I. ÚS 669/13
I.ÚS 669/13 ze dne 28. 11. 2013

Kritéria vybočení ze zásady rozhodnutí o nákladech řízení podle úspěchu ve věci samé

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zetor, a. s., se sídlem v Brně, Trnkova 111, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2012 č. j. 27 Co 416/2011-96, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2012 č. j. 27 Co 416/2011-96 došlo v ústavní stížností napadeném výroku I. k porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se usnesení v uvedeném rozsahu ruší.
Odůvodnění:

I. Podstata ústavní stížnosti a stížnostní důvody

1. Ústavní stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví i výroku nálezu označeného usnesení Krajského soudu v Brně s tím, že jeho výrokem I. o nákladech řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále jeho základního práva na ochranu vlastnictví, garantovaného v čl. 11 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Brně v citovaném usnesení zčásti vyhověl - ve výroku I. - odvolání žalobce (nyní vedlejšího účastníka) proti nákladovému výroku II. soudu prvního stupně (a žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, viz výrok II. usnesení odvolací instance). Žalobce vzal svou žalobu během řízení před soudem prvního stupně zpět, tento soud (Městský soud v Brně) řízení zastavil a současně rozhodl, že vzhledem k tzv. procesnímu zavinění [§ 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] je žalobce povinen nahradit žalovanému (nyní stěžovateli) na nákladech řízení částku 1 137 564 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce, jímž byl JUDr. Jan Žák, advokát se sídlem v Praze 10, Vlašimská 13. Náklady řízení žalovaného byly vyčísleny jako částka představující odměnu za právní služby [podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], přičemž šlo o dva úkony v řízení (převzetí věci, vyjádření k žalobě), každý po 473 685 Kč před zákonným zaokrouhlením, plus dvakrát paušální náhrada 300 Kč a 20% DPH z takto vypočtených nákladů zastoupení (§ 3 odst. 1 bod 6, § 16 odst. 1, 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zkráceně advokátního tarifu). Odvolací soud však změnil nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že žalovanému přiznal náklady řízení pouze v rozsahu jednoho úkonu právní pomoci (viz níže) včetně jedenkrát režijního paušálu a DPH; podstatná pasáž odůvodnění tohoto výroku odvolací instance bude citována níže.

3. Stěžovatel vytkl v ústavní stížnosti odvolacímu soudu svévoli při neoprávněné redukci nákladů řízení o jeden úkon advokáta. Namítal, že se tak stalo bez rozumných důvodů. Ve světle judikatury o majetkových aspektech základních práv stěžovatel legitimně očekával, že mu budou náklady řízení, vzniklé před soudem prvního stupně, přiznány za daného procesního stavu v plné výši. Odůvodnění odvolací instance, poukazující na znalost věci advokátem již z předchozího řízení, je zavádějící jak obsahově, tak i z pohledu odlišných procesních poměrů ve věci předtím rozhodované. Stěžovatel připomíná, že jeho advokát provedl v předmětné věci dokonce více úkonů; tím spíše pak nelze přijmout závěr, že by jeden z úkonů, o nějž byla náhrada nákladů řízení odvolacím soudem snížena, měl být neúčelný. Závěrem ústavní stížnosti se navrhuje, aby Ústavní soud deklaroval porušení shora uvedených základních práv a zrušil v požadovaném rozsahu usnesení odvolací instance.

4. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník i vedlejší účastník. Odvolací soud jako účastník tohoto řízení považoval svůj nákladový výrok za odůvodněný, beroucí v úvahu všechny relevantní okolnosti, a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Vedlejší účastník nadále sdílel právní názor odvolací instance a žádal, aby byla ústavní stížnost buď odmítnuta, nebo zamítnuta.

Náležitosti ústavní stížnosti

5. Předmětná ústavní stížnost jako podání nepostrádá zákonné náležitosti, jak je stanoví § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Byla též podána v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu poté, co stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proti usnesení odvolací instance nebylo přípustné dovolání, neboť usnesení odvolacího soudu bylo vydáno ještě předtím, než nabyl dne 1. 1. 2013 účinnost zákon č. 404/2012 Sb., jenž mění a doplňuje občanský soudní řád, a který dovolání pouze proti výroku o nákladech řízení již z dovolacího přezkumu - na rozdíl od předchozí právní úpravy - zásadně nevylučuje (bod 7 čl. II Přechodných ustanovení k zákonu č. 404/2012 Sb., § 237 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před nabytím účinnosti posledně citovaného zákona).

Argumenty odvolacího soudu

6. Odvolací instance odůvodnila svůj měnící výrok o stanovení povinnosti žalobci nahradit žalovanému na nákladech řízení (po nepřiznání jednoho úkonu advokáta) 568 782 Kč v rozhodné části textu takto:

Odvolací soud se proto dále zabýval účelností těchto "vynaložených nákladů" a dospěl k závěru, že v daném případě nelze za účelný náklad považovat úkon právní pomoci spočívající v převzetí věci a přípravě zastoupení.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 29 Cdo 601/2008 ... totiž vyplývá, že zástupce žalovaného jej jako vedlejšího účastníka zastupoval již v tomto řízení, to znamená, že problematika, k níž se zástupce žalovaného v posuzované věci vyjadřoval, pro něj není nová. Jinými slovy, že zástupce žalovaného se s ní nemusel co do základu zvlášť (nově) seznamovat. Je nasnadě, že nelze slučovat řízení, jež je v prvním stupni vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 199/2004, ve kterém žalovaný vystupuje jako vedlejší účastník na straně žalované, s řízením nyní posuzovaným (v prvním stupni vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 263 C 138/2010), ve kterém je v postavení strany žalované, nicméně základní podstata obou těchto řízení je skutečně stejná.

Relevantní procesní úkony

7. V prvním odvolacím soudem označeném sporu vystupoval stěžovatel v pozici dlužníka, který podporoval ručitele (stát), jako žalovaného ve sporu o zaplacení nesplaceného zůstatku překlenovacího úvěru poskytnutého bankou (Československá obchodní banka, a. s.) dlužníkovi během procesu tzv. velké privatizace. Ve druhém souběžně probíhajícím sporu vymáhal z opatrnosti ručitel dlužnou částku (ve výši 371 606 238 Kč) cestou regresu po dlužníkovi - stěžovateli. Nejvyšší soud zaujal ve věci věřitele proti ručiteli v rozsudku ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 29 Cdo 601/2008 závazný právní názor, že pohledávka věřitele není v dané podobě soudně vymahatelná, resp. že nelze určit, která část této pohledávky včetně příslušenství obstojí (věřitel, jehož pohledávka se odvíjela od ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, sice přihlásil svou pohledávku do vyrovnacího řízení o dlužníkovu úpadku, ale dlužník při částečné úhradě pohledávky neurčil, jak se jeho plnění započte na úhradu pohledávky a jejího příslušenství; bude nutné použít zásadu proporcionality). Následné projednání věci mezi účastníky vedlo k tomu, že stát, za něhož jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, vzal ve druhém z označených sporů (regresní nárok ručitele vůči dlužníkovi) žalobu dne 25. 7. 2011 zpět a toto řízení bylo usnesením soudu prvního stupně dne 8. 9. 2011 pravomocně zastaveno.

8. Zástupce stěžovatele, advokát JUDr. Jan Žák, podal dne 8. 11. 2010, tedy ještě s podstatným časovým odstupem před relevantními rozhodnutími v souvisejících věcech i před zpěvzetím žaloby proti dlužníkovi ručitelem, za svého klienta lege artis podrobné a sofistikované vyjádření k meritu věci, čítající celkem sedm spisových stran. V této fázi druhého z označených řízení (v obou advokát zastupoval klienta) tedy hájil právní zástupce práva a oprávněné zájmy svého klienta, nynějšího stěžovatele.
II. Důvody porušení základních práv

9. V ústavní stížnosti namítaný a odvolacím soudem nepřiznaný úkon právní služby učiněný advokátem je nutné posuzovat prioritně z pozice oprávnění i povinnosti advokáta příslušný úkon učinit. Právní stav věci, jakož i jednání či záměry advokátova klienta - právnické osoby jsou až druhotné; podstatné především je, zda ve světle práva obstojí advokátův úkon. Ten se pak stává součástí nákladů řízení placených klientem jako účastníkem řízení a v případě úspěchu klienta v řízení (čítaje v to i zastavení řízení, jež klient procesně nezavinil) je ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, povinen zaplatit ji advokátu (§ 149 odst. 1 o. s. ř.; sídlo advokáta je platebním místem).

10. Podle ustanovení § 16 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Není-li realizace této povinnosti advokáta formou přiznání oprávněných nákladů účastníka řízení, jehož advokát zastupoval, zohledněna řádně odůvodněným nákladovým výrokem soudu, může jít o zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Důsledkem nepřiznání náhrady nákladů řízení (její části) úspěšnému účastníku řízení, ať již z důvodu nezohlednění úspěchu ve věci samé, z důvodu procesního zavinění protistrany při jejím zpětvzetí žaloby, nebo i z důvodu neuznání potřebnosti, resp. účelnosti jednotlivého úkonu právní služby advokáta jako zástupce úspěšné strany, může být porušení principu rovnosti účastníků řízení zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny.

11. Ani z hlediska majetkových zájmů advokáta (platba za úkon právní služby) však nelze dovodit naplněné legitimní očekávání stěžovatele. Není důvodu spojovat s posuzovaným právní stavem aplikaci tohoto principu. S úkonem, který právní zástupce v průběhu řízení učinil, je v první řadě spjata povinnost placení nákladů řízení klientem, tedy stěžovatelem samotným. Až na výsledek řízení se váže povinnost nahradit náklady řízení té procesní strany, jíž byla podle tohoto výsledku či jiných zákonných kritérií uložena; alternativou je definitivní setrvání platební povinnosti ohledně těchto nákladů na zastoupeném účastníkovi, ať již pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, nebo v důsledku soudního výroku, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Nelze tedy dovodit zásah do základního práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Judikatura k potřebnosti (účelnosti) vynaložení nákladů řízení

11. Ústavní soud rekapituloval v nálezu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) přístup obecného (civilního) soudu k rozhodování o nákladech řízení vynaložených na právní pomoc. Konstatoval, že toto rozhodování je integrální součástí soudního řízení jako celku. Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutné to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Případné ingerenci Ústavního soudu do řízení, založené funkcí tohoto soudu spočívající v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže zabránit ani interpretační zásada zmíněná v nálezu ze dne 16. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 607/04 (N 39/40 SbNU 325), podle níž je rozhodování o nákladech řízení doménou obecných soudů. I v posledně citovaném nálezu se však otevírá prostor pro ústavněprávní přezkum v případě, že v rozhodnutí obecného soudu došlo k excesu, jenž neměl pouze povahu běžného porušení jednoduchého práva, ale nabyl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

12. Lze přisvědčit stěžovatelovým odkazům na judikaturu obecných soudů, které se nákladovými důsledky zastoupení téhož účastníka advokátem ve dvojím řízení zabývaly. V citovaných věcech šlo o zastoupení ve věcech "po sobě jdoucích"; vždy se jednalo o shodný druh soudní pravomoci a dokonce i totožný předmět řízení - na rozdíl od nyní posuzované věci, v níž se skutkový základ věcí a žalované částky zčásti liší, což posiluje argumentaci příznivou stěžovateli. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 893/2004 uzavřel, že v případě sepisu dovolání advokátem, jenž zastupoval účastníka jako advokát ustanovený podle § 30 odst. 2 o. s. ř. v předchozím průběhu řízení, tedy před nalézacími soudy, není důvod pro snížení odměny za zastupování podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., zastupuje-li tento advokát účastníka v dovolacím řízení na základě plné moci. Podobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. As 21/2011 dovodil, že "Skutečnost, že zástupce zastupoval žalobce již ve správním řízení, nemá sama o sobě vliv na nárok tohoto zástupce na mimosmluvní odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení před krajským správním soudem [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]."

III. Závěry

13. Ústavní soud již vyložil, že k zásahu do rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení hodlá přikročit jen ve výjimečných, svou povahou excesivních případech. Posuzovaná věc však tento důvod ingerence naplňuje, neboť odůvodnění nákladového výroku odvolací civilní instancí nese výrazné rysy libovůle, spočívající ve volbě minimálního počtu kritérií vybočení ze zásady rozhodnutí o nákladech řízení podle úspěchu ve věci samé (absence novosti problematiky, stejnost "základní podstaty" obou řízení), který vedl při značné stručnosti odůvodnění výroku k jeho velmi obtížné přezkoumatelnosti.

14. Přestože nelze obecnému soudu upřít diskreci posouzení nákladů řízení úspěšného účastníka jako nikoli "potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., musí být takové odchýlení se od obecné procesní zásady odůvodněno tak, aby dovolilo učinit závěr o značné míře intenzity důvodů, jež vedly obecný soud k výjimečnému rozhodnutí, majetkově zasahujícímu nejen úspěšného účastníka řízení, ale podle okolností případu i jeho zástupce. V posuzované věci nejen že nelze dovodit uvedenou míru intenzity, ale zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr právě opačný - totiž pro setrvání při zásadě úspěchu ve věci (zde konkrétněji procesního zavinění při zpětvzetí žaloby) ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení.

15. Těmito skutečnostmi jsou zejména souběžný, časově vzájemně vázaný průběh obou řízení, v nichž stěžovatel vystupoval jednou jako podpůrce (vedlejší účastník) strany žalované, podruhé jako žalovaný; zástupce stěžovatele přitom v rámci obou úkonů právní služby, spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], musel předběžně zhodnotit rozhodné skutečnosti a posoudit právní aspekty věci ze dvou odlišných pozic, a to z pozice žalovaného, jehož podporoval, i z pozice vlastní obrany při případném neúspěchu žalovaného. Vyjádřil-li se posléze písemně právní zástupce za stěžovatele jako žalovaného, učinil tak kvalifikovaně, řádně a v době, kdy ještě panovala nejistota o výsledku obou řízení - i z toho je patrné, že příprava k tomuto vyjádření byla v rámci převzetí věci nezbytná. Nelze též přehlédnout, že předmětem obou skutkově i právně složitých řízení byly značné finanční částky, jejichž výše se odrazila i ve výši odměny za zastoupení advokátem.

16. Vypočtené okolnosti vedou k závěru, že nesprávnou aplikací ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a do principu rovnosti účastníků řízení v neprospěch stěžovatele (čl. 37 odst. 3 Listiny).

17. Proto Ústavní soud zcela vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení odvolacího soudu, resp. Krajského soudu v Brně, vydané dne 7. 12. 2012 pod č. j. 27 Co 416/2011-96, a to v rozsahu nákladového výroku I., který stanovil náklady řízení před Městským soudem v Brně jako soudem prvního stupně [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.