I. ÚS 698/05
I.ÚS 698/05 ze dne 9. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AGROMACHINE, s. r. o., se sídlem ve Švihově, Komenského 188, IČ 49197231, zastoupené JUDr. Janou Toušlovou, Ph. D., advokátkou, se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2005 sp. zn. 29 Odo 908/2003, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2003 sp. zn. 12 Co 149/2003 a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. října 2002, sp. zn. 8 C 174/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech jako účastníků řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 14. prosince 2005 napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě správce konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Švihov o vyklizení nemovitostí proti stěžovatelce jako žalované. Stěžovatelka se domnívá, že uvedenými rozhodnutími byla dotčena na svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka především zpochybňuje právní závěr, na němž jsou napadená rozhodnutí založena, stran přípustnosti výpovědi nájemních smluv uzavřených na dobu určitou s ohledem na aplikaci novely zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., a to nájemní smlouvy uzavřené v roce 1997, tedy před účinností uvedené novely. Stěžovatelka zastává názor, že ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je třeba vykládat v souladu s přechodnými ustanoveními tohoto zákona a Ústavou zaručenými právy a svobodami a pokud měl soud za to, že oblast, která se stala předmětem jeho rozhodování, přechodná ustanovení k zákonu neřeší, měl dospět k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s Ústavou. Právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, totiž že je zde možno aplikovat nepravou zpětnou účinnost zákona, považuje za rozporný především s čl. 40 odst. 6 Listiny, jež je třeba, v zájmu jistoty v právních vztazích, aplikovat i v oblasti práva civilního. Navrhuje proto, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.

Ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 8 C 174/2001 Ústavní soud zjistil, že dne 17. července 2001 (po doplněních ze strany žalobce - řízení bylo z rozhodnutí soudu spojeno ke společnému řízení) podal proti stěžovatelce Mgr. František Škůrek, správce konkursní podstaty úpadce, Zemědělského družstva Švihov žalobu o vyklizení nemovitostí v k. ú Červené Poříčí, Švihov, Kokšín, Třebýcinka a Vícenice. Rozsudkem ze dne 30. října 2002 č. j. 8 C 174/2001-178 Okresní soud v Klatovech uložil stěžovatelce výrokem I. povinnost vyklidit část specifikovaných nemovitostí do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem II. žalobu na vyklizení části nemovitostí zamítl, výrokem III. řízení o žalobě ohledně části nemovitostí zastavil, výroky IV, V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Ohledně výrokem I. specifikovaných nemovitostí soud vycházel z toho, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí, se stěžovatelkou uzavřel dne 1. prosince 1997 smlouvu o nájmu nemovitostí (na dobu určitou od 1. prosince 1997 do 31. prosince 2018). Žalobce dle ust. § 14 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") dal dopisem ze dne 30. května 2001 stěžovatelce výpověď z nájmu s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počala běžet dnem 1. června 2001. Výpověď přitom soud shledal danou v souladu s uvedeným ustanovením ZKV, dle jeho názoru právo správce konkursní podstaty vypovědět jakoukoliv nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou není z hlediska časového nijak limitováno a je možné vypovědět dle tohoto ustanovení i smlouvy uzavřené před účinností příslušné novely ZKV - stěžovatelka dle jeho závěrů užívá výrokem I. soudního rozhodnutí specifikované nemovitosti bez právního důvodu a proto jí byla uložena povinnost je dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Proti výrokům I., II., IV., V. a VI. podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni stížností napadeným rozsudkem tak, že všechny odvoláním napadené výroky soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když dovodil, že žalobce vypověděl nájemní smlouvu o pronájmu zemědělských objektů, uvedených ve výroku pod bodem I., v souladu s oprávněním, které mu dává ust. § 14 odst. 3 ZKV. Pro posouzení věci není rozhodné, že toto oprávnění bylo správci konkursní podstaty dáno až novelou citovaného zákona, který nabyl účinnosti po uzavření nájemních smluv. Protože v ZKV není stanoveno jinak, nemůže být pro posouzení věci právě významné, že žalovaný (stěžovatelka) převzal po uzavření nájemních smluv zaměstnance úpadce. Zájem na uspokojení věřitelů úpadce a uplatnění nároku na ochranu vlastnického práva je silnější než postavení žalovaného (stěžovatelky), který až dosud v pronajatých prostorách podnikal a od počátku si byl vědom, že vytvořením nového právního subjektu a převzetím movitých i nemovitých věcí musí dojít zákonitě k úpadku zemědělského družstva. Nelze proto dovodit, že by vyhovění žalobě bylo v rozporu s Ústavou nebo dobrými mravy.

K dovolání podaném stěžovatelkou se věcí zabýval rovněž Nejvyšší soud ČR, který stížností napadeným rozsudkem řízení o dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku Okresního soudu v Klatovech (tj. výroku I.) zastavil, ve zbytku dovolání zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle ustanovení § 14 odst. 3 ZKV v tehdejším znění (naposledy ve znění zákona č. 94/1996 Sb.) platilo, že nájemní smlouvu uzavřenou úpadcem jako nájemcem je správce oprávněn vypovědět ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou. Právní teorie i soudní praxe se v uvedené době shodovala v závěru, že nájemní smlouvy uzavřené dlužníkem jako pronajímatelem nebyly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka dotčeny. V době, kdy správce konkursní podstaty dal žalované výpověď z nájmu (31. května 2001), byl zákon o konkursu a vyrovnání ve shora citovaném znění dotčen řadou dalších změn, ustanovení § 14 odst. 3 ZKV však bylo v době od 1. prosince 1997 dotčeno změnou jedinou, provedenou s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony. Podle ustanovení § 14 odst. 3 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000 tedy platí, že správce je oprávněn vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvu a smlouvu o výpůjčce uzavřenou úpadcem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce; ustanovení § 711 občanského zákoníku tím není dotčeno. Dle Nejvyššího soudu ČR přechodná ustanovení k části I., obsažená v článku II. zákona č. 105/2000 Sb. pod body 2. až 7. se výslovně nezmiňují o vztahu § 14 odst. 3 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000 k nájemním a podnájemním smlouvám, které úpadce uzavřel jako pronajímatel před 1. květnem 2000. Neobstojí ovšem tvrzení stěžovatelky, že přechodná ustanovení zákona č. 105/2000 Sb. tuto oblast neřeší. Tuto změnu zákona totiž postihuje bod 1. výše označeného článku, podle kterého "není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány. Účinky prohlášení konkursu stanovené tímto zákonem platí i pro konkursy prohlášené podle dosavadních předpisů ode dne účinnosti tohoto zákona.". Účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka jsou v zákoně o konkursu a vyrovnání soustředěny především v ustanoveních § 14 a § 14a. U ustanovení § 14 ZKV lze uvedené doložit i za použití systematického argumentu (tzv. argumentum a rubrica), neboť nadpis pod číselným označením tohoto paragrafu zní právě "Účinky prohlášení konkursu". Jedním z těchto účinků je i možnost správce konkursní podstaty vypovědět nájemní smlouvy, které úpadce sjednal jako pronajímatel, bez zřetele k tomu, že jde o smlouvy uzavřené na dobu určitou. Se zřetelem k tomu, že jde o účinek vtělený do zákona o konkursu a vyrovnání (jako nové znění § 14 odst. 3 ZKV) až od 1. května 2000, uplatní se - ve shodě s dikcí věty druhé bodu 1., článku II., zákona č. 105/2000Sb. - i pro konkursy prohlášené podle dosavadních předpisů (tj. před 1. květnem 2000), avšak teprve ode dne účinnosti tohoto zákona (tedy až od 1. května 2000). Soudy nižších stupňů tedy interpretovaly ustanovení § 14 odst. 3 ZKV ve shodě s tím, jak jim dopad tohoto ustanovení do dříve založených právních poměrů výslovně ukládala řešit věta druhá bodu 1., článku II., zákona č. 105/2000 Sb. (postupovaly ve shodě s výslovně projevenou vůlí zákonodárce).

Pokud jde o posouzení správnosti aplikovaných ustanovení v ústavněprávní rovině, zejména s ohledem na uplatněnou námitku nepřípustnosti retroaktivity, odkázal Nejvyšší soud ČR na své rozhodnutí publikované pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu ČR (rozlišení pravé a nepravé retroaktivity dle nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, C. H. Beck, Praha 1997, n. č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.). Nejvyšší soud ČR přitom shodně s těmito závěry respektujícími princip právní jistoty dovozuje, že v případech časového střetu staré a nové právní normy platí retroaktivita nepravá, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou, při zachování principu ochrany minulých právních skutečností. Dle jeho názoru se přitom v případě bodu 1 věty druhé článku II. zákona č. 105/2000 Sb. o pravou zpětnou účinnost nejedná, naopak zkoumané přechodné ustanovení beze zbytku odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti. Zasahuje totiž do nájemních vztahů vzniklých před účinností zákona č. 105/2000 Sb., avšak až ode dne účinnosti tohoto zákona, přičemž samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto právních vztahů vzniklé před 1. květnem 2000, ponechává dosavadní právní úpravě. Takový postup je v případě nepravé zpětné účinnosti ust. § 14 odst. 3 ZKV dle Nejvyššího soudu ČR, přihlížejíc k uvedeným nálezem Ústavního soudu vymezeným kritériím ochrany veřejného zájmu a ochrany důvěry občana v právo, akceptovatelný. Tyto důvody jsou přitom vymezeny zejména důvodovou zprávou k zákonu č. 105/2000 Sb. Proto dovolání podané stěžovatelkou v tomto ohledu posoudil jako nedůvodné. K jejím skutkovým námitkám, s ohledem na dikci ust. § 241a odst. 4 o. s. ř., nepřihlížel.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Je nutné předeslat, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Stěžovatelka zpochybňuje právní závěr obecných soudů, pokud jde o použití ustanovení § 14 odst. 3 ZKV, ve znění účinném od 1. května 2000, s tím, že aplikací zmíněného ustanovení byl porušen princip právního státu, právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Svá tvrzení opírá o argumentaci o nepřípustnosti "pravé i nepravé retroaktivity", která z dotčených principů vyplývá, a v tomto případě se projevila. Právní teorie i praxe, jak správně poukázal Nejvyšší soud ČR, činí rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou, jejich přípustností a jejich důsledky. Ústavní soud nepovažuje za nutné zde znovu podávat výklad tohoto rozdílu a kritérií přípustnosti nepravé retroaktivity, jak to ve svém rozhodnutí učinil Nejvyšší soud ČR , který do svého odůvodnění zahrnul i stěžejní názor Ústavního soudu na tuto problematiku, obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, pročež postačí na odůvodnění rozhodnutí stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu pouze odkázat. Pouze pro shrnutí Ústavní soud poznamenává, že u retroaktivity pravé, platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, z níž existují výjimky.

Stěžovatelkou zmiňované zákonné ustanovení nemá pravou zpětnou účinnost, pouze novým způsobem upravuje právní vztahy od účinnosti novely do budoucnosti, jak ostatně vyplývá i z čl. II odst. 1 zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle nějž "... platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány.". Toto ustanovení zakládá tedy nepravou zpětnou účinnost, hmotněprávně (ostatně ani procesně) není měněn právní základ právních poměrů vzniklých před účinností novely. Novela reagovala na dosavadní, ve vztahu k účelům konkursu a vyrovnání zcela nežádoucí, praxi dlužníků (úpadců) zatěžovat své majetky, často na poslední chvíli, takovými nájmy, které ztížily nebo zcela znemožnily prodej věcí v konkursu a tím i reálné uspokojení věřitelů úpadce. (srov. k tomu například zvláštní část důvodové zprávy k poslaneckému návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání, poslanecký tisk č. 219/0); zakotvením možnosti správce vypovědět každou nájemní nebo podnájemní smlouvu, a to v nejdéle přípustné lhůtě tří měsíců bude zajištěna možnost prodeje podstaty bez takových zatěžujících nájmů, které podstatu znehodnocují. Je přitom zřejmé, že tam, kde jsou uzavřeny běžné nájemní smlouvy, které podstatu neznehodnocují, nebude důvod k jejich výpovědím. Nepřiměřenou tvrdost postupu správce může soud korigovat v rámci své dohlédací činnosti (§ 12 ZKV). Za této situace Ústavní soud neshledal prostor pro nalezení výjimky z obecně akceptované přípustnosti nepravé zpětné účinnosti.

Z uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatelky o porušení jejích ústavě zaručených práv nemohou obstát. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, jež by byla s to zasáhnout do základních práv stěžovatelky, a to ani z hlediska aplikace hmotného práva, ani z hlediska pravidel procesních. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka především dovolává, totiž nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu ani soudu dovolacího a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. Stejný závěr pak lze učinit i ohledně dalších namítaných práv. Ve vztahu k čl. 11 Listiny především stěžovatelka nemůže tvrdit žádné vlastnické a jiné právo k nemovitostem, které jsou předmětem nájmu, z nějž by bylo možno dovodit, že požívá ochrany dle uvedeného článku. Naopak toto právo svědčí, jak stěžovatelka ani nezpochybňuje, jednoznačně žalobci ve sporu, který rovněž postupem dle ust. § 126 obč. zák. uplatnil.

Pokud jde o námitku porušení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že v ústavněprávní rovině je garantováno pouze právo každého rozhodnout se, že svou pracovní schopnost bude využívat samostatně, podnikáním, nikoliv formou závislé práce. Právo na podnikání je však právem podmíněným, jehož se je možno dovolávat jen v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 Listiny). Toto právo však v sobě nezahrnuje právo na výkon podnikání na podnikatelem vybrané nemovitosti, a to ani v případě, že na ní již podnikání vykonával, zejména není-li tento jeho zájem ve shodě s právem chráněným zájmy dalšími, jak soukromými (vlastníka nemovitosti), tak veřejnými (jež se uplatňují v rámci konkursního řízení).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í:

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006

František Duchoň v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.