I. ÚS 676/05
I.ÚS 676/05 ze dne 29. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Romanem Chalupníkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 43/819, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 965/2005, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 265b a § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

I. Ústavní stížnost se o d m í t á . II. Návrh na zrušení ustanovení § 265b a § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností M. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zrušení ustanovení § 265b a § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ") pro rozpor s čl. 4 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 7 To 6/2005. Tímto rozsudkem, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 47 T 4/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy popsanými bod body I. - XI. výroku uvedených rozsudků a odsouzen k úhrnnému a výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v postupu Nejvyššího soudu ČR, který z důvodu restriktivního výkladu dovolacích důvodů odmítl jeho dovolání bez meritorního přezkumu. V této souvislosti obsáhle citoval nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 55/04 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 187), z něhož dovodil porušení svých ústavně zaručených práv a navrhl zrušení shora označených ustanovení trestního řádu.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který odkázal na obsah svého usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud své rozhodnutí neopíral o citované vyjádření odvolacího soudu, neboť nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, nebylo toto vyjádření zasláno stěžovateli k podání případné repliky.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání - viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

Nález sp. zn. I. ÚS 55/04, na který stěžovatel poukázal a z něhož dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv, se zabýval pouze extenzivním výkladem ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz i nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 108, nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 ve stejné sbírce, sv. 32, str. 293). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e), f) TrŘ, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud ČR provede věcný přezkum.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzených dovolacích důvodů Nejvyšším soudem ČR a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu ČR o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), odst. 2 TrŘ a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věci věnoval náležitou pozornost. Dovolání stěžovatele podrobil věcnému přezkumu, s obsahem dovolacích námitek [tvrzenými skutkovými vadami ve vztahu k právnímu posouzení skutků § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ a zákonnými podmínkami pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí §265b odst. 2 TrŘ)] se řádně vypořádal a svůj závěr, že se jedná o zjevně neopodstatněné dovolání [§ 265i odst. 1 písm. e) TrŘ] přiměřeně odůvodnil, aniž by vybočil z rámce ústavně konformní interpretace uvedených ustanovení jednoduchého práva. Jedná se tedy o postup ústavně konformní, nezasahující do ústavně zaručených práv.

K výhradám stěžovatele, napadajícím především chybné hodnocení příčiny usmrcení poškozené R. B. a J. H., kterými se snažil dosáhnout změnu právní kvalifikace pro něj příznivější, Nejvyšší soud ČR mj. konstatoval, že objektivně zjištěný následek, vzniklý v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, svědčí o jeho vůli poškozenou R. B. i J. H. usmrtit. S tím korespondují i další způsobená zranění, svědčící o zvlášť trýznivém způsobu spáchání těchto trestných činů. V obou případech bylo poukázáno i na věk poškozených (82 let), který pravděpodobnost nepříznivých následků staví do úplně jiné roviny než u mladých zdravých osob. K námitce stěžovatele, že ke smrti poškozené J. H. nedošlo po několika minutách, ale až za několik hodin, přičemž poškozená byla v okamžiku, kdy opouštěl byt, naživu a on se domníval, že si roubík z úst sama vytáhne a odhrne ze sebe peřinu, Nejvyšší soud ČR uvedl, že podstatnou je skutečnost, že ke smrti poškozené došlo v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, který proti ní užil intenzívní násilí a poškozená způsobeným zraněním podlehla. Tuto námitku oprávněně uzavřel konstatováním, že pokud by podle tvrzení stěžovatele došlo ke smrti poškozené nikoli v rozmezí minut, ale hodin, pak by bylo možno hovořit o ještě trýznivějšímu způsobu zavraždění poškozené.

Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody na doživotí Nejvyšší soud ČR, obdobně jak to učinil odvolací soud, uvedl, že byly splněny zákonné předpoklady pro uložení tohoto trestu [§ 29 odst. 1, 3 písm. a), b) TrZ]. Poukázal na mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestné činnosti stěžovatele pro společnost, kdy ve dvou případech porušil zájem na ochraně lidského života a v jednom případě přivodil tento následek ve formě nedbalostního zavinění; na pokračující trestný čin loupeže spáchaný celkem 32 útoky; na páchání trestné činnosti na vytipovaných, starých, bezbranných osobách, které se jeho fyzické převaze nemohly bránit. Mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti je dán i stěžovatelem způsobenými fyzickými útrapami obětí a faktem, že minimálně čtyři loupežná přepadení hraničila s pokusem trestného činu vraždy, kdy již naprosto bezbranné osoby byly dušeny až do bezvědomí. Nejzávažnější trestné činy byly spáchány při naplnění dvou a více znaků kvalifikované skutkové podstaty a trestná činnost byla motivována bezpracným obohacením a provázena bezohlednou snahou o parazitní způsob života. Současně Nejvyšší soud ČR poukázal na hodnocení osobnosti stěžovatele; jeho předchozí život; kriminální minulost a hledisko generální prevence, které vyžaduje izolovat takového pachatele ze společnosti natrvalo, neboť výchovný účel trestu se v jejich případě míjí účinkem. Tuto skutečnost potvrdily v daném případě i závěry psychologicko psychiatrické expertízy, která konstatuje, že pravděpodobnost resocializace stěžovatele je nízká; převažují faktory pro resocializaci nepříznivé; projevuje se značná setrvačnost postojů a chování. U stěžovatele hrozí vysoké riziko recidivy, které nedává naději, že by jej bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct do dvacetipěti let. Tím byla naplněna i druhá podmínka pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí, stanovená v ustanovení § 29 odst. 3 písm. b) TrZ.

K návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 265b a § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ nelze přehlédnout, že ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, které bylo podrobeno přezkumu Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu, kterým stěžovatel argumentoval v ústavní stížnosti a v jehož údajném použití spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, nebylo v souzené věci vůbec aplikováno. Proto lze argumentaci tímto nálezem považovat za nepřípadnou, stejně jako z něho vyvozovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z logiky věci pak vyplývá, že ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, stejně jako ustanovení § 265b TrŘ, vyjma odst. 1 písm. g) a odst. 2, která byla v souzené věci aplikována, nemohla být ani předmětem přezkumu podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal. Základním předpokladem podání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení spolu s ústavní stížností [§ 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu] je "uplatnění" napadeného předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení a na základě aplikace předmětného předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení vydání rozhodnutí, které je předmětem ústavní stížnosti. Druhou kumulativně stanovenou podmínkou pro úspěšné podání takového návrhu je rozpor napadeného předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

V projednávané věci bylo aplikováno pouze ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), odst. 2 TrŘ, jehož výklad a aplikace byl proveden ústavně konformním způsobem a Ústavní soud tvrzenou protiústavnost neshledal. V této souvislosti nelze pominout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že bylo-li o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tato skutečnost promítnout i v odmítnutí návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.