I. ÚS 680/05
I.ÚS 680/05 ze dne 1. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem Sokolská tř. 22/966, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2005, čj. 7 Afs 153/2005-67, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2005, č. j. 22 Ca 203/2003-46, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20. 3. 2003, č.j. 1108/110/2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), Krajského soudu v Ostravě (dále jen "KS") a Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen "FŘ") pro porušení čl. 36 odst. 1 [poznámka: a také čl. 11 odst. 1 věta první] Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel zejména uvedl, že rozsudkem KS byla zamítnuta jeho správní žaloba proti citovanému rozhodnutí FŘ ve věci dodatečně vyměřené daně z přijmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 583.252,- Kč (dále jen "DVD"). V řízení před KS se domáhal přezkoumání rozhodnutí FŘ, neboť je nezákonné, spočívá na nesprávném právním posouzení, je vůči němu nepřiměřeně tvrdé a poškozující. Rozhodnutí KS stěžovatel napadl kasační stížností, ve které rozvedl, proč rozhodnutí KS a předcházející rozhodnutí správních orgánů spočívají na nesprávném posouzení právních otázek. NSS však rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti odůvodnil tak, že kasační stížnost - při srovnání s obsahem žaloby - obsahuje důvody v řízení před KS neuplatněné. S tím stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že NSS zamezil řádnému projednání kasační stížnosti. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků. Domnívá se, že v kasační stížnosti pouze rozšířil argumentaci na podporu žalobních důvodů a že v jeho argumentaci nelze shledávat nové důvody. NSS má navíc zkoumat nezákonnost rozhodnutí KS spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, neboť KS (jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku) "posuzoval, zda postup správních orgánů obou stupňů byl v souladu s ústavním pořádkem bez jakékoli bližší konkretizace a tento nesoulad právě stěžovatel napadl kasační stížností". Stěžovatel proto uvedl, že bylo nutné zabývat se také otázkou, zda KS svým rozhodnutím vyčerpal všechny žalobní důvody uplatněné žalobcem (a to včetně těch, které uplatnil v přílohách správní žaloby), případně, zda KS neměl stěžovatele vyzvat k odstranění vad návrhu. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces tak prý došlo i v rozhodnutí KS.

Ústavní stížnost dále obsahuje obsáhlou polemiku především s rozhodnutími správce daně a FŘ (dále jen "správní orgány"), která jej - v důsledku uložení daňové povinnosti v rozporu s právními předpisy - diskriminují a porušují jeho ústavní právo vlastnit majetek. V řízení před správními orgány mu byla vyměřena DVD, neboť správce daně zjistil, že stěžovatel uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky v postavení postupitele, že (stěžovatel) nebyl osobou účtující v soustavě podvojného účetnictví a jednalo se o pohledávky přihlášené do konkurzního řízení, jež nebylo ukončeno. Za postoupení pohledávek stěžovatel přijal úplatu 700.000,- Kč, kterou zahrnul do svých příjmů za rok 2001. Správce daně - který vycházel z ustanovení § 23 odst. 13 ve spojení s ustanovením § 24 odst. 2 písm. y) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb.") - však dospěl k závěru, že stěžovatel postupoval nesprávně, neboť měl do svých příjmů zahrnout hodnotu postoupených pohledávek a nikoliv příjem, který za tyto pohledávky získal. Stěžovatel, který takové státem zdaněné příjmy označuje za fiktivní, proto považuje rozhodnutí správních orgánů za nepřiměřeně tvrdá a nemravná, což prý ostatně uváděl (i když jinými slovy) v rámci správní žaloby.

Stěžovatel se dále domáhá zrušení rozhodnutí FŘ i pro porušení základních zásad daňového řízení uvedených v ustanoveních § 2 odst. 7 a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), neboť FŘ nehodnotilo důkazy ve vzájemné souvislosti, nevzalo v úvahu skutečný obsah právního úkonu, ačkoli tato skutečnost byla ve prospěch daňového subjektu. Stěžovatel konečně uvedl, že mu byla vyměřena daň z příjmu i z hodnoty pohledávek, které buď vůbec nevznikly anebo které vůbec nepostoupil. Při této příležitosti poukázal na to, že od samého počátku uváděl, že do textu smlouvy o postoupení pohledávky bylo zasahováno jeho dřívějším právním zástupcem až po jejím uzavření a že tudíž existuje nesoulad mezi touto uzavřenou smlouvou a pohledávkami přihlášenými do konkurzního řízení. Stěžovateli prý tedy stát zdanil i hodnotu pohledávek, které nikdy nevznikly a případně hodnoty pohledávek, které nikdy nepostoupil.

Stěžovatel se proto domáhá, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

KS v napadeném rozsudku ze dne 23. 3. 2005, č. j. 22 Ca 203/2003-46, kterým zamítl správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí FŘ ze dne 20. 3. 2003, č.j. 1108/110/2003, poukázal v prvé řadě na to, že podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s.") je krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů vázán námitkami uplatněnými ve správní žalobě; v souzené věci nemůže tedy reagovat na případné žalobní námitky uplatněné až v pozdějším podání stěžovatele ze dne 28. 2. 2005, které bylo KS doručeno dne 1. 3. 2005, tj. po dvouměsíční zákonné lhůtě.

KS dále uvedl, že se (s ohledem na formulaci žaloby) zaměřil na to, zda byl postup správních orgánů obou stupňů v souladu s ústavním pořádkem. KS poukázal na podrobné odůvodnění aplikace ustanovení § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb. FŘ, které se také vypořádalo s tím, proč nemohlo postupovat podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. z) a písm. i) nebo § 24 odst. 2 písm. y) citovaného zákona. Z postupu FŘ, který byl v souladu s těmito ustanoveními, nelze proto dovodit ani jeho nezákonnost. Stěžovatel tyto skutečnosti žalobou nenapadl. Správním orgánům nelze přičítat k tíži, že nepřihlédly k situaci, do které se stěžovatel dostal (FŘ ani správnímu soudu nepřísluší hodnotit okolnosti zastoupení stěžovatele JUDr. Č., stejně tak jako okolnosti týkající se konkursního řízení), neboť tyto skutečnosti nemohly mít žádný vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů a nemohou být uplatnitelné ani v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu před správním soudem. Ze zákona o daních z příjmů vyplývá, že stěžovatel měl možnost výběru při řešení svých pohledávek vyplývajících z obchodněprávních vztahů, tedy mohl a měl si předem rozmyslet, jaký úkon v daném případě učiní (zda pohledávku postoupí a v jaké výši), a to i z hlediska dopadu daňových povinností. Zákon č. 337/1992 Sb. ani jiný právní předpis neumožňuje správci daně, aby případně přihlížel při stanovení daňových povinností k tomu, že se daňový subjekt dostal do nevýhodné pozice v důsledku chování či jednání jiných subjektů, např. právního zástupce. "V rámci daňového řízení mu nemůže poskytnout ochranu takovým způsobem, že mu zmírní daňovou povinnost z důvodů lidsky možná pochopitelných, nicméně zákonem nepředpokládaných. Pokud by tak správce daně či žalovaný (poznámka: FŘ) učinili, postupovali by způsobem, který zákon nepředpokládá"; porušili by tím jak zákon č. 586/1992 Sb., tak zákon č. 337/1992 Sb. a v konečném důsledku i ústavní pořádek.

KS konečně (k požadavku stěžovatele, aby mu byla doměřena daň z prodeje pohledávek z rozdílu mezi hodnotou pohledávek týkajících se pouze vystavených odběratelských faktur za provedené práce v celkové výši 745.783,50 Kč a hodnotou 700.000,- Kč, za kterou byly pohledávky postoupeny) konstatoval, že tento postup není možný právě proto, že podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. z) a písm. i) zákona č. 586/1992 Sb. lze postupovat tehdy, jestliže poplatník pohledávku dále nepostupuje, ale eviduje ji stále ve svém obchodním majetku a očekává úhradu od dlužníka. Tehdy jsou zdanitelným příjmem poplatníka účtujícího v jednoduchém účetnictví až dlužníkem skutečně zaplacené smluvní pokuty, úroky z prodlení, poplatky z prodlení, penále a jiné sankce ze závazkových vztahů [srov. § 24 odst. 2 písm. z) a písm. i) citovaného zákona]. Stěžovatel však byl v jiném právním postavení, své pohledávky ze společnosti LEVEL PRAHA, spol. s r.o., postoupil a v případě postoupení pohledávky byl správce daně povinen jednat podle § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb. [při zdůraznění, že se nejednalo o postoupení pohledávek vyjmenovaných v § 24 odst. 2 písm. y) citovaného zákona]. KS proto v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. správní žalobu jako nedůvodnou zamítl.

NSS napadeným usnesení ze dne 26. 8. 2005, čj. 7 Afs 153/2005-67, kasační stížnost proti citovanému rozsudku KS odmítl. Uvedl, že se kasační stížností musel zabýval nejprve z hlediska její přípustnosti. Poukázal na ustanovení § 104 odst. 4 s.ř.s., které znemožňuje, aby byly v kasační stížnosti uplatněny jiné důvody, než které byly uplatněny v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ačkoliv je stěžovatel mohl uplatnit již v tomto řízení. NSS současně zdůraznil, že nepřípustnost kasačních důvodů neuplatněných v řízení před soudem je třeba vztáhnout k důvodům a skutečnostem uplatněným v žalobě, resp. v jejím doplnění, ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 1 s.ř.s.

NSS poukázal na to, že při porovnání obsahu kasační stížnosti s obsahem správní žaloby, zjistil, že důvody v ní obsažené stěžovatel v řízení před KS neuplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávnou aplikaci ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 586/1992 Sb. a Listiny rozhodujícími orgány, nepřiměřenou tvrdost napadených rozhodnutí, nepřiměřenou nevýhodu státu reprezentovaného správcem daní, nerovné postavení s ostatními účastníky konkursního řízení. Ve správní žalobě však nic takového neuvedl; pouze v ní namítal, že se rozhodnutí správního orgánu sice opírá o fakta citovaná zákonem, ale rozporuje požadavek uplatnění zákona v souladu s požadavkem zdravé a moderní demokratické společnosti, s principem mravnosti, logiky a zdravého rozumu, tvrdí, že rozhodnutí je diskriminační a násilné vůči jeho osobě. Dále namítl, že se "nedopustil žádného svého zvýhodnění nebo poškození státu na příjmech" a vyslovil přesvědčení, že zákon ČR mu neposkytl jakoukoliv ochranu a možnost jiného přijatelného řešení. Doplnění žaloby, které stěžovatel podal u KS dne 1. 3. 2005, bylo podáno po lhůtě, která uplynula dne 26. 5. 2003, takže se k námitkám v něm uvedeným nepřihlíží. NSS proto konstatoval, že se kasační stížnost opírá výhradně o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před KS, ač tak učinit mohl, a jiný stížnostní důvod neobsahuje. Proto NSS kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou [ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. ve spojení s § 120 s.ř.s.].

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá.

V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatel ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného NSS byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 35/96, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 6. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1997, str. 49; sp. zn. III. ÚS 142/98, dále také srov. In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 11. Vydání 1, Praha: C. H. Beck 1999, str. 131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však započetím činnosti NSS zásadně skončila.

V této souvislosti je třeba zdůraznit základní vymezení pravomoci Ústavního soudu a NSS (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 33. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě NSS tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy - též - z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, NSS ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu NSS, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivě a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno, takže je plně přijatelné i z hlediska ústavněprávního.

Ústavní soud navíc připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). K tomu však v souzené věci nedošlo. NSS - jak bylo již uvedeno - (stejně jako KS) přehledně a jasně výrok svého rozhodnutí v odůvodnění vysvětlil a rozebral důvody nepřípustnosti kasační stížnosti a příslušnou právní úpravu, ze které při právním posouzení přípustnosti vycházel a (KS) se vyjádřil k věcné i k ústavněprávní rovině souzené věci.

Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o nutnosti respektovat v souzené věci jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), Ústavní soud usuzuje, že porušení tohoto práva nelze z uvedených rozhodnutí daňových orgánů ani soudů dovodit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí FŘ a KS jasně vyplývá povaha a pravidla právní úpravy provedené zákonem č. 586/1992 Sb. a zákonem č. 337/1992 Sb., která zřetelně vymezuje působnost a pravomoc správce daně a FŘ při jejích aplikaci. V odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí těchto orgánů shledal Ústavní soud konkrétní (vysvětlující) a logické argumenty, jež svědčí v neprospěch stěžovatelových úvah týkajících se např. jeho právního zastoupení, důsledků chování jiných subjektů, okolností konkursního řízení, postupu při výběru určitého postupu z možných řešení (vhodnosti postoupení pohledávky a její výše). Z obdobných důvodů nelze akceptovat ani stěžovatelovu úvahu o zmírňování daňové povinnosti z důvodů lidských. Ústavní soud v této souvislosti ještě připomíná, že správní orgány by právě těmito (stěžovatelem z lidského hlediska očekávanými a vyžadovanými) kroky porušily rovnost účastníků (poznámka: jiného - konkursního - řízení), neboť by tím stěžovatele jako daňového poplatníka neopodstatněně - a (jak KS v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl) v rozporu se zákonem a dokonce s ústavním pořádkem - zvýhodnily.

Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného (správního) soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat o rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatel všechny procesní možnosti, jež mu zákon poskytuje, vyčerpal a jeho neúspěch v řízení sám o sobě - přirozeně - porušení uvedeného základního práva neznamená.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že k porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.