I. ÚS 671/05
I.ÚS 671/05 ze dne 22. 2. 2006

N 41/40 SbNU 341
K nepřípustnosti uložení pořádkové pokuty za účelem součinnosti obviněného při opatřovaní důkazů proti své osobě (pachová stopa)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 22. února 2006 sp. zn. I. ÚS 671/05 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti usnesení policejního komisaře Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, ze dne 31. 8. 2005 ČTS: ORI-2219/800K-7-2005 a proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. 2ZT 155/2005, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta.
Usnesení policejního komisaře Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, ze dne 31. 8. 2005 ČTS: ORI-2219/800K-7-2005 a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. 2 ZT 155/2005 se zrušují.
Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a 3, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z přiložených písemností a z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 18. 8. 2005 obviněn ze spáchání trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a poškozování cizí věci podle ustanovení § 257 odst. 1 trestního zákona, spáchané formou spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel byl vyzván policejním orgánem ve smyslu ustanovení § 114 odst. 2 a 3 trestního řádu, aby strpěl sejmutí pachové stopy za účelem srovnání s pachovou stopou zajištěnou na místě činu. O povinnosti strpět úkon a o možnosti uložení pořádkové pokuty s odkazem na ustanovení § 66 trestního řádu byl poučen, nicméně úkon odmítl strpět. Usnesením policejního orgánu v záhlaví citovaným byla stěžovateli uložena podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč, a to s odkazem na to, že odmítl strpět sejmutí pachové stopy, přestože byl o povinnosti strpět tento úkon a možnosti uložení pořádkové pokuty poučen. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které mj. odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 128) a domáhal se aplikace v něm vyjádřeného právního názoru na svůj případ, neboť mělo být porušeno jeho základní právo nebýt nucen činit nic, co by, byť pouze potenciálně, mohlo zhoršit jeho postavení v trestním řízení. Dále namítal stručnost napadeného rozhodnutí, takže není možné řádně přezkoumat jeho důvody, zejména pokud jde o stanovení výše pořádkové pokuty. Nemělo tak být zřejmé, proč byla uložena pořádková pokuta v uvedené (tj. nejvyšší možné) výši a jakými okolnostmi byl tento postup odůvodněn. O stížnosti rozhodovala státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství, která svým v záhlaví označeným usnesením stížnost zamítla jako nedůvodnou podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Odkázala na ustanovení § 114 trestního řádu a uvedla, že stěžovatel byl povinen odběr pachových stop strpět a že byl poučen o následcích svého odmítnutí (o možnosti uložení pořádkové pokuty podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu). Aplikace stěžovatelem uváděného rozhodnutí Ústavního soudu, týkajícího se ustanovení § 78 trestního řádu, nebyla dle státní zástupkyně možná, neboť by šlo o použití velmi rozšiřujícího výkladu, byť není patrno, že by měl Ústavní soud při svém rozhodování na mysli i úkony na těle obviněných podle ustanovení § 114 trestního řádu. Výši pokuty potom označila za úměrnou významu důkazu, který má být odběrem kontrolní pachové stopy opatřen, a tomu, že pokutu lze za odepření uložit jen jednou.

Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

II.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil v záhlaví citovaný policejní orgán, který uvedl, že v zájmu dalšího vyšetřování bylo nutné získat srovnávací pachovou stopu. I přes poučení dle ustanovení § 114 trestního řádu a následné upozornění na následky dle ustanovení § 66 trestního řádu však stěžovatel sejmutí pachových stop odmítl. Proto bylo rozhodnuto o udělení pořádkové pokuty ve výši 50 000 Kč. K výši pokuty policejní orgán uvedl, že stěžovatel sice prohlašoval, že je nemajetný, leč policistům bylo známo, že vložil finanční prostředky do plánovaného otevření svého nočního klubu, a mělo se to tak stát v blízké době. Nakonec policejní orgán prohlásil, že srovnávací pachová stopa byla získána, a to rozdělením srovnávací pachové stopy odebrané po krádeži dne 7. 8. 2005, kdy se stěžovatel jejímu odebrání nijak nebránil. Bylo zjištěno, že tato nebyla zkoumáním dosud znehodnocena (příslušné zkoumání nebylo dosud provedeno), a bylo tak možné ji rozdělit a použít jinde. Na závěr policejní orgán vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K návrhu stěžovatele se vyjádřila též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, která uvedla, že skutečnost, že v mezidobí vešla v účinnost novela trestního řádu, jí unikla. Co se týče samotného zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, trvá na obsahu napadeného usnesení, které nepokládá za zásah do ústavních práv stěžovatele. Podmínky jak pro uložení pokuty, tak i pro její maximální výši byly prý dány, takže stížnost byla nedůvodná. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasila.
III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že o stížnosti stěžovatele rozhodoval státní orgán, který k tomu neměl ze zákona pravomoc. Dne 1. 10. 2005 totiž nabyl účinnosti zákon č. 394/2005 Sb., kterým byl novelizován trestní řád tak, že v ustanovení § 146a odst. 2 větě první byla za slovo "podle" vložena slova "§ 66 odst. 1". Podle ustanovení § 146a odst. 2 trestního řádu v novelizovaném znění tak o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu podle § 66 odst. 1 rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Vzhledem k tomu, že státní zástupce rozhodl v dané věci dne 3. 10. 2005, byť k rozhodování o stížnosti již neměl pravomoc, došlo jeho rozhodnutím k porušení principu uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsobem, které zákon stanoví, tak jak je garantován v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Současně došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť státní zástupce v souladu se zákonem stanoveným postupem nejednal.

Dále dal Ústavní soud za pravdu námitce stěžovatele v tom směru, že nemůže být prostřednictvím pokuty nucen k tomu, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by mohl být použit proti němu v trestním řízení; uvedeným postupem by totiž byl nucen k jednání, které je již nutno považovat za sebeobviňování.

Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na existenci ústavně zaručeného práva nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, nález č. 32, vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.), sp. zn. II. ÚS 118/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 13), sp. zn. III. ÚS 561/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54), sp. zn. II. ÚS 552/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 40, nález č. 12) a další].

V tomto směru se lze dovolat zejména citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, podle něhož ústavní garance výše uvedeného práva občana spočívajícího v tom, že není povinen usvědčovat sebe samotného, je namístě hledat především v Listině. Z tohoto hlediska je vhodné připomenout čl. 37 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Speciálním ustanovením je v tomto kontextu čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává obviněnému právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním je proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, tedy osoby obviněného, která ze zákona (§ 33 odst. 1 trestního řádu) povinnost vypovídat nemá, na rozdíl např. od svědků, jichž především se čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká. Nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí, lze zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat. V tomto rozsahu je předmětné ústavní právo garantováno čl. 40 odst. 2 Listiny, zakotvujícím presumpci neviny. Z této zásady plyne zásada jiná, a sice in dubio pro reo, zakládající přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění. Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit neexistenci povinnosti k sebeobvinění i z čl. 40 odst. 3 Listiny, kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání obviněného je v této souvislosti výlučným jeho právem.

Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášenou pod č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998 Sb., (dále jen "Úmluva"), zde se lze opřít o čl. 6 odst. 2 (presumpce neviny) a o čl. 6 odst. 3 písm. c) (právo osobní obhajoby). Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb., (dále jen "Pakt") hovoří o presumpci neviny v čl. 14 odst. 2, čl. 14 odst. 3 písm. g), potom výslovně konstatuje, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.

Ústavní soud v tomto kontextu poukazuje i na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které zákaz nucení k sebeobviňování je součástí čl. 6 Úmluvy. Ve svém rozhodnutí J. B. proti Švýcarsku ze dne 3. 5. 2001 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že i když to čl. 6 Úmluvy výslovně nezmiňuje, právo zachovat mlčenlivost a právo nepřispívat k vlastnímu obvinění jsou všeobecně uznávané mezinárodní normy, které jsou jádrem pojmu spravedlivého procesu zakotveného v čl. 6 odst. 1. Konkrétně právo nepřispívat k vlastnímu obvinění předpokládá, že se státní orgány snaží svou argumentaci podložit, aniž by používaly důkazní materiály získané donucením nebo pod nátlakem proti vůli "obviněného". Tím, že tyto imunity dotyčného chrání před bezprávným donucováním ze strany státních orgánů, přispívají k zabránění justičním omylům a k zajištění výsledku požadovaného čl. 6 (viz Funke proti Francii, 1993, John Murray proti Spojenému království, 1996, Saunders proti Spojenému království, 1996, a Servčs proti Francii, 1997).

Reflektuje výše uvedený právní názor a skutečnost, že stěžovateli - v postavení obviněného v trestním řízení - byla uložena pokuta orgánem veřejné moci, protože odmítl součinnost v poskytnutí důkazu, který jej mohl usvědčovat (odmítl tak právě proto, aby proti sobě neposkytl věcný důkaz - sejmutí srovnávací pachové stopy), Ústavní soud dovozuje, že tím byl založen ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele, a to na základě takové interpretace trestního řádu, která ponechává mimo pozornost výše zmiňované kautely obsažené v Listině základních práv a svobod a ve výše uvedených mezinárodních smlouvách. Předmětná ustanovení měla být interpretována ústavně konformním způsobem, tj. tak, aby nedocházelo k porušování zákazu sebeobviňování. Uložení pořádkové pokuty tak bylo v dané věci protiústavní, a bylo tedy povinností příslušného státního orgánu toto pochybení napravit zrušením rozhodnutí, jímž byla uložena.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu.

Dalšími výhradami stěžovatele vyloženými v naraci jeho návrhu se Ústavní soud již nezabýval, neboť vzhledem k shora zjištěným důvodům zakládajícím kasaci napadených rozhodnutí to již považoval za nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.