I. ÚS 693/17
I.ÚS 693/17 ze dne 19. 9. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1159/2016-123 ze dne 14. 12. 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 537/2015-5304 ze dne 11. 2. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 26 T 18/2015-4876 ze dne 30. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"). Tohoto jednání se měl dopustit předáním finančních prostředků svému někdejšímu právnímu zástupci, rovněž spoluobžalovanému, který měl s jejich pomocí zajistit u soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, též spoluobžalovaného, pomoc za účelem ovlivnění výsledku trestního řízení vedeného pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku proti stěžovateli, jenž řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, kdy mu bylo zjištěno vyšetřením krve 1.21 g/kg alkoholu v krvi. Podrobný popis tohoto jednání je zachycen ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Za to byl stěžovateli podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 240.000 Kč sestávající ze sta denních sazeb po 2.400 Kč podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze částečně zrušil rozsudek okresního soudu, a to ve vztahu ke stěžovateli pouze co do výroku o trestu odnětí svobody. O něm rozhodl znovu tak, že při zachování identické výměry jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudy "extrémně" uvěřily výpovědi spoluobviněného advokáta, ačkoli je to právě on, který byl spiritus agens veškerého jednání se soudcem a který byl usvědčen, že v řadě podstatných skutečností neuváděl pravdu. Stěžovatel dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, zejména v tom, že úmysl stěžovatele nesměřoval k jeho spáchání. Rovněž namítl, že soudy k jeho návrhu neprovedly důkazy svědeckými výpověďmi, které pokládá za opomenuté důkazy. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatele je jen pokračující polemikou s vývody soudů, jimiž reagovaly na opakovanou obhajobu stěžovatele. V této souvislosti nelze přehlédnout, že podstatným zdrojem poznatků o jednání stěžovatele a jeho povaze byla nejen samotná výpověď spoluobviněného advokáta, někdejšího právního zástupce stěžovatele, která jej usvědčuje, ale též audiovizuální záznamy pořízené v kanceláři soudce, z nichž je již samo o sobě patrné, kdo byl zadavatelem, resp. iniciátorem snahy ovlivnit výše zmíněné trestní řízení vedené proti stěžovateli pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 41 rozsudku okresního soudu). Ve spojení s uvedenou výpovědí spoluobžalovaného pak soudy spolehlivě dospěly k závěru o vině stěžovatele přečinem nepřímého úplatkářství. Soudy se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkou týkající se údajné procesní nepoužitelnosti dané výpovědi před soudem, jakož i otázkou její věrohodnosti. Zde pečlivě ozřejmily, proč danou výpověď hodnotí jako vysoce věrohodnou (zejména byla potvrzována výpověďmi dalších spoluobžalovaných, kteří se zčásti či zcela k trestné činnosti doznali). Stranou jejich pozornosti nezůstaly ani některé dílčí nesrovnalosti v této stěžejní výpovědi, na které i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel poukázal. Přitom dospěly k závěru, že jde o detaily ve vztahu k souzené věci nepodstatné (viz zejm. str. 27 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Ani námitce stěžovatele stran jím tvrzených opomenutých důkazů nemůže Ústavní soud přisvědčit. Již soud prvního stupně logicky a přesvědčivě uvedl, proč návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl (str. 30 a 31). I odvolací soud se námitkou opomenutých důkazů zabýval, a to jak obecně (str. 21), tak i jednotlivě (str. 27). Na to již stěžovatele upozornil i dovolací soud (str. 21). Nejde tak o opomenuté důkazy, jak se stěžovatel mylně domnívá.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.