I. ÚS 702/05
I.ÚS 702/05 ze dne 20. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 702/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. J. J., zast. JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Konviktská 30, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.9.2005, č.j. 14 Cmo 444/2005-47, spojené s návrhem na zrušení § 75b zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Česká pojišťovna, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejšího účastníka, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti, včetně jejího následného doplnění, navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a současně se domáhal, aby Ústavní soud zrušil § 75b obč. soudního řádu, a to ke dni, který Ústavní soud určí. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že je akcionářem vedlejšího účastníka, který v červenci 2005 podstoupil proces tzv. squeeze-outu, a vyjádřil domněnku, že tento proces je (resp. byl) protiústavní nebo alespoň protiprávní, což však není předmětem této ústavní stížnosti. Stěžovatel do doby vyřešení právních pochybností spojených s tímto procesem navrhoval vydání předběžného opatření, které nebylo Městským soudem v Praze vydáno s odkazem na to, že stěžovatel nesložil jistotu vyžadovanou § 75b obč. soudního řádu. K odvolání stěžovatele vrchní soud odmítnutí předběžného opatření potvrdil s tím, že "...neshledává úpravu v § 75b OSŘ v rozporu s ústavním pořádkem ČR." V čl. II. návrhu stěžovatel uvádí, že především předkládá Ústavnímu soudu k posouzení (ne)konformnost ustanovení § 75b obč. soudního řádu, kterým byla do českého právního řádu po letech zakotvena povinnost složení jistoty pro případ, že se účastník řízení domáhá ke svému návrhu vydání předběžného opatření. Dále přiznává, že tuto jistotu vědomě nesložil, neboť se domnívá, že obecný zákonný požadavek na její složení je protiústavní, a to v kolizi s právem na soudní ochranu, konkrétně s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V dalších partiích návrhu analyzuje právní úpravu jistoty (čl. III.), popisuje konkrétní případ stěžovatele (čl. IV.) a v čl. V ocitoval část odůvodnění usnesení vrchního soudu, s tím, že nechápe, jakými cestami vrchní soud dospěl k závěru, že se prokázala účelnost nové úpravy. V původním návrhu se stěžovatel domáhal zrušení § 75b odst. 2 obč. soudního řádu, tento návrh posléze rozšířil na zrušení celého § 75b obč. soudního řádu. Rozšíření odůvodnil systematickou návaznosti na ucelenou úpravu tzv. jistoty na náhradu škody a současně doplnil stěžovatelovu věcnou argumentaci k problému tzv. materiální ústavnosti napadaného ustanovení.

Z přiloženého usnesení vrchního soudu Ústavní soud zjistil, že v dané věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.7.2005, č.j. 30 Cm 95/2005-22, odmítl stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, což odůvodnil tím, že žalovaný (správně má být "žalobce") nesložil jistotu 100 000,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž soudu I. stupně vytkl, že věc nesprávně právně posoudil, když vycházel z toho, že požadavek jistoty je ústavně konformní. Vrchní soud shledal, že odvolání není důvodné, neboť soud prvního stupně postupoval podle §75b odst. 1 a odst. 2 obč. soudního řádu. Vrchní soud dále uvedl, že neshledává úpravu v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Uznal, že argumenty stěžovatele proti tomuto institutu v obecné poloze mají něco do sebe, v souzené věci však nepřesvědčivé nejsou a uzavřel, že souzený případ prokazuje účelnost nové úpravy.

Relevantní znění příslušného článku Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") rozhoduje Ústavní soud, kromě jiného, o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, a o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Podle § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 téhož zákona. Z tohoto ustanovení se podává, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z takto vyjádřené vazby mezi ústavní stížnosti a návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení osobou podávající ústavní stížnost plyne conditio sine qua non návrhu na zrušení zákona: naplnění podmínek pro podání ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Z obsahu stěžovatelova podání je evidentní, že stěžovatel sice požaduje zrušení označeného usnesení vrchního soudu, že však tento požadavek mu slouží jen jako zástěrka pro podání návrhu na zrušení § 75b obč. soudního řádu (čl. II. první odstavec návrhu). Jeho postup v řízení o vydání předběžného opatření byl cílený (čl. II. druhý odstavec návrhu). Stěžovatel totiž ani netvrdí, že by napadeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, pouze marginálně se zmiňuje o kolizi obecného (nikoliv in concreto) požadavku na složení jistoty s právem na soudní ochranu. Ústavní soud navíc připomíná, že právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny je právem na uplatnění subjektivního práva nebo právem chráněného zájmu a že k jeho porušení dojde teprve tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace nenastala a je na stěžovateli, aby respektoval zákonnou úpravu podmínek řízení, včetně podmínek pro vydání předběžného opatření (pokud se rozhodne tento procesní prostředek k ochraně svých subjektivních práv a právech chráněných zájmů využít).

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byl celý návrh, včetně návrhu na zrušení § 75b obč. soudního řádu, odmítnutý jako nepřípustný podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud ani nevyzýval stěžovatele k odstranění vad podání, když takovou vadou byla absence speciální plné moci, kterou právní zástupce přislíbil doložit do 7 dnů od podání ústavní stížnosti, svůj slib nesplnil; posléze avizoval její přiložení k návrhu na rozšíření ústavní stížnosti, plná moc však přílohou tohoto podání nebyla.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.