I. ÚS 691/05
I.ÚS 691/05 ze dne 10. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 6. 9. 2005, čj. 12 Co 543/2005 - 57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"). K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele došlo, podle jeho tvrzení, tím, že krajský soud rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel měl v řízení úspěch 75%, má tedy nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 50%. Krajský soud mu, bez jakéhokoli odůvodnění, přiznal náhradu pouze ve výši 1/3. Tím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň došlo k porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci (čl. 90 Ústavy ČR) a vázanosti soudu zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).

Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti svému otci zvýšení výživného z částky 1 000,-- Kč na částku 3 000,-- Kč měsíčně. Okresní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 14. 3. 2005, čj. 17 C 280/2004 - 37, zvýšil výživné na 2 000,-- Kč měsíčně, rozhodl o doplatku výživného, ve zbytku žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů.

K odvolání stěžovatele krajský soud, rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, čj. 12 Co 543/2005 - 57, změnil rozsudek okresního soudu tak, že zvýšil výživné o dalších 500,-- Kč měsíčně, ve zbývající části žalobu zamítl. Stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 9 044,-- Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel měl se svou žalobou úspěch pouze částečný, na základě poměru úspěchu a neúspěchu účastníků přísluší žalobci (stěžovateli) náklady ve výši 1/3.

Ústavní soud po zvážení zjištěných skutečností dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Jak opakovaně ve své judikatuře uvádí, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Takovéto porušení Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal.

Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv v tom, že krajský soud mu na náhradě nákladů řízení přiznal částku nižší, než mu podle jeho výpočtu přiznat měl. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 307) konstatoval, že u stanovení náhrady nákladů řízení se jedná o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.

I kdyby tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud stanovil náhradu nákladů řízení nesprávně, nejedná se o zásah do práv stěžovatele v takové intenzitě, která by znamenala zásah protiústavní. S odkazem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že v dané věci není důvod pro vydání kasačního nálezu. Pokud se stěžovatel cítí být výrokem krajského soudu poškozen, může uplatnit postup podle speciálního zákona (zákona č. 82/1998 Sb.) a nezatěžovat Ústavní soud.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.