáno i přes existenci překážky věci rozhodnuté či existují-li specifikované nedostatky pravomoci a příslušnosti soudu, který rozhodnutí vydal.

Obdobnou úpravu obsahuje i ustanovení § 68c odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., který stanoví, že zkoumá-li odvolací soud důvody, pro něž lze cizí rozhodnutí neuznat, a tyto důvody nemohl dle příslušných předpisů ES nebo mezinárodní smlouvy zkoumat soud v prvním stupni, pak, svědčí-li tyto důvody pro neuznání cizího rozhodnutí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodne o zamítnut návrhu.

Z toho vyplývá, že odvolací soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí je povinen zkoumat existenci důvodů, pro něž rozhodnutí cizího soudu nelze uznat. Tuto povinnost však nemá ex officio, ale toliko na základě námitek vznesených účastníkem řízení, který je mohl poprvé uplatnit právě až v opravném prostředku.

V projednávaném případě z obsahu odvolání stěžovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplynulo, že stěžovatelka skutečně námitky proti uznání soudního příkazu Občanského soudu v Maceratě vznášela, a to jak námitky týkající se výhrady veřejného pořádku, tak námitky stran nepříslušnosti italského soudu spor rozhodovat.

Pokud se Městský soud v Praze odmítl těmito námitkami stěžovatelky zabývat s odůvodněním, že v příslušném řízení je oprávněn přezkoumat titul předložený k výkonu pouze po formální stránce, a nemůže se zabývat věcí samotnou, zřejmě přehlédl shora uvedená ustanovení jednoduchého práva, resp. nařízení č. 44/2001 vyložil a aplikoval způsobem, kterým porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Je nepochybné, že stěžovatelka se před Městským soudem v Praze domáhala soudní ochrany způsobem stanoveným jak v nařízení č. 44/2001, tak i v zákoně č. 97/1963 Sb., a bylo povinností soudu tuto ochranu poskytnout, tj. zabývat se těmi skutečnostmi, které by mohly mít vliv na neuznání rozhodnutí italského soudu. Lze přisvědčit, že v řízení před českými obecnými soudy nelze přezkoumávat rozhodnutí italského soudu ve věci samé, nelze však rezignovat na posouzení důvodů odepření uznání, zvláště pokud na ně stěžovatelka explicitně v opravném prostředku odkázala.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatelky v rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívalo v absenci zkoumání důvodů pro odepření uznání, tedy z pohledu stěžovatelky v absenci vypořádání jejích námitek stran existence takových důvodů, nezabýval se již napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3. To z důvodu, že bude na Městském soudu v Praze, aby uznání rozhodnutí, k němuž soud prvního stupně přistoupil vlastně jen implicitně tak, že prohlásil rozhodnutí italského soudu za vykonatelné na území České republiky, podrobil zkoumání důvodů, jež by uznání vylučovaly. Obvodní soud pro Prahu 3 však v tomto směru nikterak nepochybil, neboť neměl povinnost tyto důvody ex officio zkoumat. Jak uvedeno shora, tato povinnost však vznikla soudu odvolacímu, neboť stěžovatelka ve svém odvolání vznesla stran existence důvodů vylučujících uznání relevantní námitky.

Jak již uvedeno shora, kritéria posouzení rozhodnutí italského soudu vyplývají z ustanovení čl. 34 a 35 nařízení č. 44/2001. Aniž by chtěl Ústavní soud předjímat posouzení těchto kritérií v projednávaném případě, považuje za nutné jako obiter dictum uvést, že rozpor s veřejným pořádkem se bezpochyby týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudního dvora, rozpor s veřejným pořádkem musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání (srov. rozhodnutí ve věci C-7/98, Krombach v. Bamberski, nebo C-38/98 Régie Nationale des Usines Renault SA v. Mexicar Spa a Orazio Formento). Trvání na ochraně základních práv jednotlivce bezpochyby k takovým základním principům právního řádu v České republice náleží. Jinak řečeno, uznání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem České republiky.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, částečně vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Pokud jde o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, v této části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.