I. ÚS 665/17
I.ÚS 665/17 ze dne 24. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ž., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 30 C 163/2016-14 ze dne 10. 8. 2016 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1994/2016-25 ze dne 2. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zastavil řízení týkající se snížení či zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho synovi (dále jen "žalovaný") od 1. 9. 2014 do 2. 4. 2015 (výrok I.). Dále žalobu (výrok II.) ve zbytku zamítl. Podle napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích okresní soud stručně a jasně vysvětlil své úvahy, proč v části řízení zastavil a ve zbývající části žalobu zamítl. Dostatečnost odůvodnění prvostupňového rozsudku potvrzuje i to, že stěžovatel proti němu podal rozsáhlé odvolání. Odvolací soud shledal správným i procesní postup soudu prvního stupně při nařízení jednání. Účastníci i zástupce stěžovatele byli předvoláni k jednání dne 10. 8. 2016 (předvolání bylo řádně doručeno 15. 7. 2016). Skutečnost, že předcházející jednání byla odročena, na správnosti postupu soudu prvního stupně nic nemění. Pokud se účastníci k uvedenému jednání nedostavili, tak se jedná o jejich rozhodnutí. Je ostatně v zásadě právem nikoli povinností účastníka účastnit se projednání věci soudem. Mezi podmínky řízení patří i překážka věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o.s.ř.). V rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky (§ 159a odst. 3 o.s.ř.) přecházející (pravomocný) rozsudek brání tomu, aby o téže věci (zde snížení, případně zrušení vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému ve shodném období) bylo opětovně rozhodnuto. Stěžovatelem tvrzená nesprávná interpretace důkazů v předcházejících řízeních nemůže být důvodem pro prolomení popsané podmínky řízení. Odvolací soud vysvětlil, že žalobce se dalšími (opětovnými) žalobami nemůže domoci toho, aby byly zhojeny tvrzené nedostatky předcházejícího řízení, ať už ve skutkové nebo právní rovině. K odstranění těchto nedostatků slouží pouze systém opravných prostředků. Odvolací soud vyjádřil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel netvrdil takové skutečnosti, které by bylo možné označit za podstatnou změnu poměrů na straně účastníků oproti poslednímu rozhodnutí. Jeho onemocnění je dlouhodobé a bylo v předcházejícím řízení známo. Nejde tedy o skutečnost, která by se objevila nově po vydání posledního rozhodnutí. U žalobce nedošlo ani k zásadnímu snížení příjmů.

3. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na to, že v předchozím řízení se o snížení výživného za období od 9. 9. 2014 nerozhodovalo, a tudíž se nejednalo o neodstranitelnou podmínku řízení. Výživné je osobním právem dítěte, vycházející z vyživovací povinnosti rodiče, jeho výše je dána dohodou rodičů, případně určena rozhodnutím soudu. V předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 75/2013 se jednalo o návrh na zrušení vyživovací povinnosti pro rozpor s dobrými mravy a bylo soudem zastaveno. Ke změně poměrů došlo doloženým zhoršením zdravotního stavu stěžovatele a jeho zařazením do biologické léčby. Odkaz na cenu biologické léčby je uváděna jako důkaz vážnosti a neudržitelnosti žalobcova zdravotního stavu. Stěžovatel uvádí, že byl z jednání, na nějž se nedostavil, písemně omluven. Závěrem pak uvádí, že žije pod hranicí existenčního minima, tedy v ohrožení života.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudky se odehrává pouze na úrovni podústavního práva a skutkových zjištění obecných soudů.

6. Ústavní soud ostatně rozhodoval pod sp. zn. IV. ÚS 2834/15 o ústavní stížnosti stěžovatele proti předchozím rozhodnutím obecných soudů ve věci jeho vyživovací povinnosti vůči synovi a konstatuje, že v tam napadených rozhodnutích byly přezkoumávány všechny okolnosti jeho vyživovací povinnosti, a proto neshledal žádného pochybení v zastavení řízení ohledně části stěžovatelovy žaloby ve věci již jednou soudy projednané a v jeho odůvodnění. I námitka týkající se neúčasti stěžovatele na jednání před soudem prvního stupně byla odvolacím soudem náležitě vypořádána.

7. V projednávaném případě tedy Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.