I. ÚS 694/10
I.ÚS 694/10 ze dne 16. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2009 č. j. 8 C 120/2005-136 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010 č. j. 15 Co 449/2009-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 3. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2009 č. j. 8C 120/2005-123 bylo v plném rozsahu vyhověno žalobě proti stěžovateli na zaplacení částky 5 610 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, přičemž nesplnil svou poplatkovou povinnost, a to ani přes výzvu k zaplacení soudního poplatku. Odvolací řízení bylo proto napadaným usnesením obvodního soudu zastaveno. Dodatečně se ovšem soud I. stupně zabýval žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Protože dospěl k závěru, že žádost není důvodná, rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. To potvrdil i odvolací soud, jehož rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 9. 2009. Protože ani poté stěžovatel soudní poplatek z odvolání nezaplatil, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení potvrdil, byť konstatoval, že v době jeho vydání šlo o rozhodnutí předčasné. Absence rozhodnutí o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků byla nicméně v mezidobí zhojena. Stěžovatel nesplnil svou poplatkovou povinnost ani dodatečně, když bylo o jeho povinnosti pravomocně rozhodnuto, a proto muselo být řízení zastaveno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že byl přesvědčen, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo samotným postupem v řízení zrušeno. Proto očekával, že po právní moci rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bude vyzván k jejich úhradě. Ústavou zaručená práva na soudní ochranu měla být podle stěžovatele porušena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nepředcházelo usnesení s výzvou k úhradě soudního poplatku za odvolání po rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a též mu nepředcházelo poučení o následcích nesplnění poplatkové povinnosti. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, postupem obou soudů mu byl znemožněn přístup ke spravedlnosti. Jejich postup proto považuje za šikanózní výkon práva.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti formálně namítal porušení základního práva na spravedlivý proces, avšak s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal. Předně nelze přijmout argumentaci stěžovatele, že k porušení jeho základního práva došlo tím, že nebyl vyzván odvolacím soudem k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Podle názoru Ústavního soudu bylo v projednávané věci zcela zásadní to, že stěžovatel byl již - a to zcela ve shodě s požadavky vyplývajícími ze zákona o soudních poplatcích - vyzván k zaplacení soudního poplatku soudem I. stupně před vydáním rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení. Byť se stěžovatel v mezidobí snažil o osvobození od soudních poplatků, výzva k jejich zaplacení byla soudem I. stupně učiněna a nepozbyla na svém právním významu. Protože stěžovatelovu návrhu na osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno, muselo mu být podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že po nabytí právní moci daného rozhodnutí musí ihned splnit svou zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatky z odvolání, aby mohlo řízení řádně pokračovat a aby se tak mohl domoci svých práv. Odvolací soud proto nevybočil z mezí ústavnosti, když rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Jeho rozhodnutí je naopak třeba považovat za přiléhavé a přijatelně odůvodněné.

Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2010

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.