I. ÚS 678/12
I.ÚS 678/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, správkyně konkurzní podstaty úpadce J. R., zast. JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2011, č.j. 22 Cdo 1721/2011-515, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.11.2010, č.j. 17 Co 318/2010-483, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.4.2010, č.j. 23 C 23/2001-452, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a požadovala jejich zrušení. K věci uvedla, že obvodní soud vydal rozsudek vypořádávající společné jmění úpadce J. R. a jeho manželky (výrokem I. přikázal konkrétní věci do vlastnictví úpadce, výrokem II. věci do vlastnictví jeho manželky, výrokem III. rozhodl o povinnosti úpadce zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu konkrétní částku, a to do 1 měsíce po právní moci rozsudku, dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení). Městský soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že přikázal věci úpadci (výrok I.), každému z manželů přikázal 1/2 společného dluhu (výrok II.), uložil úpadci povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu konkrétní částku do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti výroku pod bodem II. a pokud se týká nezařazení hodnot členského podílu účastníků v bytovém družstvu, ve zbývající části dovolání stěžovatelky i žalované odmítl. Podle stěžovatelky soudy svým postupem porušily čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), podle něhož mají všichni účastníci před soudem rovná práva a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, dále čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména "všichni účastníci jsou si v řízení rovni" a čl. 38 Listiny.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 95 odst. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 96 Ústavy: 1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. 2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 37 Listiny: 1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. 2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. 3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. 4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Čl. 38 Listiny: 1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. 2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

II.

Z rozsudku Nejvyššího soudu (získaného Ústavním soudem z veřejně přístupných zdrojů, neboť stěžovatelka nenaplnila svoji povinnost stanovenou v § 72 odst. 6 zák. č. 182/1993 Sb.), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčiny údaje o průběhu řízení, zařazené do ústavní stížnosti, jsou pravdivé. Vzal tedy za prokázané, že obvodní soud rozsudkem ze dne 14.4.2010, č. j. 23 C 23/2001-452, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že přikázal z věcí patřících do společného jmění účastníků do vlastnictví úpadce. id. 2/3 nemovitostí, a to domu na stavební parcele, stavební parcelu a zahradu v kat. úz. B., v ceně 14.550.300,- Kč, a výtěžek z prodeje automobilu ve výši 150.000,- Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 14.700.300,- Kč; výrokem pod bodem II. přikázal do vlastnictví žalované movité věci v celkové hodnotě 30.000,- Kč; výrokem pod bodem III. uložil úpadci povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 7.335.150,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (dále rozhodl výroky pod body IV. až VI. o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti). Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že usnesením městského soudu byl prohlášen konkurs na majetek úpadce a tím ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zaniklo společné jmění manželů R. Žalobkyně - správkyně konkursní podstaty, která se domáhala vypořádání SJM, označila jako aktiva SJM věci uvedené ve výroku rozsudku a dále hodnotu členského podílu ve stavebním bytovém družstvu a jako pasiva dluh vůči bance ve výši 42.966.059,23 Kč a pohledávky dalších věřitelů ve výši 5.300.000,- Kč. Navrhla, aby do vlastnictví úpadce připadly nemovitosti označené ve výroku rozsudku, výtěžek z prodeje osobního automobilu, který se uskutečnil v rámci konkursního řízení, a veškerá pasiva a do výlučného vlastnictví žalované, aby připadl členský podíl družstvu a zařízení bytu. Obvodní soud nezahrnul do předmětu SJM hodnotu družstevního podílu k bytu vzhledem k tomu, že společné členství manželů družstvu nezaniklo. Pasiva tvrzená žalobkyní soud do SJM nezahrnul, neboť žalobkyně i přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a odst. 3 obč. soudního řádu v otázce pasiv údajně neunesla důkazní břemeno, nespecifikovala pohledávky, jejich výši, okolnosti jejich vzniku a kolik a kým na ně bylo zaplaceno. Stěžovatelka napadla prvostupňový rozsudek odvoláním, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 16.11.2010, č. j. 17 Co 318/2010-483, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrokem I. přikázal z věcí patřících do společného jmění účastníků do vlastnictví úpadce id. 2/3 nemovitostí, a to domu na stavební parcele, stavební parcelu a zahradu v kat. úz. B., v ceně 14.550.300,- Kč, výtěžek z prodeje automobilu ve výši 150.000,- Kč a movité věci v hodnotě 30.000,- Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 14.730.300,- Kč; výrokem II. přikázal každému z manželů polovinu dluhů v celkové výši 48.778.724,83 Kč, tedy částku 24.389.362,415 Kč; výrokem III. uložil úpadci povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 7.365.150,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Městský soud nepovažoval za správný závěr soudu I. stupně, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně pasiv SJM, provedl důkazy jí navržené v řízení před soudem I. stupně, ze kterých vzal za prokázané, že do pasiv SJM náleží jednak úvěr vůči bance v celkové výši 42.966.059,- Kč, o kterém bylo rozhodnuto v rámci incidenční žaloby, a dále pohledávky jednotlivých věřitelů dle seznamu přihlášených pohledávek a průběhu jednotlivých přezkumných jednání v celkové výši 5.815.665,60 Kč. Dále odvolací soud - shodně se soudem prvostupňovým dospěl k závěru, že hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu do SJM úpadce a jeho manželky - žalované nelze zahrnout, neboť v době prohlášení konkursu v roce 1999 obchodní zákoník zánik členství v bytovém družstvu v souvislosti s prohlášením konkursu neupravoval. Tento důvod zániku členství byl včleněn do obchodního zákoníku až novelou č. 370/2000 Sb. účinnou od 1. 1. 2001; k zániku společného členství manželů tedy nedošlo. Městský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006) v tom směru, že veškerá aktiva, správně zjištěná soudem prvního stupně, přikázal s ohledem na zájmy konkursních věřitelů úpadci. Výrokem III. nově rozhodl o výši vypořádacího podílu, který uložil úpadci zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu ze SJM do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí. Nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že nelze uložit vyplácení částek z konkursní podstaty a zdůvodnil, že jde o pohledávku 3. třídy ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., kterou lze z konkursní podstaty vyplatit. Do masy SJM odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zařadil pasiva vzniklá v důsledku podnikání úpadce. Dospěl k závěru, že dohoda o zúžení BSM z 28. 5. 1992 se vztahuje pouze na pozemky v k. ú. P., které úpadce nabyl do svého výlučného vlastnictví koupí v roce 1992, nikoliv však na stavbu hotelu na uvedených pozemcích a posléze uzavřené půjčky poskytnuté na tuto stavbu. Stavba hotelu, který byl v rámci konkursu prodán, byla součástí SJM. O výši dluhu z tohoto titulu již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. března 2001, č. j. 2 Cm 13/2001-86, proto soud z tam vyčíslené částky vycházel, přičemž další dluhy vyplývají ze seznamu zjištěných pohledávek. Odvolací soud považoval za prokázané, že tyto dluhy spadají do SJM, a rozdělil je rovným dílem mezi úpadce a jeho manželku. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka (ale též žalovaná) dovolání, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako částečně přípustné pro otevřenou diformitu (tj. ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu), avšak nedůvodné, proto ho zamítl (výrok I.). V odůvodnění stěžovatelce objasnil podstatu jí zastávaných chybných právních názorů ohledně následků vypořádání společných dluhů manželů nedotýkajícího se práv věřitelů (tj. upravující jen vztah mezi bývalými účastníky společného jmění), tudíž takové rozhodnutí nezakládá platební povinnost a nemůže být ani podkladem pro výkon rozhodnutí; a vysvětli, že závěr o tom, že každý z účastníků se podílí na společných dluzích jednou polovinou, má význam pro stanovení výše podílů na vypořádání. Nejvyšší soud potvrdil jako správný právní názor odvolacího soudu, že hodnotu členského podílu v bytovém družstvu nelze vypořádat, trvá-li společné členství manželů v družstvu a společný nájem družstevního bytu (vzhledem ke stavu právní úpravy v době prohlášení konkursu). V další části mělo stěžovatelčino dovolání povahu tzv. nenárokového dovolání, které Nejvyšší soud neshledal přípustným a k dovolacím námitkám stěžovatelky dodal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho předchozím právním názorem a odkázal na příslušné judikatorní závěry (totéž shledal o dovolání žalované). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované (výrok III.) a částečně i dovolání stěžovatelky odmítl (výrok II).
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozsudkem Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, aby napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a tradičně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, z tohoto důvodu není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, v nichž obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a shledal, že k žádnému tvrzenému porušení napadenými rozsudku, ani postupem předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů o předmětu SJM, jeho vypořádání v důsledku zániku SJM prohlášením konkursu a účinků soudního rozhodnutí vůči třetím osobám. K tomu Ústavní soud dodává, že závěry obecných soudů (zejména městského soudu a Nejvyššího soudu) plně korespondují právní povaze aktuální právní úpravy společných majetkových vztahů manželů (společné jmění, společné členství v bytovém družstvu) a vlivu úpadku jednoho z manželů na tyto vztahy. Vzhledem k těmto zjištěním pak je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.