I. ÚS 682/05
I.ÚS 682/05 ze dne 17. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem Louny, Mírové nám. 48, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 1 To 25/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Včas podanou ústavní stížností se P. T. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Označeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2005, čj. 1 Nt 653/2005 - 21 (dále jen "soud prvního stupně"). Tímto usnesením soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 1 T 13/2003, ve spojení se zamítavým usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2004, sp. zn. 1 To 59/03, a odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 8 Tdo 703/2004.

Označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem znásilnění podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) TrZ. Za prvně jmenovaný trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) TrZ byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok se zařazením do věznice s ostrahou. Za druhý trestný čin byl odsouzen k samostatnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel tvrdil, že zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení, v němž navrhl k provedení další důkazy, za účelem zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku a odstranění rozporů v původním řízení, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení.

I pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy a je zcela na nich, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. V daném případě takové porušení shledáno nebylo, stejně jako nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 TrŘ.

Stěžovatel označil za skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé zejména výslech svědka Z. L., jehož výpověď měla podle názoru stěžovatele výraznou měrou změnit skutková zjištění soudu. Za účelem prokázání věrohodnosti poškozené B. L navrhl opakovat její výslech a výslechy všech svědků z přípravného řízení, vyjma tří osob.

V projednávané věci se obecné soudy zabývaly zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, i když důkazním návrhům nevyhověly, odpovídajícím způsobem zdůvodnily (§ 134 odst. 2 TrŘ), proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 TrŘ.

Ve vztahu k navrhovanému výslechu svědka Z. L. dospěly k závěru, že se nejedná o novou skutečnost či důkaz, který by mohl podstatným způsobem, ve spojení s důkazy dříve známými (usvědčující výpověď poškozené, výpověď svědkyně A. L. a znalecké posudky, které tvoří jednoznačně uzavřený řetězec důkazů přímých a nepřímých), odůvodnit jiný výrok o vině stěžovatele. Navíc, stěžovatel nebyl schopen přesně identifikovat označeného svědka, neboť na adrese, kterou udal, se tento svědek nevyskytuje, je neznámý. Proto tvrzení obhajoby, že tento svědek měl s odstupem dvou let přesně zmapovat pohyb stěžovatele v předmětný den, obecné soudy posoudily jako nepřesvědčivé. K námitkám, týkajícím se věrohodnosti poškozené, obecné soudy uvedly, že se jedná o zcela shodná tvrzení, která stěžovatel uplatnil již v předchozím řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Obecné soudy se jimi zabývaly a neshledaly je, s ohledem na shromážděné důkazy (výpovědi svědků a obsah znaleckých posudků vztahující se právě k věrohodnosti poškozené), důvodnými.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.