I. ÚS 681/05
I.ÚS 681/05 ze dne 25. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. O. W. a Ing. D. W., zast. Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2005, č.j. 22 Cdo 1707/2005-177, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15.3.2005, č.j. 22 Co 106/2005-164, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Města Pardubice, sídlem Pernštýnské nám. 1, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), jimž bylo rozhodováno o jejich žalobě směřující vůči vedlejšímu účastníkovi. V návrhu na zahájení řízení uvedli, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") zamítl návrh, aby vedlejšímu účastníkovi v postavení žalovaného byla uložena povinnost zajistit bezbariérový přístup na individualizované pozemky v jejich vlastnictví v kat. úz. Pardubice. Tento rozsudek byl zrušen usnesením krajského soudu, řízení bylo zastaveno a věc postoupena Magistrátu města Pardubice. Usnesením Nejvyššího soudu bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelé mají zato, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod, poukazují na to, že soudy jsou povolány k tomu, aby zajišťovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR, dále jen "Ústava"), a v daném případě obecné soudy nezajistily ochranu jejich vlastnických práv, proto se domnívají, že došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Následně popsali průběh stavebního řízení týkající se stavby místní komunikace, v jehož rámci se vedlejší účastník zavázal zřídit stěžovatelům bezbariérový přístup k jejich pozemkům (z tohoto důvodu vzali zpět podané námitky), tento závazek nedodržel. Z tohoto důvodu se stěžovatelé obrátili na soud, který v I. stupni jejich žalobu zamítl s odůvodněním, že považuje stavební úpravu za úpravu provedenou ve veřejném zájmu. Krajský soud z podnětu podaného odvolání dospěl k závěru, že rozhodnutí v dané věci nespadá do pravomoci soudu; s tímto názorem se ztotožnil Nejvyšší soud, který se věcí zabýval z podnětu podaného dovolání. V další části návrhu stěžovatelé poukázali na skutečnost, že svoje námitky již v minulosti opakovaně uplatňovali před příslušnými správními orgány, že vyčerpali veškerou možnou ochranu poskytovanou jím správním řádem. Jsou tudíž přesvědčení, že se oprávněně dovolávali aplikace § 126 obč. zákoníku, že projednání a rozhodnutí této věci náleží do pravomoci soudu. Namítají, že v jejich případě nebyl zachován postup omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, a protože ochranu jejich práv nezajistily ani příslušné orgány státní správy ani obecné soudy, vnímají takový stav jako stav odporující čl. 11 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby napadená usnesení byla zrušena.

Relevantní znění příslušných článků Listiny, upravující práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4: 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 36: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud i krajský soud toliko lapidárně odkázaly na odůvodnění svých usnesení, krajský soud dodal, že do základních práv stěžovatelů nezasáhl a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač řádně obeslán, nevyjádřil.

Z podkladů předložených stěžovateli Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se u okresního soudu domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost umožnit jim bezbariérový přístup na pozemky v jejich vlastnictví (původní žalobní návrh směřoval k uložení povinnost v podobě omittere). Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, protože výkon práv žalovaných bez právního důvodu nezasahuje do práv a oprávněných zájmů stěžovatelů a není ani v rozporu s dobrými mravy. K odvolání stěžovatelů posuzoval věc krajský soud, a to nejprve z hlediska podmínek řízení. Na základě analýzy právní úpravy režimu komunikací (zák. č. 13/1997 Sb.) uzavřel, že byť se stěžovatelé dovolávají ochrany svého vlastnického práva, rozhodnutí o jejich žalobě nepatří do pravomoci soudu (realizace žalobního požadavku by znamenala nutný zásah do již vybudované stavby místní komunikace), proto rozsudek okresního soudu napadeným usnesením zrušil a řízení zastavil s tím, že věc bude postoupena Magistrátu města Pardubic - speciálnímu stavebnímu úřadu. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud zamítl, když se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a plně odkázal na vyčerpávající odůvodnění. K věci ještě dodal, že na závěru nic nemění ani argumentace stěžovatelů, že již vyčerpali ochranu poskytovanou jim ve správním řízení - je věcí příslušného správního úřadu, aby se s jejich návrhem způsobem vyplývajícím ze správního řádu vypořádal.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se ochrany svého subjektivního práva, je však na nich, aby využili patřičné a vhodné právní instrumenty. Stěžovatelé totiž nehodlají respektovat, že soudy mohou poskytnout ochranu subjektivním právům a právem chráněným zájmům pouze tehdy, jsou-li dány tzv. podmínky řízení, jako předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Jednou z podmínek (na straně soudu) je pravomoc soudu - souhrn oprávnění a povinností, které zákon přiznává soudům k výkonu jejich činnosti. Občanskoprávní pravomoc stanoví obč. soudní řád v § 7 odst. 1 tak, že soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (ani posléze uvedené spory a jiné právní věci nejsou vyňaty z jurisdikce, ale za podmínek uvedených v páté části obč. soudního řádu). Jestliže obecné soudy správně v posuzované věci dovodily, že k rozhodnutí sporu je příslušný speciální stavební úřad, není dána pravomoc soudu a řízení bylo důvodně zastaveno. Inspirativní poučení vyjádřené Nejvyšší soud o nezbytnosti správního úřadu vypořádat se s návrhem stěžovatelů lze doplnit o myšlenku, že i takové rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.