I. ÚS 66/05
I.ÚS 66/05 ze dne 26. 1. 2006

N 25/40 SbNU 207
K nutnosti slyšení obviněného soudem v řízení o dalším trvání vazby

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 66/05 ve věci ústavní stížnosti D. T. T. proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 5. 11. 2004 č. j. 2 Zt 159/2004-267 a proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 12. 2004 sp. zn. 6 Nt 563/2004, jimiž byla stěžovatelka ponechána ve vazbě.
I. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 3. 12. 2004 sp. zn. 6 Nt 563/2004 porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2005, napadla stěžovatelka usnesení Okresního státního zastupitelství v Chebu (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 5. 11. 2004 č. j. 2 Zt 159/2004-267 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byla dle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") ponechána ve vazbě. Rovněž napadla usnesení Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 12. 2004 sp. zn. 6 Nt 563/2004 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení státního zastupitelství.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po jejím slyšení, v jehož rámci by se mohla za přítomnosti svého právního zástupce vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby.

Stěžovatelka s odkazem na uvedené navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Rovněž navrhla, aby Ústavní soud, vzhledem k tomu, že je stíhána vazebně, postupoval podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo, že rozhodovalo bez slyšení stěžovatelky, neboť se nejednalo o soudcovské rozhodnutí.

Ústavní soud vyzval jako účastníka řízení k vyjádření i okresní soud. Ten však svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil, pouze Ústavnímu soudu sdělil, že souhlasí s upuštěním od případného ústního jednání v předmětné věci.

III.

Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatelky a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 3 T 17/2005 (dále jen "spis okresního soudu"). Na základě tohoto spisu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatelky bylo porušeno.
Ve vztahu k "přezkumu" prováděnému státním zastupitelstvím nutno uvést, že za přezkum ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy lze považovat pouze přezkum provedený soudním orgánem, nebo alespoň orgánem, který má shodné institucionální rysy jako soud. Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost. Tyto rysy státní zástupce nesplňuje, a to jak z hlediska svého osobního statutu, tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, http://www.usoud.cz). Proto je ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí státního zastupitelství neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavní soud však musí přisvědčit námitce stěžovatelky, pokud jde o absenci ústního slyšení před okresním soudem. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/04 (nepublikováno)]. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb., (http://www.usoud.cz), ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění citovaného nálezu Pl. ÚS 45/04.

Jak vyplývá ze spisu okresního soudu, okresní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatelky proti usnesení státního zastupitelství bez jejího slyšení. S odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 Ústavní soud shledává, že absencí osobního slyšení bylo v tomto případě porušeno právo stěžovatelky zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud také konstatuje, že, jak si ověřil dotazem na státním zastupitelství a jak také vyplývá ze spisu okresního soudu, stěžovatelka byla z vazby v mezidobí po podání ústavní stížnosti již propuštěna. Proto chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky a tím ztratila ústavní stížnost pokud jde o zrušení usnesení okresního soudu a propuštění z vazby své opodstatnění (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 473/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 105, http://www.usoud.cz).

IV.

V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby, vzhledem k tomu že věc je naléhavá, byl zvolen postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku v řízení postupoval tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že státní zastupitelství a okresní soud daly souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatelka se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ač byla poučena, že pokud tak neučiní, bude její souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl tak, že konstatoval porušení základních práv stěžovatelky a ve zbytku ji odmítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.