I. ÚS 687/17
I.ÚS 687/17 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Vitalije Vorkhlika, zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 349/2016-98 ze dne 9. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po státu domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem správního orgánu. Žalobě Obvodní soud pro Prahu 7 částečně vyhověl rozsudkem č. j. 14 C 72/2014-75 ze dne 15. 6. 2016. K odvolání Ministerstva vnitra bylo toto rozhodnutí v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze změněno a žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

Proti rozhodnutí městského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci soudem, maje za to, že byly dány důvody pro přiznání zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., což v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 72/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v odvolacím řízení zcela pasivní. Ačkoli mu bylo odvolání protistrany spolu s výzvou k vyjádření řádně doručeno a třebaže sám záhy nahlížel do spisu (č. l. 89), vyjádření k podanému odvolání nepodal a ani se nevyjádřil k výzvě městského soudu, zda souhlasí, aby o podaném odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. I tato výzva byla řádně doručena právnímu zástupci stěžovatele. Teprve s dvacetidenním zpožděním, již po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacím soudem, došla městskému soudu žádost právního zástupce stěžovatele o konání jednání (dle vyjádření advokáta měl být stěžovatel v mezidobí nekontaktní). Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel vlastní vinou nevyužil procesní prostor, který se mu nabízel v odvolacím řízení a nepředestřel odvolacímu soudu svůj právní názor na věc, odlišný od právního názoru formulovaného protistranou, který nakonec městský soud vyslyšel. Odtud plyne, že k argumentaci obsažené v ústavní stížnosti nyní nemůže Ústavní soud přihlédnout, nebyl-li s ní konfrontován soud odvolací. Tento závěr je odrazem ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se zásady subsidiarity ústavní stížnosti.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 4. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.