I. ÚS 70/13
I.ÚS 70/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem, se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 422/2007-1743 ze dne 25. 7. 2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 378/2012-1829 ze dne 15. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

1. Včasně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví citovaná usnesení, a to pro jejich rozpor se základními právy stěžovatele garantovanými čl. 32 odst. 4, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a stejně tak se základními právy dle čl. 6 a 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že nezletilé dcery stěžovatele byly pravomocně svěřeny do péče matky - občanky Spojených států amerických (dále jen "USA"), přičemž stěžovateli byl upraven pouze styk s nezletilými s určeným výživným. Stěžovatel se domáhal vydání předběžného opatření, aby cestovní doklady jeho nezletilých dcer byly uloženy do soudní úschovy a stanoven zákaz jejich vycestování z České republiky do doby jejich zletilosti, s tím, že má důvodnou obavu, že matka unese dcery do USA.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 422/2007-1743 ze dne 25. 7. 2012 byl tento návrh zamítnut, neboť se stěžovateli nepodařilo dostatečně prokázat potřebu zatímní úpravy poměrů. Soud vzal v potaz hlavní důkaz stěžovatele ohledně nabídky dlouhodobého pronájmu domu, který byl bydlištěm matky s nezletilými, avšak předběžné opatření navrhované stěžovatelem nemohlo převážit nad realizací svobody pohybu a pobytu matky s nezletilými, a to také proto, že jejich prázdninové pobyty v USA v předcházejících letech probíhaly bez problémů.

4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, který svým usnesením č. j. 18 Co 378/2012-1829 ze dne 15. 10. 2012 rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil a ztotožnil se s jeho odůvodněním, přestože v mezidobí matka s dcerami odcestovala a následně stěžovateli sdělila, že v USA zůstanou po následující školní rok. V odůvodnění však odvolací soud stěžovateli dále vyčítá velké množství podaných návrhů a klasifikuje věc tak, že k mezinárodnímu únosu dětí nedošlo, neboť dcery jsou svěřeny do péče matky.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů ignorovaly jím předložené důkazní prostředky ohledně chystaného trvalého odjezdu matky s dcerami z České republiky a k odůvodnění svého postupu užily interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ve smyslu nedůvodného krácení stěžovatelových rodičovských práv, zejména práva péče o dítě. Zejména pak soudu prvního stupně vytýká neodůvodněné neprovedení hlavního navrhovaného důkazu, k čemuž se soud druhého stupně vyslovil tak, že tato skutečnost neměla za následek nesprávnost rozhodnutí. Dále je stěžovatelem poukazováno na to, že v řízení před obecnými soudy nebyla zachována rovnost účastníků, neboť soudy, s ohledem na jeho trvalou snahu domoci se svých rodičovských práv prostřednictvím těchto soudů, jednají se stěžovatelem jako s kverulantem, v důsledku čehož jsou jeho návrhy automaticky odmítány, přestože jiné senáty totožného soudu dle tvrzení stěžovatele rozhodují v obdobných věcech odlišných způsobem. Takovým jednáním byla v řízení dle stěžovatele porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, ale i právo na nediskriminaci, rovnost a rovné zacházení.
II. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1156/07 ze dne 30. 10. 2008].

8. K námitce neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazního prostředku ohledně nabídky domu k dlouhodobému pronájmu a současnému neodůvodnění tohoto konání obecnými soudy, Ústavní soud z přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil, že důkazní návrh stěžovatele naopak soudy vzaly na vědomí, neboť soud prvního stupně pokládal za prokázané, že předmětný dům je nabízen k pronájmu. Taktéž odvolací soud v úvodu svého odůvodnění konstatuje, že soud prvního stupně vycházel z této skutečnosti, ač se jí blíže v odůvodnění nezabýval. Z uvedeného vyplývá, že důkaz byl proveden, a proto nebylo třeba odůvodnit jeho neprovedení. Nelze však obecným soudům vytýkat, že z provedených důkazů nedovodily závěr pro stěžovatele příznivý. Obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dospěly k závěru, že nebezpečí přestěhování nezletilých do USA nemůže převážit nad svobodou pohybu a pobytu matky s nezletilými, a to také s ohledem na dřívější bezproblémové pobyty nezletilých v USA. Tento právní názor obecných soudů je dle Ústavního soudu ústavně konformní.

9. Pokud jde o právo na ochranu rodinného života stěžovatele, je v prvé řadě nutno poznamenat, soudy do něj napadenými rozhodnutími nijak nezasáhly. Avšak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se podává [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Fiala proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 26141/03, § 94], že státy mají podle čl. 8 Úmluvy i pozitivní závazek přijmout opatření směřující k respektování rodinného života mezi jednotlivci a konkrétně zaručit výkon práv z rozhodnutí o určení styku s nezletilými. Vzhledem k předmětu tohoto řízení lze mít za to, že bylo pozitivní povinností soudů návrh stěžovatele prozkoumat i ve světle jeho práva na rodinný život. Této své povinnosti soudy v dané věci dostály. Jak bylo uvedeno již výše, návrh na předběžné opatření v této věci byl řádně projednán, obecné soudy pečlivě zvažovaly práva stojící v kolizi - právo stěžovatele na rodinný život proti svobodě pohybu a pobytu matky s nezletilými dcerami, avšak návrh důvodným neshledaly, a proto bylo rozhodnuto o jeho zamítnutí.

10. Namítá-li stěžovatel velmi rychlou reakci soudů na veškeré jím předkládané návrhy na vydání předběžných opatření, je třeba si uvědomit, že podle § 75c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, musí předseda senátu rozhodnout bezodkladně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl návrh podán. Rychlost rozhodnutí proto není v těchto věcech ničím výjimečným. Výtka odvolacího soudu vůči množství stěžovatelem podávaných návrhů se na konečném rozhodnutí žádným způsobem nepodepsala. Stěžovatel nicméně v řízení před obecnými soudy mohl navrhovat důkazní prostředky a uplatňovat další procesní práva, stejně jako protistrana, a proto z tohoto pohledu k zásahu do práva rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny nedošlo.

11. Nad rámec přezkumu Ústavní soud pokládá názor odvolacího soudu ohledně mezinárodního únosu dětí ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a právní nauky za problematický. Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášená pod č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva"), se vztahuje zejména na porušení práva péče o dítě, ale snaží se chránit také druhého rodiče, je-li mu upíráno jeho právo na styk s dítětem [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. 7. 2010 č. 41615/07, § 104 a 105]. Obdobný názor zastává i právní nauka [viz. Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 199-200]. Nicméně tato otázka nemohla mít žádný vliv na výsledek řízení, ve kterém soudy rozhodovaly o návrhu na předběžné opatření.

12. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že základní práva stěžovatele nebyla porušena.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.