I. ÚS 697/05
I.ÚS 697/05 ze dne 4. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. W., CSc., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Čelakovského sady 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, čj. 28 Cdo 1712/2005 - 384, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 17. 3. 2005, čj. 22 Co 371/2004 - 352, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obsáhle popsal průběh řízení před obecnými soudy a polemizoval s napadenými rozsudky. Ty podle něj porušily jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy (právo nakládat se svým vlastním majetkem). Stěžovatel upozornil na rozdílné obsazení Krajského soudu v Hradci Králové při rozhodování v jeho věci v letech 1999, 2002 a 2005, což považuje za problematické, s ohledem na zásadu zákonného soudce. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž některá si vzájemně odporují, a nepřípustně omezují dosah restitučních předpisů. V jeho věci jde o aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a prováděcí vyhlášky ze dne 27. prosince 1945, přičemž k zápisu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát došlo 28. února 1948, tedy v průběhu rozhodného období ve smyslu restitučních předpisů (tj. po 25. únoru 1948). Stěžovatel rovněž poukázal na průtahy, již jednou Ústavním soudem v jeho věci konstatované.

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky řízení. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, vysvětlil obsazení jeho senátů, které naplnilo podmínku zákonného soudce ve smyslu ústavního pořádku ČR. Důvody ústavní stížnosti pak odmítl. Rovněž Nejvyšší soud ČR shledal ústavní stížnost neopodstatněnou.

Vyjádření obecných soudů byla zaslána zástupkyni stěžovatele k replice.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že důvodem jeho derogačního nálezu nemohou být bez dalšího pouhé průtahy v řízení před obecnými soudy. V daném řízení jsou průtahy řízení zcela nepochybné a navíc byly již jednou shledány Ústavním soudem (viz nález sp. zn. I. ÚS 647/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 313). Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení.

Pokud stěžovatel tvrdil existenci rozpornosti judikatury Ústavního soudu, tj. rozpor mezi nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/95 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 241, č. 166/1995 Sb.) a nálezem sp. zn. II. ÚS 336/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, str. 223) na straně jedné, a nálezem sp. zn. II. ÚS 192/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 175) na straně druhé, stačí toliko odkázat na stěžovatelem citovaný a ve Sbírce nálezů a usnesení publikovaný nález sp. zn. II. ÚS 336/01, který údajný rozpor všech tří nálezů zevrubně osvětluje, tento rozpor odmítá, a naopak interpretuje všechny tři nálezy konzistentně. Nález sp. zn. II. ÚS 336/01 je také, na rozdíl od nálezu sp. zn. II. ÚS 192/96, na stěžovatelovu situaci plně aplikovatelný.

Protiústavní nemůže být ani rozdílné obsazení senátu Krajského soudu v Hradci Králové v průběhu šesti let, kdy o stěžovatelově věci opakovaně rozhodoval. S ohledem na dobu trvání sporu není rozdílné obsazení senátu nijak překvapivé a nemohlo se nijak dotknout základních práv stěžovatele chráněných ústavním pořádkem.

Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, pokud to současně neznamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123). V tomto aspektu je jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a není proto úkolem Ústavního soudu závěry, obecnou justicí přijaté, jakkoliv přehodnocovat. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci. V dané věci nemůže jít ani o stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek (srov. k tomu obecně např. stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05, publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, případně vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.