I. ÚS 684/05
I.ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006

N 149/42 SbNU 209
Neustanovení zástupce

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Z. a Vlasty Z. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2004 č. j. 23 Cm 101/2003-59 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2005 č. j. 4 Cmo 347/2005-75, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů, aby jim soud ustanovil zástupce z řad advokátů.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2005, která po doplnění podáním právního zástupce stěžovatele Vladimíra Z. ze dne 2. 2. 2006 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opíral stěžovatel o následující důvody.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, když obecnými soudy nebylo vyhověno jeho návrhu na ustanovení zástupce, ačkoli pro to byly splněny podmínky dané ustanovením § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), podle něhož účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Soudy tedy dle stěžovatele nesplnily svou povinnost danou jim ustanovením § 18 odst. 1 o. s. ř., tedy zajistit všem účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Ustanovení § 30 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 18 o. s. ř. znamená přitom dle stěžovatele praktické naplnění ústavního práva na právní pomoc v řízení před soudem.

Dne 7. 12. 2005 byla doručena Ústavnímu soudu obsahově obdobná ústavní stížnost stěžovatelky Vlasty Z., napadající totožná rozhodnutí jako ústavní stížnost Vladimíra Z. Tato ústavní stížnost byla doplněna podáním zástupce stěžovatelky ze dne 10. 3. 2006 v tom smyslu, že pokud by výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena, mohly by obecné soudy po důkazním řízení dospět k jinému právnímu závěru na projednávanou věc, neboť právní zástupce by dbal na to, aby stěžovatelka z neznalosti hmotného a procesního práva neutrpěla újmu. Stěžovatelka také poukazuje na nerovné postavení účastníků řízení, když druhá strana v řízení byla právně zastoupena.

Usnesením ze dne 4. 4. 2006 č. j. I. ÚS 684/05-17 plénum Ústavního soudu rozhodlo o spojení ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Z. a stěžovatelky Vlasty Z. ke společnému řízení vedenému pod společnou sp. zn. I. ÚS 684/05.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich práva zakotvená v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Relevantní znění dotčených článků je následující.

Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Ostravě a Vrchnímu soudu v Olomouci jako účastníkům řízení vyjádřit se k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že považuje své napadené rozhodnutí za ústavně konformní, a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 137), Vrchní soud v Olomouci odkázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Vzhledem k obsahu těchto vyjádření nepovažoval Ústavní soud za potřebné zasílat je stěžovatelům k replice.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 Cm 101/2003, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Směnečným platebním rozkazem ze dne 28. 7. 2003 č. j. 23 Sm 261/2003-10 bylo uloženo stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit žalobci České konsolidační agentuře částku 572 343,14 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dne 5. 8. 2003 odvolání. Dne 23. 9. 2003 požádali stěžovatelé Krajský soud v Ostravě o ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že si nemohou "placeného zástupce" z důvodu nízkého výdělku dovolit. Usnesením ze dne 6. 11. 2003 č. j. 23 Cm 101/2003-37 byla žádost stěžovatelů o ustanovení zástupce Krajským soudem v Ostravě zamítnuta s odůvodněním, že soud neshledal, že by se v dané věci jednalo o zákonem předpokládaný případ, kdy účastník není schopen zastupovat své zájmy sám a současně postrádá finanční prostředky k zajištění právní pomoci. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění citovaného usnesení dále uvedl, že řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je ovládáno koncentrační zásadou, a pokud tedy podali stěžovatelé proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky a tento úkon provedli sami bez právní pomoci, soud dovozuje, že jsou stěžovatelé nepochybně schopni, je popř. i za zákonem v § 118a o. s. ř. povolené pomoci soudu také obhájit, jsou-li námitky důvodné. Dle soudu v dané věci nenastala situace, kdy by stěžovatelé mohli utrpět újmu na svých právech, a soud tedy není povinen jim ustanovovat zástupce jen proto, že o to stěžovatelé projevili zájem. Toto rozhodnutí soudu stěžovatelé nenapadli odvoláním, avšak podali spolu s odvoláním proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2004 č. j. 23 Cm 101/2003-49 opětovně návrh na ustanovení zástupce "ex offo". Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 6. 2004 č. j. 23 Cm 101/2003-59 návrh stěžovatelů na ustanovení zástupce zamítl, když odkázal na své předchozí rozhodnutí a dovodil, že se stěžovatelé naprosto přiměřeně svému procesnímu postavení orientovali v hmotněprávní i procesněprávní problematice s řízením spojené. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé odvoláním, o kterém bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 6. 9. 2005 č. j. 4 Cmo 347/2005-75 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že musí být pro ustanovení zástupce splněny oba předpoklady dané ustanovením § 30 o. s. ř., tedy jak předpoklad pro osvobození od soudních poplatků, tak neschopnost samostatně ve sporu účinně uplatňovat či bránit své právo. Odvolací soud měl za to, že z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelé byli schopni činit podání odpovídající dané věci a jinak se v tomto sporu orientovat a postupovat adekvátním způsobem. Jen z toho, že stěžovatelé nebyli ve sporu úspěšní, nelze dovodit, že ochrana jejich zájmů vyžaduje ustanovit jim v řízení zástupce z řad advokátů ve smyslu § 30 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud dospěl také k závěru, že stěžovatelé nebyli v nerovném postavení oproti vedlejšímu účastníkovi, neboť po dobu řízení před soudem prvního stupně prokazovali dostatečnou schopnost postarat se o svá práva.
Po přezkoumání spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 Cm 101/2003, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů namítaným postupem obecných soudů nedošlo.

Ústavní soud je nucen především konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když stěžovatelé mají za to, že soudy obou stupňů v jejich věci nesprávně zhodnotily naplnění podmínek daných ustanovením § 30 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, uveřejněn tamtéž, svazek 24, nález č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Ze spisového materiálu, konkrétně z odůvodnění obou napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně i soud odvolací návrh stěžovatelů na ustanovení zástupce řádně přezkoumaly a neshledaly jej důvodný, neboť dospěly k závěru, že to nebylo třeba k ochraně jejich zájmů. Svá rozhodnutí (včetně usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2003 č. j. 23 Cm 101/2003-37, které stěžovatelé nenapadli opravnými prostředky, na které se však Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí odvolává) ústavně konformním způsobem odůvodnily a vyložily stěžovatelům, že nebylo shledáno, že by ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně jejich zájmů. Nelze proto pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, obecným soudům ničeho vytknout, zvláště neuvádějí-li sami stěžovatelé konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jejich zájmů ustanovit jim zástupce. Pokud stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, že jsou vyučení dělníci bez právního vzdělaní (neznají právní předpisy ani právní pojmy), není toto jejich tvrzení v rozporu se závěry obecných soudů, že byli schopni za pomoci soudu (podle § 118a o. s. ř.) svá práva v soudním řízení hájit. Tento závěr vyplynul pro obecné soudy z přezkoumání průběhu řízení, ve kterém nevyšlo najevo, že by bylo třeba k ochraně zájmů stěžovatelů ustanovit jim zástupce. Ústavní soud tedy v dané věci poté, co se přesvědčil, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce dle § 30 o. s. ř. vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a nezjistil extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými ani právními závěry obecných soudů, neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do jejich nezávislého rozhodování. Není totiž porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením § 30 odst. 2 o. s. ř.

Pokud stěžovatel Vladimír Z. upozorňuje na skutečnost, že v záhlaví usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2005 č. j. 4 Cmo 347/2005-75 je u jeho jména uvedeno nesprávně datum narození 6. 12. 1949, Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 Cm 101/2003 zjistil, že toto datum narození bylo opraveno opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2006 č. j. 23 Cm 101/2003-83 na datum 26. 1. 1949.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel, Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci souhlasili s upuštěním od ústního jednání a stěžovatelka se ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřila (přičemž byla Ústavním soudem upozorněna, že pokud se ve stanovené lhůtě v tomto smyslu nevyjádří, má soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti tomuto postupu soudu nemá námitek) a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Protože tedy Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zamítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.