I. ÚS 685/10
I.ÚS 685/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, Malá Skála, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2009, č. j. 21 Co 351/2009-1342, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, kterým prý došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že v též věci bylo současně s ústavní stížností podáno dovolání. O tomto dovolání tedy nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto; to si Ústavní soud ověřil dotazem u Okresního soudu v Hradci Králové (poznámka: spis nebyl ještě postoupen dovolacímu soudu k rozhodnutí).

Jak plyne z výroku napadeného odvolacího rozhodnutí, z jeho poučení a ostatně i z kopie dovolání, přiloženého k ústavní stížnosti, přípustnost podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje; jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud i v projednávaném případě.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatní mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podá-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je namístě aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud seznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Výše uvedené platí ovšem pouze za předpokladu, že bylo dovolání stěžovatelem uplatněno řádně.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů však začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně, i z pouhé skutečnosti, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci řízení dovolacího. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.

Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Vojen Guttler v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.