I. ÚS 688/05
I.ÚS 688/05 ze dne 12. 9. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 325/2001 - 75, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 31. 8. 2005, čj. 35 Co 105/2005 - 113, t a k t o :

Ústavní se stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 325/2001 - 75 (dále jen "okresní soud"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že zemřelý zůstavitel B. P. byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí ve výroku specifikovaných. Domáhal se i zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 31. 8. 2005, čj. 35 Co 105/2005 - 113, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

V odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími porušily čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále porušily svým postupem také čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl dán naléhavý právní zájem na určení, že jeho otec B. P. byl ke dni své smrti vlastníkem označených nemovitostí. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že k odnětí majetku stěžovatelova otce došlo až dne 28. 12. 1949, resp. dne 27. 11. 1953, tedy v rozhodném období. Existence restitučních předpisů tak vylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku, který je ve vztahu k předpisům restitučním předpisem obecným. Stěžovatel zopakoval svůj názor, že pokud se domáhal určení, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni 12. 1. 1991, je bezpředmětná námitka, že stěžovatel měl ve věci postupovat podle restitučních předpisů.

Důsledkem postupu odvolacího soudu je z hlediska ústavního nerovnost v základních právech, včetně práva na soudní ochranu, a současně došlo k libovůli při rozhodování tohoto soudu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobil kritice stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci majetku zabaveného státem před rokem 1948. Podle stěžovatele ke konfiskaci majetku jeho otce podle dekretu č. 108/1945 Sb. nikdy nedošlo, neboť předmětné konfiskační výměry jsou správními akty nicotnými a nebylo nikdy prokázáno, že nabyly právní moci.

Z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 4. 2004, čj. 19 C 325/2001 -75, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že zůstavitel B. P. byl ke dni své smrti vlastníkem označených nemovitostí. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že stěžovatel v řízení sice prokázal, že jeho otec byl od 4. 6. 1941 vlastníkem označených nemovitostí, avšak bylo prokázáno, že vlastnické právo otce stěžovatele zaniklo ke dni 30. 10. 1945. V řízení byly jako listinné důkazy provedeny dochované konfiskační výměry, ze kterých jednoznačně vyplývá, že předmětný majetek byl konfiskován otci stěžovatele jako fyzické osobě německé národnosti a současně jeho společnosti "Rinco Motorenwerk B. P.", jakožto německé právnické osobě. Otec stěžovatele byl jediným osobně ručícím společníkem této komanditní společnosti, která podle tehdy platných právních předpisů neměla právní subjektivitu, proto její majetková podstata byla ve vlastnictví otce stěžovatele.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 31. 8. 2005, čj. 35 Co 105/2005 - 113, bylo zjištěno, že jím byl rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. K tomu lze poznamenat, že stěžovatelovy námitky, uvedené v odvolání proti rozsudku, jsou zcela totožné s námitkami, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že stěžovatel se domáhal určení vlastnictví s odkazem na ochranu poskytnutou mu ustanovením § 126 odst. 1 ObčZ s tvrzením, že jeho právní předchůdce nepozbyl nikdy vlastnictví a že mu byl majetek odňat bez právního důvodu. V posuzované věci sice došlo ke konfiskaci předmětného majetku ke dni 30. 10. 1945, tj. dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., avšak, jak vyplývá z Pozemkové knihy pro zmíněné katastrální území, až ke dni 28. 12. 1949 bylo vydáno rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku. K odnětí majetku tedy došlo v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., tedy v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Krajský soud dále vyložil, že restituční předpisy nepředstavují právní prostředek ochrany práv oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva, ale jde o zvláštní právní institut restituce práv vlastníka. Uplatnit nárok na vydání věci či určení vlastnictví lze proto podle obecné úpravy pouze tehdy, pokud by chyběla speciální úprava ve zvláštním zákoně. Ta v daném případě nechybí, neboť nárok na restituci majetku převzatého státem bez právního důvodu v rozhodném období je přiznáván ustanoveními v restitučních zákonech. Restituční předpisy vycházely z předpokladu, že majetek v rozhodné době přešel na stát. Proto lze vlastnictví zvrátit ve prospěch předchozích vlastníků pouze při splnění podmínek restitučních zákonů. Pokud se tedy stěžovatel domáhá určení vlastnického práva podle obecných předpisů, nemá na tom naléhavý právní zájem. Zde soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem ustanovení občanského zákoníku, restitučních zákonů a jejich vzájemném vztahu. Přitom zpochybňuje závěry Nejvyššího i Ústavního soudu ČR. Přináší vlastní výklad zákonných ustanovení i ustálené judikatury a předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

K námitkám stěžovatele proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení § 132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas s právními závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, o které opřel své rozhodnutí odvolací soud, a stejně tak i s právním názorem pléna Ústavního soudu v jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Stručně shrnuto, Ústavní soud v tomto stanovisku zaujal názor, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se proto účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

Tímto stanoviskem pléna je vázán rovněž I. senát Ústavního soudu při rozhodování o předmětné ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel poukazuje na odlišné stanovisko v některých předcházejících rozhodnutích Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že plénum vydává své stanovisko právě za účelem sjednocení judikatury Ústavního soudu. V podrobnějších argumentech Ústavní soud odkazuje na citované stanovisko pléna Ústavního soudu i na nálezy v souladu s ním vydané pod sp. zn. I. ÚS 565/05 a sp. zn. I. ÚS 19/06.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.