I. ÚS 665/05
I.ÚS 665/05 ze dne 30. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů ing. B. K. a T. K., zastoupených JUDr. Blankou Faltýnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1174/2004-287 ze dne 28. 6. 2005, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 188, 189/2003-268 ze dne 15. 10. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 15 C 195/2001-235 ze dne 4. 12. 2001 ve znění opravného usnesení č.j. 15 C 195/2001-252 ze dne 16. 12. 2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1174/2004-287 ze dne 28. 6. 2005, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 188, 189/2003-268 ze dne 15. 10. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 15 C 195/2001-235 ze dne 4. 12. 2001 ve znění opravného usnesení č.j. 15 C 195/2001-252 ze dne 16. 12. 2002. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta jejich žaloba, že žalovaní (S. D. a B. D.) jsou povinni uzavřít s žalobci (stěžovateli) dohodu o vydání ideální poloviny domu, ideální poloviny stavební parcely č. 890 a ideální poloviny zahrady, zapsaných na LV č. 822 pro katastrální území Radotín. Napadenými rozhodnutími byla podle jejich názoru porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřují zejména stěžovatelé v následujících skutečnostech:

Stěžovatelé byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 32/80 ze dne 29. 5. 1980 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku (tímto majetkem byla i ideální polovina výše specifikovaných nemovitostí). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. Rt 903/90 ze dne 8. 11. 1990 byl podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. výše uvedený rozsudek v trestní věci zrušen a současně byla zrušena všechna navazující rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdí, že v důsledku toho se ex tunc obnovilo původní vlastnictví jejich majetku. Nárok na jeho vydání uplatnili podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že podmínky stanovené tímto zákonem pro vydání nemovitostí byly splněny.

Stěžovatelé tvrdí, že žalovaní nabyli nemovitosti s porušením tehdy platných předpisů, které spočívalo v tom, že kupní cena při převodu těchto nemovitostí byla podceněna, a to minimálně o 24,23 %. Tato skutečnost byla v řízení nepochybně prokázána. Obecné soudy však na základě části dopisu stěžovatelů žalovaným ze dne 1. 3. 1980 rozhodly, že výkon jinak nepochybného restitučního nároků stěžovatelů by byl v rozporu s dobrými mravy, což stěžovatelé popírají.

Stěžovatelé dále uvedli, že řízení, které započalo před obecnými soudy v únoru 1992 a pravomocně bylo skončeno před odvolacím soudem v listopadu 2003 a před soudem dovolacím v říjnu 2005, trpělo zbytečnými průtahy, jimiž bylo porušeno jejich zaručené právo na soudní ochranu. Navrhli proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 195/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé žalobou podanou v roce 1992 domáhali proti žalovaným uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání ideální poloviny výše specifikovaných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 15 C 38/92-19 ze dne 30. 9. 1992 byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od státu na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 1981 v souladu s tehdy platnými předpisy a že nesplňují podmínku stanovenou v § 4 odst. 2 citovaného zákona. K odvolání stěžovatelů byl tento rozsudek usnesením Městského soudu v Praze č.j. 15 Co 98/93-38 ze dne 28. 5. 1993 zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že se soud má soustředit na řádné přezkoumání, zda byly či nebyly splněny podmínky stanovené v § 4 odst. 2 citovaného zákona.

Po dalším dokazování soud I. stupně rozsudkem č.j. 15 C 38/92-125 ze dne 25. 9. 1996 uložil žalovaným povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů státu. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle § 19 odst. 1 citovaného zákona a že splňují podmínky stanovené v § 3 odst. 1 tohoto zákona. Dále soud prohlásil, že žalovaní jsou osobami povinnými podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože sporné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy. Protiprávnost prý spočívá v tom, že v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb. a její přílohou byla kupní cena nemovitostí při převodu ze státu na žalované podhodnocena, a to minimálně o 24,23 %. Tvrzení, že šlo zřejmě o neúmyslné pochybení znalce a že žalovaní o tom neměli žádnou vědomost, nemělo podle názoru znalce žádný vliv na skutečnost, že vyhláška byla zásadním způsobem porušena. Porušení jiných předpisů ani jiné zvýhodnění žalovaných nebylo v řízení shledáno. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 12 Co 89/97-155 ze dne 23. 7. 1997 změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu zamítl. Po doplnění dokazování vycházel odvolací soud ze zjištění, že se stěžovatelé a žalovaní dohodli na konkrétním postupu, jehož cílem bylo, aby žalovaní poté, co majetek stěžovatelů po jejich emigraci propadne státu, získali do vlastnictví jejich původní ideální polovinu předmětných nemovitostí a zajistili tak matce M.V. "soužití se spoluvlastníky jí alespoň do určité míry blízkými", neboť stěžovatelka a žalovaná byly sestry. M. V. ještě před pravomocným odsouzením stěžovatelů prodala žalovaným smlouvou ze dne 16. 4. 1980 ideální 1/6 uvedených nemovitostí. Žalovaní odevzdali SBD Tvorba třípokojový družstevní byt v Praze 5, Vrážská 1172 a nastěhovali se do předmětných nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne 22. 10. 1981 nabyli žalovaní od státu ideální polovinu těchto nemovitostí do bezpodílového vlastnictví za cenu sjednanou podle znaleckého posudku ve výši 44.775,- Kč. Poté žalovaní smlouvou ze dne 2. 9. 1983 převedli ideální 1/6 nemovitostí zpět na M.V. Odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že nejsou splněny znaky povinných osob podle § 4 odst. 2 ve spojení s § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. předpoklad nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů. Při respektování toho, že nabývané nemovitosti byly při převodu ze státu na žalované podhodnoceny, přihlédl odvolací soud k dalším skutečnostem, na jejichž základě dospěl k závěru, že vyhověním žalobě by ve vztahu k žalovaným způsobilo větší křivdu, než jakou při zamítnutí žaloby utrpí stěžovatelé. K podhodnocení ceny ve znaleckém posudku došlo podle názoru odvolacího soudu pouze metodickou chybou, která mohla vzniknout z přehlédnutí, neovlivněnou žalovanými. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 2 Cdon 1290/97-176 ze dne 16. 12. 1999 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění vyslovil právní názor, že z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze dovodit, že by při úvaze o nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy bylo rozhodujícím hlediskem to, zda nemovitosti byly nabyty za cenu nižší v důsledku úmyslné chyby zpracovatele posudku nebo v důsledku neúmyslné chyby z nepozornosti. Z citovaného zákona nelze dovodit, že rozpor s tehdy platnými předpisy v sobě zahrnuje subjektivní prvek v podobě zaviněného komisivního nebo omisivního protiprávního úkonu povinné fyzické osoby. Dovolací soud proto uzavřel, že předpoklad nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb. byl naplněn. Dále uvedl, že poukaz na další skutečnosti související s nabytím těchto nemovitostí by mohl být významný jen pro úvahu, zda výkon práva stěžovatelů není v kontextu dalších okolností, týkajících se obou procesních stran, v rozporu s dobrými mravy.

Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 16 Co 39/2000-186 ze dne 18. 4. 2000 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 15 C 38/92-125 ze dne 25. 9. 1996 tak, že žalobu znovu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle § 19 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ze skutkových zjištění, která byla učiněna v dosavadním řízení, vzal za prokázané z dopisu stěžovatele (č.l. 259-262), že stěžovatelé - ve snaze zajistit M. V. soužití s osobami jí alespoň blízkými - iniciovali nejdříve převod 1/6 nemovitostí na žalované za účelem přípravy výchozí pozice pro odkoupení propadlého podílu od státu a dále celou transakci podmiňovali celou řadou podmínek a instrukcí, podle nichž žalovaní postupovali. Žalobu zamítl s odůvodněním, že výkon práva stěžovatelů (nároku na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí) by byl v rozporu s dobrými mravy. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 20 Cdo 2007/2000-207 ze dne 17. 4. 2001 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 16 Co 39/2000-186 ze dne 18. 4. 2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 15 C 38/92-125 ze dne 25. 9. 1996 s tím, že věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozhodnutí soudu I. stupně je v části týkající se posouzení nároku stěžovatelů z pohledu § 3 odst. 1 občanského zákoníku (rozpor s dobrými mravy) nepřezkoumatelný a neumožňuje jiné než kasační rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost byla způsobena především tím, že se soud I. stupně důsledně nezabýval obranou žalovaných, protože, i když důkazy jimi navržené provedl, z pohledu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku je nijak nehodnotil. Dále vytkl i procesní pochybení soudu odvolacímu.

V další řízení soud I. stupně znovu vyslechl stěžovatele a prvního žalovaného a zopakoval důkazy listinami. Na základě těchto důkazů učinil shodná skutková zjištění - stejná jako v předchozím rozhodnutí - podle nichž je nárok stěžovatelů dán zákonem č. 87/1991 Sb. Se zřetelem na právní názor dovolacího soudu podrobně rozebral institut dobrých mravů. Uvedl, že na základě provedených důkazů zjistil, že stěžovatelé podrobně instruovali žalované, jak mají postupovat, aby mohli vstoupit do spoluvlastnického vztahu ke sporným nemovitostem poté, kdy podíl stěžovatelů propadne státu. Dovodil, že nebýt prokázané iniciativy stěžovatelů, žalovaní by se do postavení povinných osob nedostali. Vyslovil rovněž přesvědčení, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku je třeba v restitučních věcech vykládat v souladu se smyslem restitučních zákonů a dbát na to, aby jedna křivda nebyla odstraněna křivdou jinou. Obvodní soud pro Prahu 5 proto rozsudkem č.j. 15 C 195/2001-235 ze dne 4. 12. 2001 ve znění opravného usnesení č.j. 15 C 195/2001-252 ze dne 16. 12. 2002 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 12 Co 188, 189/2003-268 ze dne 15. 10. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil shodně se soudem I. stupně i shodně se svým předchozím rozhodnutím (č.j. 16 Co 39/2000-186 ze dne 18. 4. 2000). Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 1174/2004-287 ze dne 28. 6. 2005 dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam nemá.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů při aplikaci zásady dobrých mravů podle ustanovení § 3 občanského zákoníku. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu, byly otázky související s restitucí předmětných nemovitostí opakovaně předmětem posuzování obecných soudů všech stupňů a obecné soudy se těmito otázkami z různých aspektů opakovaně podrobně zabývaly. Výsledkem jejich činnosti jsou právní závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích a opřené o hodnocení provedených důkazů.

Ústavní soud v této souvislosti musí poukázat na svou ustálenou rozhodovací praxi, týkající se procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů a možnosti jeho zásahu do něho. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá obecně přijatý závěr, že proces dokazování a zejména pak proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, které ho vykonávají nezávisle a jsou při něm usměrňovány pouze hranicemi vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů. V souladu s touto zásadou jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. V odůvodnění rozhodnutí jsou potom povinny uvést hodnocení důkazů, upřesnit, o které důkazy své závěry opřely a event. z jakého důvodu k některým důkazům nepřihlédly.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou a velmi podrobně se zabývaly všemi provedenými důkazy a jejich hodnocením v různých souvislostech. Jestliže na základě tohoto procesu zamítly žalobu stěžovatelů v podstatě pro rozpor s dobrými mravy, je jejich postup v intencích jejich pravomoci a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud usuzuje, že při aplikaci principu dobrých mravů postupovaly obecné soudy uvážlivě, jejich postup nelze považovat za svévoli a jejich právní závěr není s provedenými skutkovými zjištěními ani v extrémním rozporu ve smyslu ustálené judikatury. Aplikace zásady souladu s dobrými mravy patří k významným aplikačním postupům a představuje důležité interpretační pravidlo, v jehož rámci je nutno vykládat všechna ustanovení občanskoprávních předpisů tak, aby výkon práv a povinností nebyl s dobrými mravy v rozporu. V tomto směru jsou napadené rozsudky jasné, logické a přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska plně přijatelné.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že článek 36 odst. 1 a článek 11 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelé dovolávají, zjevně porušeny nebyly.

Stěžovatelé rovněž namítali nepřiměřenou délku soudního řízení, které započalo v roce 1992 a bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu v roce 2005, tj. trvalo celkem 13 let. Ústavní soud konstatuje, že řízení skutečně trvalo značně dlouhou dobu; na druhé straně je však nutno si uvědomit, že se v tomto řízení vícekrát vystřídaly obecné soudy všech stupňů, věc byla dvakrát řešena až na úrovni Nejvyššího soudu a několikrát k tomu došlo i z iniciativy stěžovatelů, což bylo ovšem jejich právem. Za tohoto stavu tedy Ústavní soud neusuzuje, že by ve věci nastaly zbytečné průtahy ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2006


František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.