I. ÚS 704/12
I.ÚS 704/12 ze dne 19. 9. 2012

N 161/66 SbNU 407
Ochrana vlastnického práva vlastníka pozemku v případě neoprávněné stavby

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 19. září 2012 sp. zn. I. ÚS 704/12 ve věci ústavní stížnosti A. H. a B. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. 11. 2011 č. j. 54 Co 878/2010-247 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17. 6. 2010 č. j. 10 C 210/98-219 vydaným v řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastnice domáhala uložení povinnosti stěžovatelům vyklidit konkrétní pozemek a odstranit stavbu chatky na něm stojící, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou jako účastníků řízení a B. T. jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. 11. 2011 č. j. 54 Co 878/2010-247 a rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17. 6. 2010 č. j. 10 C 210/98-219 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. 11. 2011 č. j. 54 Co 878/2010-247 a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17. 6. 2010 č. j. 10 C 210/98-219 se zrušují.
Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelé se stručnou ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 2 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1 a 2, § 34, 72 zákona o Ústavním soudu) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále též jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále též jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi soudy porušily svoji povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv, a to čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvedli, že vedlejší účastnice se jako žalobkyně dovolávala ochrany svého vlastnického práva, kdy se domáhala uložení povinnosti vyklidit konkrétní pozemek a odstranit stavbu chatky na něm stojící. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť vyšel ze zjištění, že stěžovatelé užívají pozemek od roku 1983, přičemž mezi nimi a vedlejší účastnicí v té době ani nikdy později nevznikl jakýkoliv smluvní vztah (k platnosti smlouvy o dočasném užívání pozemku bylo třeba souhlasu národního výboru, požadovaný souhlas nebyl dán), takový vztah neexistoval ke dni 31. 12. 1991, proto se nemohl transformovat na vztah nájemní. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž převzal závěry soudu prvního stupně.

2. Tvrzení o porušení základních práv odůvodňují nepřípustným zásahem do autonomie vůle stran. Vyslovují názor, že v roce 1983 došlo mezi nimi a vedlejší účastnicí k uzavření dohody o užívání pozemku, která byla následně transformována na nájemní vztah sjednaný na dobu neurčitou s příslibem prodeje předmětné nemovitosti. Pokud soudy dovodily neplatnost smlouvy o užívání pozemků z formálních důvodů, a to s ohledem na absenci souhlasu tehdejšího městského národního výboru, považují tento závěr za nesprávný, neboť nelze považovat za ústavně konformní postup obecných soudů, kdy ryze soukromoprávní vztah je posuzován čistě formálně podle více než 20 let neplatné socialistické právní úpravy. Za podstatný považují souhlasný projev vůle účastníky, který byl po řadu let naprosto jednoznačný. Připomínají, že autonomie vůle a svobodného jednání je garantována čl. 2 odst. 3 Listiny, proto požívá ochrany ze strany státu, který ji zajišťuje jednak proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak do ní zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, pokud je takový zásah přiměřený [v této souvislosti parafrázují závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3381/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 138/62 SbNU 167)]. Dospívají k přesvědčení, že obecné soudy mají respektovat vůli účastníků soukromoprávního vztahu namísto aplikace právních norem vycházejících ze socialistických společenských poměrů, které byly založeny na nemístných a z dnešního pohledu nepřípustných zásazích do soukromoprávních vztahů.

3. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

4. Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Ustanovení čl. 1 Ústavy:

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Ustanovení čl. 1 Listiny:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.

6. Krajský soud lapidárně vyjádřil, že s ústavní stížností nesouhlasí. Konstatoval, že stěžovatelé zásadu principu autonomie vůle aplikují selektivně, zcela opomíjejí vůli vedlejší účastnice, kterou projevila již v roce 1989, kdy stěžovatelku vyzvala k ukončení užívání pozemku, opomíjejí, že i pro případ, že by dohoda o dočasném užívání pozemku nabyla účinnosti, došlo by k ukončení právního vztahu již v roce 1989 na základě projevu vůle vedlejší účastnice, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud by ústavní stížnost nebyla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, navrhl její zamítnutí.

7. Okresní soud lakonicky oznámil, že se k ústavní stížnosti nevyjadřuje a odkázal na rozhodnutí ve věci vydaná. Doplnil informaci, že stěžovatelům byla Ministerstvem spravedlnosti České republiky vyplacena částka 136 875 Kč každému z nich, a to jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení.

8. Podle názoru vedlejší účastnice postupovaly soudy v souladu se zákonem při posuzování, zda mezi účastníky platně vznikl právní vztah, protože souhlas národního výboru nebyl ke smlouvě dán. Odmítá i názor stěžovatelů, že projev vůle účastníků byl po řadu let jednoznačný, neboť tvrzení účastníků o tom, jaká část pozemku byla přenechána stěžovatelce do užívání, jsou rozporná a rozpory se nepodařilo odstranit ani výslechem svědků. Dále vedlejší účastnice zdůraznila, že je vlastnicí dotčeného pozemku a že stěžovatelé svým jednáním zcela bezprecedentním způsobem zasahují do jejího vlastnického práva, pozemek dosud nevyklidili a že se domáhá splnění jejich povinnosti cestou výkonu rozhodnutí. Připomenula, že soudy jsou povinny poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv, k nimž patří i právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu. Ona se ochrany tohoto ústavně zaručené práva u obecných soudů domáhala a bylo by v rozporu s Ústavou a s Listinou, kdyby jí tato ochrana byla odmítnuta. Z uvedených důvodů vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

9. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelům a k případné replice; stěžovatelé možnost replikovat nevyužili.

10. V průběhu řízení navrhli stěžovatelé odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2012 č. j. I. ÚS 704/12-14 jejich návrhu vyhověl.

11. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 10 C 210/98 Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 14. 10. 1998 se vedlejší účastnice domáhala vůči stěžovatelům vyklizení jejího konkrétního pozemku v katastrálním území Město Žďár, který stěžovatelé původně užívali na základě ústní dohody, později bez právního důvodu (posléze žalobu rozšířila též na odstranění stavby plotu a zahradní chatky). Stěžovatelé navrhovali zamítnutí žaloby, připomínali, že pozemek užívali od roku 1983, že ho zhodnotili, že na něm vystavěli zahradní chatu a že jim žalobkyně opakovaně slíbila pozemek odprodat. Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 11. 1999 č. j. 10 C 210/98-34 stěžovatelům uložil povinnost pozemek vyklidit (výrok I), shledav, že pozemek užívají bez právního důvodu, zamítl žalobu na odstranění staveb (výrok II), s odůvodněním, že nejsou nemovitostmi, a rozhodl o nákladech řízení. Proti výrokům I a III podali stěžovatelé odvolání a krajský soud usnesením ze dne 10. 7. 2002 č. j. 15 Co 179/2000-52 oba výroky zrušil pro materiální nevykonatelnost petitu a připomenul, že soud prvního stupně dostatečně nezvážil všechny okolnosti případu. Soud v dalším průběhu prováděl dokazování, kromě jiného i znaleckým posudkem, o povaze zahradní chaty. Znalec konstatoval, že stavba zahradní chatky je nemovitostí, žalobkyně upravila petit a domáhala se znovu odstranění staveb. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 10 C 210/98-155 okresní soudu uložil stěžovatelům povinnost odstranit stavbu zahradní chatky (výrok I), odstranit stavbu oplocení (výrok II), vyklidit pozemek (výrok III), zdržet se užívání tohoto pozemku (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI). Okresní soud vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou byla v roce 1983 uzavřena ústní dohoda na užívání části pozemku a že právo užívat pozemek skončilo k datu 31. 10. 1989; vznik práva užívat pozemek stěžovateli v následujících letech nebyl prokázán. O odstranění stavby rozhodl okresní soud podle § 135c odst. 1 a 2 obč. zákoníku. Ze stejných důvodů rozhodl o povinnosti stěžovatelů vyklidit pozemek, a to ve smyslu § 126 obč. zákoníku. V závěru odůvodnění uvedl argumenty, proč neshledal důvodným rozhodnout ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Stěžovatelé podali proti výrokům I až IV odvolání, proti výroku V se odvolala žalobkyně. Krajský soud (tehdy ještě Krajský soud v Brně) usnesením ze dne 24. 3. 2009 č. j. 15 Co 457/2007-178 prvostupňový rozsudek zrušil, a to pro procesní vady (pro překážku věci rozsouzené ohledně odstranění staveb, absenci geometrického plánu), současně vymezil okresnímu soudu okruh otázek, které jsou významné pro posouzení ve věci samé. V prosinci 2009 okresní soud dvakrát připustil změnu žaloby, za relevantní lze považovat usnesení ze dne 23. 12. 2009 č. j. 10 C 210/98-185, jímž připustil okresní soud změnu žaloby s petitem rozděleným do 4 bodů: 1. o solidární povinnosti stěžovatelů odstranit stavbu zahradní chatky, 2. o solidární povinnosti stěžovatelů odstranit stavbu oplocení, 3. o solidární povinnosti stěžovatelů vyklidit předmětný pozemek, 4. o solidární povinnosti stěžovatelů zdržet se užívání toho pozemku. Po doplnění dokazování vydal okresní soud dne 17. 6. 2010 rozsudek č. j. 10 C 210/98/219, kterým zastavil řízení o povinnosti stěžovatelů odstranit stavbu zahradní chatky a stavbu oplocení (výroky I a II) a rozhodl o povinnosti stěžovatelů vyklidit předmětný pozemek (výrok III) a o povinnosti zdržet se jeho užívání (výrok IV), dále pak rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII). Zastavení řízení odůvodnil dřívějším pravomocným rozhodnutím, vyhovující výroky zdůvodnil neexistencí právního vztahu mezi účastníky, na jehož základě by stěžovatelům vzniklo právo pozemek užívat. Výroky III-VII napadli stěžovatelé odvoláním, proti výroku V se odvolala i žalobkyně. Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2011 č. j. 54 Co 878/2010-247 prvostupňový rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění se podrobně vypořádal s neexistencí práva stěžovatelů užívat předmětný pozemek (kromě jiného uvedl, že mezi účastníky šlo o smlouvu o dočasném užívání pozemku, u kterého nebyla dohodnuta doba užívání, že tato dohoda nenabyla účinnosti pro absenci souhlasu národního výboru, že k jejímu ukončení došlo nejpozději k 31. 10. 1989) a s nemožností zamítnout žalobu pro rozpor s dobrými mravy (v této souvislosti připomenul, že stěžovatelé si museli být vědomi toho, že pozemek mohou užívat pouze po určitou dobu, byť tato doba sjednána nebyla, a pokud na pozemku zbudovali stavby - ohledně odstranění kterých bylo řízení zastaveno - jsou povinni je po uplynutí doby užívání pozemku odstranit). Tento závěr považuje krajský soud za výraz ustálené soudní praxe a odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 2 Cdon 240/97, 22 Cdo 1997/2000, 22 Cdo 2261/2001, 22 Cdo 1024/2009, 26 Cdo 1849/2010). Protože zcela jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelé užívají předmětný pozemek bez právního důvodu, zhodnotil výroky III a IV jako věcně správné, a proto je potvrdil, a to jak ve vztahu k povinnosti obou stěžovatelů pozemek vyklidit, tak i ve vztahu k povinnosti zdržet se jeho užívání, přičemž vyklizení pozemku nelze podmiňovat případným vyrovnáním za jeho zhodnocení a dodal, že o stavbách na něm zřízených již bylo shora uvedeno, že je třeba tyto stavby jako stavby postavené na dočasně užívaném pozemku vlastníka při skončení užívání odstranit.
12. Po posouzení předložených podkladů a po seznámení s obsahem spisu okresního soudu zjistil Ústavní soud, že návrh stěžovatelů je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností nejprve zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu však Ústavní soud shledává, že nemohl konstatovat porušení čl. 1 Ústavy ani čl. 1 Listiny, neboť tato ustanovení neobsahují samostatné individuální základní právo, nýbrž pouze obecně charakterizují Českou republiku též jako právní stát (čl. 1 Ústavy), resp. vyjadřují fundamentální principy vztahující se na všechna základní práva a svobody (čl. 1 Listiny, též stěžovateli zmiňovaný čl. 2 odst. 3 Listiny), dovolávat se jich lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení. Ústavní soud, věren svému postavení, se posuzovanou věcí zabýval též z hlediska případného porušení jednotlivých základních práv a svobod a přitom zjistil, že krajským soudem i okresním soudem bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to svévolnou interpretací příslušných ustanovení hmotněprávních a procesněprávních předpisů aplikovatelných v případech konkurujících si vlastnických práv, a to vlastnického práva k pozemku a vlastnického práva jiné osoby ke stavbě na tomto pozemku.

14. Z obsahu ústavní stížnosti je evidentní, že meritum sporu je založeno na posouzení adekvátních prostředků ochrany vlastníka pozemku (vedlejší účastnice) vůči vlastníkovi stavby (stěžovatelům). Je tak zřejmé, že námitky stěžovatelů se mohou koncentrovat na interpretaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

15. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu krajského soudu a okresního soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní ochranu došlo (viz bod 13), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovatelům ústavněprávní ochranu. K zásahu do tohoto základního práva došlo zjevně nesprávným postupem při formulaci povinnosti stěžovatelů vyklidit pozemek, který je v zásadním rozporu s kogentními ustanoveními obč. zákoníku a občanského soudního řádu. Je notorietou, že při poskytnutí ochrany vlastníkovi pozemku před zásahem spočívajícím v omezení jeho vlastnického práva existencí stavby na pozemku, je nutno rozlišit dvě základní situace:

a) existenci, resp. neexistenci práva stavebníka k pozemku v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu,

b) existenci adekvátního práva vlastníka stavby k cizímu pozemku v aktuální době.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že původní odvolací soud, tj. Krajský soud v Brně, v usnesení ze dne 24. 9. 2009 č. j. 15 Co 457/2007-178 vymezil okresnímu soudu otázky (str. 5-7), které implicite směřovaly k objasnění východisek pro uplatnění následných právních prostředků. K nim Ústavní soud dodává, že právní následky neexistence práva stavebníka k pozemku v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu jsou posuzovatelné podle příslušných ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě, zatímco následný zánik práva vlastníka stavby mít takovou stavbu situovanou na cizím pozemku vede k uplatnění klasických vlastnických žalob; přitom v posléze uvedené situaci je relevantní, zda má stavba povahu nemovitosti, či je věcí movitou. Obecné soudy přitom, na straně jedné, konstatují, že smlouva z roku 1983 nikdy nenabyla účinnosti (ergo žádné právo ve prospěch stavebníků z ní nevzniklo), na straně druhé, že stěžovatelé si museli být vědomi toho, že pozemek mohou užívat pouze po určitou dobu (sc. tedy na základě příslušného práva), z čehož soudy dovodily, že po uplynutí doby užívání pozemku jsou povinni zbudované stavby odstranit. V této souvislosti se krajský soud odvolává na závěry Nejvyššího soudu formulované v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1997/2000. Právě v tomto rozsudku podrobil kritice názor Městského soudu v Praze, podle kterého pokud nejde o neoprávněnou stavbu, může vlastník pozemku, na kterém je stavba umístěna, uplatnit jen žalobu na vyklizení pozemku; zdůraznil, že naopak se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí, žalobou na vyklizení pozemku, neboť na základě rozsudku ukládajícího vlastníkovi stavby vyklizení pozemku by nebylo provedení výkonu rozhodnutí podle § 340 a násl. občanského soudního řádu možné. K tomu Nejvyšší soud dodal, že ustálená soudní praxe vychází z toho, že výkonem rozhodnutí vyklizením nemovitosti lze dosáhnout pouze odstranění movitých věcí z této nemovitosti; je tomu tak i z toho důvodu, že § 343 a násl. občanského soudního řádu, které upravují nakládání s věcmi odstraněnými z vyklizovaného objektu, nelze na věci nemovité (stavby) aplikovat, tj. nemovitou stavbu nelze z pozemku, na kterém je umístěna, přemístit jinam; v úvahu připadá pouze její odstranění, jehož se dosáhne provedením demoličních prací. Proto vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejímž vlastníkem je někdo jiný, se může i v případě, že nejde o neoprávněnou stavbu, domáhat ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zákoníku žalobou na odstranění stavby; rozhodnutí, jímž se ukládá odstranění stavby, lze vykonat podle § 350 občanského soudního řádu, který upravuje výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů. Zásah do práva na soudní ochranu představuje i pominutí okolnosti, že žaloba na odstranění staveb již byla pravomocně zamítnuta.

16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.