I. ÚS 700/05
I.ÚS 700/05 ze dne 12. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2005, čj. 12 Nt 923/2005 - 26, a usnesení Policie ČR, Správy Východočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Chrudim, ze dne 27. 9. 2005, ČTS: PVC-82/OHK-2005, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností Ing. M. H. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") a Policie ČR, Správy Východočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Chrudim (dále též "policejní orgán"), pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Uvedeným usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 25 000,-- Kč, neboť bez dostatečné omluvy nevyhověl výzvě policejního orgánu k předložení věci důležité pro trestní řízení [§ 78 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že stěžovatel byl spolu s ostatními osobami (P. H. a B. S.) vyzván, podle ustanovení § 78 odst. 1 TrŘ, k předložení písemností specifikovaných ve výzvě. Jednalo se o písemnosti důležité pro řádné objasnění trestní věci obviněných Ing. J. M.a, Mgr. R. V., Mgr. K. W. a Ing. J. S., stíhaných pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení § 128 odst. 2, 4 a porušování povinností při správě cizího majetku podle ustanovení § 255 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Stěžovatel, stejně jako další vyzvaná osoba P. H., odepřel vydání požadovaných písemností na základě svých výhrad k trestnímu stíhání. Proto mu byla shora označeným usnesením policejního orgánu uložena pořádková pokuta, proti které si podal stížnost. O této stížnosti krajský soud rozhodl podle ustanovení § 146a TrŘ, novelizovaného zákonem č. 394/2005 Sb. Konstatoval, že námitky, vztahující se k podjatosti policejního orgánu a státního zástupce, jsou bezpředmětné. Soud není oprávněn zabývat se v tomto stadiu námitkami podjatosti vůči orgánům činným v přípravném řízení a zasahovat do průběhu přípravného řízení, vyjma případů uvedených v trestním řádu. Proto se zabýval pouze námitkami, které se týkaly uložení pořádkové pokuty. Zaměřil se na otázku, zda je prováděno trestní stíhání, zda je důvodně požadováno vydání věci, zda osoba, která má věc vydat, ji vydala nebo ji odmítla vydat a také zkoumal, zda byl stěžovatel oprávněn odmítnout splnit výzvu policejního komisaře. V této souvislosti uvedl, že stěžovatel byl v dané věci vyslýchán jako svědek a využil svého práva nevypovídat podle ustanovení § 100 odst. 2 TrŘ. Tato okolnost ještě neznamená, že by nebyl povinen splnit výzvu k vydání věci, jestliže je z ní zcela jednoznačně patrno, že jde o vyšetřování trestní věci několika obviněných, mezi nimiž stěžovatel není. Ze spisu rovněž nevyplynul žádný poznatek, že by měl být stěžovatel obviněn nebo alespoň, že by byl podezřelý ze spáchání trestného činu. Pokud by tomu tak bylo, bylo by v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 255/05, odmítnutí vydat požadované písemnosti důvodné a nemohlo by být sankcionováno pořádkovou pokutou. Krajský soud pro úplnost dodal, že v dané věci probíhá vyšetřování, požadavek na vydání věci je důvodný, neboť bez těchto dokladů nelze řízení objektivně ukončit, a stěžovatel výslovně odmítl výzvě policejního komisaře vyhovět. Proto mu byla správně uložena pokuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle hodnotil řadu právních věcí vedených před krajským soudem, zejména konkurzních řízení úpadce obchodní společnosti RASTRA AG-CZ, a. s. Ke shora označenému usnesení krajského soudu namítl, že krajský soud dospěl k rozhodnutí bez jeho účasti. Tím mu znemožnil, aby poukázal na vyloučení či podjatost všech soudců tohoto soudu a podal návrh na přikázání věci jinému soudu, což má za následek porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud rovněž ignoroval jeho právo podle čl. 37 odst. 1 Listiny, tj. že "každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké". Současně tvrdil, že výzvu k vydání dokladů odmítlo víc osob, avšak přístup k nim byl rozdílný.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel především namítal, že krajský soud přezkoumal napadené usnesení policejního orgánu v neveřejném zasedání a nedal mu tak možnost přednést jeho tvrzení a především namítat podjatost soudců tohoto soudu. Této námitce nelze přisvědčit. Postupem krajského soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele na veřejné projednání věci, neboť se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé, tj. o rozhodnutí o vině a trestu, ale o přezkum rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty za porušení povinnosti uložené stěžovateli podle trestního řádu v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti osob odlišných od stěžovatele, který je v dané věci v postavení svědka, nikoli obviněného nebo podezřelého. Stěžovatel měl možnost své námitky proti uložení pořádkové pokuty uvést ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu. Tvrzení stěžovatele, že všichni soudci krajského soudu jsou ve věci podjatí, protože se mohou v rámci své profesní solidarity podílet na dokonání pokusu, kterým se vyjmenované osoby "pokoušejí" zmocnit majetku v hodnotě více než půl miliardy korun, je toliko obecně formulovaný subjektivní názor, který lze v kontextu věci stěží přijmout.

Ústavní soud neshledal opodstatněné ani tvrzení stěžovatele, že krajský soud nerespektoval jeho námitku o právu jedinců odepřít výpověď, pokud by jí způsobili nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud věnoval této otázce potřebnou pozornost, i se zřetelem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05. V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyslovil, že "není-li dobrovolně splněna povinnost předložit věc důležitou pro trestní řízení u podezřelého nebo obviněného, který tak činí proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit postupem podle § 66 TrŘ, nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu". Krajský soud přezkoumal spis a dospěl k závěru, že zde není žádný poznatek, který by vedl k úvaze, že by stěžovatel měl být obviněn nebo alespoň, že je podezřelý ze spáchání trestného činu. Proto dospěl k ústavně konformnímu závěru, že citované rozhodnutí Ústavního soudu na danou věc nedopadá a po stěžovateli lze vynucovat splnění povinnosti předložit věc důležitou pro trestní řízení.

Pro úplnost je vhodné doplnit, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl řadu dalších skutečností, které se však netýkají merita věci, tj. uložení pořádkové pokuty v souvislosti s nesplněním povinnosti předložit věc důležitou pro trestní řízení. Rozbory skutkového stavu, postavení jednotlivých obchodních společností a vzájemné vazby mezi nimi jsou otázky, které jsou event. zkoumány v rámci přípravného řízení a následně v řízení před soudem. Pro jejich posuzování však není místo v souvislosti s posuzováním napadeného rozhodnutí. Proto se Ústavní soud těmito otázkami dále nezabýval.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.