I. ÚS 657/05
I.ÚS 657/05 ze dne 26. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. K., zast. JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem, sídlem Vídeňská 13, Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.9.2005, č.j. 17 Co 158/2005-162, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a ing. J. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu I. stupně ve sporu mezi účastníky o zaplacení částky 74 340,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že nesouhlasí s výrokem rozsudku I.-V., a to z důvodů hmotně právních i procesních. Poukázal na to, že předseda senátu porušil závažným způsobem obč. soudní řád, neboť od počátku poskytl žalovanému zastoupenému advokátem právní pomoc oslovením, aby si upravil odvolací návrh. Takovým porušením zákonnosti došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, porušením nestrannosti soudu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnosti dle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). V další části formuloval řadu argumentů vůči skutkovým zjištěním, provádění a hodnocení důkazů (návrh dohody o započtení pohledávek, námitka stěžovatele, že započtením nemohou zaniknout nároky z pracovněprávních vztahů, splatnost pohledávky, vedení evidence docházky) a uzavřel, že odvolací soud porušil jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, soud si počínal arogantně a šlo o nezvládnutelný formalismus. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 96 Ústavy 1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. 2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.

Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž vyložil, z jakých důkazů krajský soud vycházel, který důkaz opakoval a jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele, že byla advokátu žalovaného poskytnuta právní pomoc tak, že byla porušena zásada rovnosti. Upozornění na rozpor mezi výší žalovaným uznávané povinnosti a vymezením odvolacího přezkumu, které vedlo ke zpětvzetí odvolání, nevybočilo z procesních povinností soudu - byl jím odstraněn rozpor v odvolání. Následné částečné zpětvzetí odvolání žalovaným není úkonem, který by mohl znevýhodnit žalobce. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ing. J. M. se k ústavní stížnosti vyjádřil bez právního zástupce, ač byl řádně o povinném právním zastoupení vyrozuměn, proto k obsahu vyjádření Ústavní soud nepřihlédl.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 8 C 41/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal vůči žalovanému Ing. J. M. zaplacení částky 74 268,- Kč s příslušenstvím a tvrdil, že žalovaný neuhradil fakturu za práce provedené jeho zaměstnanci dočasně přidělenými žalovanému. Ve věci vedené pod sp.zn. 8 C 55/2003 se domáhal zaplacení částky 9 110,- Kč. Usnesením ze dne 3.6.2003, č.j. 8 C 41/2003-59, 8 C 55/2003, došlo ke spojení obou věcí ke společnému řízení. Po obsáhlém dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 28.8.2003, č.j. 8 C 41/2003-83, ohledně částky 74 340,- Kč a části příslušenství vyhověl, ve zbytku příslušenství žalobu zamítl, ohledně částky 9 110,- Kč řízení zastavil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaný proti prvnímu a poslednímu výroku podal odvolání, na jehož základě krajský soud usnesením ze dne 16.8.2004 rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích zrušil. Po dalším dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 22.12.2004, č.j. 8 C 41/2003-133, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17.1.2005, č.j. 8 C 41/2003-137, žalobě vyhověl v částce 64 560,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl, rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení a o povinnosti obou účastníků nahradit náklady řízení České republice. Také proti tomuto rozsudku (proti třem z pěti výroků) podal odvolání žalovaný, které krajský soud shledal opodstatněným. Při jednání u odvolacího soudu vzal žalovaný zpět odvolání proti výroku I v části, jíž mu bylo uloženo zaplatit stěžovateli 15 780,- Kč s příslušenstvím (tudíž krajský soud odvolací řízení zastavil). Ve zbývající části výroku I rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Návazně ve třech výrocích rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení (včetně odvolacího řízení), o povinnosti obou zaplatit náklady České republice, o tom, že rozsudek okresního soudu zůstal odvoláním nedotčen ve výroku II. a uložil okresnímu soudu provést opravu napadeného rozsudku. Zamítavý výrok podrobně odůvodnil jednak zjištěním, že i kdyby dluh žalovaného vůči stěžovateli existoval, nenastala dosud jeho splatnost, jednak neunesením důkazního břemene žalobcem o rozsahu provedených prací.
Po seznámení s listinnými podklady a spisem okresního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se svých nároků na úhradu ceny díla. Obecné soudy se v průběhu sporu jeho žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vytvořily mu prostor pro předkládání skutkových tvrzení a pro navrhování důkazů. Krajský soud argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnil adekvátní stanovisko ohledně posouzení stěžovatelova nároku; jeho argumenty však stěžovatel odmítá akceptovat a není ochoten se smířit s nesprávností vlastních právních názorů (typicky v povaze právního vztahu se žalovaným - nešlo o pracovněprávní vztah, který by vylučoval případnou kompenzační námitku, ale o innominátní obchodněprávní vztah) a s neunesením důkazního břemene tížícího žalobce (ohledně evidence docházky jeho tří zaměstnanců). Ani jeho námitce vůči procesnímu postupu předsedy senátu nelze přiznat právní relevanci; vždyť ve svých důsledcích vedl ke zpětvzetí odvolání žalovaným, tudíž část výroku vyhovujícího stěžovatelově žalobě nabyla právní moci. Z těchto hledisek Ústavní soud připomíná, že neúspěch stěžovatele v soudním sporu nemůže být považován za porušení zásad spravedlivého procesu, či porušení rovnosti účastníků řízení, a uzavírá, že výsledek sporu výrazně ovlivnila nedostatečná pozornost věnovaná úpravě právního vztahu účastníků při jeho vzniku a volbě adekvátních právních instrumentů (naznačené rozdíly mezi pracovněprávním a obchodněprávním vztahem).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.