I. ÚS 694/05
I.ÚS 694/05 ze dne 28. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. S., J. P., a V. V., všech zastoupených Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem Mohelnice, U Brány 16, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2005, čj. 22 Ca 347/2005 - 22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl zamítnut jejich návrh na určení, že návrh na konání místního referenda ve věci prodeje bytových domů z majetku Města Český Těšín, ze dne 30. 9. 2005, nemá nedostatky. Místní referendum totiž nebylo vyhlášeno, protože Město Český Těšín (žalovaný v řízení před obecnými soudy) dovodilo, že stěžovatelé neodstranili nedostatky v návrhu na jeho konání. Původními členy přípravného výboru pro vyhlášení místního referenda byly i první dvě stěžovatelky a R. B. Ten byl, po shromáždění potřebného počtu podpisů, nahrazen třetím stěžovatelem V. V. Krajský soud dospěl k právnímu závěru, že osoby - členy přípravného výboru nelze, v průběhu podpisové akce, měnit nebo doplňovat. Opačný výklad by snižoval právní jistotu občanů, neboť občan, podepisující podpisový arch, vyjadřuje svou vůli ke konání místního referenda, která je spjata nejen s předmětem referenda, ale také s osobami tvořícími přípravný výbor. Krajský soud v tomto odkázal na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a § 10 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, v platném znění.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé zpochybnili právní závěry krajského soudu. Jeho rozhodnutí je podle nich formalistické, nectí základní ústavní principy a je také v rozporu s "konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva" (stěžovatelé nijak neupřesnili, o jakou judikaturu má jít). Zákon, podle nich, nezakazuje, v průběhu procesu shromažďování podpisů, vyměnit některého ze členů přípravného výboru. Soud jim tedy uložil povinnosti, které zákon nepožaduje. Navíc, v jejich případě, třetí člen přípravného výboru odstoupil z procesu přípravy referenda z důvodu úplatkářství, což je v současné době vyšetřováno policií. Proto považují označené rozhodnutí soudu za rozporné s čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí soudu navíc také jde proti smyslu práva petičního ve smyslu čl. 18 Listiny.

Krajský soud ve svém vyjádření, které si Ústavní soud vyžádal, důvody ústavní stížnosti odmítl a navrhl její zamítnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Tak tomu ovšem v tomto případě není.

Krajský soud vyložil zákon č. 22/2004 Sb. způsobem, který není v rozporu s významem tohoto zákona. Není na Ústavním soudu, aby případně odlišným právním závěrem o významu tohoto zákona nahrazoval právní závěr, ke kterému dospěl obecný soud. Základním pochybením ústavní stížnosti je teze, že povinnosti mohou být občanům ukládány pouze výslovně. Opačný závěr by znemožnil jakoukoliv racionální legislativu. Ve skutečnosti je možné, že orgán veřejné moci dospěje k závěru, že existuje nějaká povinnost, která není vyjádřena zákonem výslovně, ale toliko nepřímo, a na její validitu lze usoudit s ohledem na některou z uznávaných interpretačních metod. Tak také obecný soud postupoval, pokud použil metodu systematickou a teleologickou. Není proto úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry rozhodnutí obecného soudu znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadené rozhodnutí krajského soudu nevykazuje žádné vady ústavněprávní povahy.

V moci Ústavního soudu není ani řešit údajnou korupci třetího z členů přípravného výboru, event. snad i korupci starosty města, jak tvrdí stěžovatelé, neboť to je pochopitelně úkolem orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.