I. ÚS 656/05
I.ÚS 656/05 ze dne 28. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 919/2005-379 ze dne 28. 6. 2005, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 350/2004-247 ze dne 6. 10. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 15 C 2/2000-204 ze dne 28. 5. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 919/2005-379 ze dne 28. 6. 2005, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 350/2004-247 ze dne 6. 10. 2004, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 15 C 2/2000-204 ze dne 28. 5. 2004. Rozsudkem soudu I. stupně bylo stěžovateli uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 108 se stavební parcelou č. 193 o výměře 1057 m2 v katastrálním území Hradčany, zapsaných na LV č. 209 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu Praha - město. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: V prvé řadě namítá, že se obecné soudy při hodnocení důkazů nedostatečně vypořádaly s otázkou státního občanství žalobce a spokojily se výhradně s důkazy, které byly žalobcem předloženy. Pouze na jejich základě pak učinily závěr, že žalobce je současně státním občanem České republiky a státním občanem Spojených států amerických. Nebyly zkoumány okolnosti, na jejichž základě by bylo možno takový závěr odůvodnit.

Porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 spatřuje stěžovatele v tom, že věc byla obecnými soudy projednávána řadu let a jejich rozhodnutí se zásadně odlišují, čímž dochází k porušení principu zajištění právní jistoty v právních vztazích.

Porušení čl. 38 odst. 1 spatřuje stěžovatel v tom, že v projednávané věci docházelo k častým změnám soudců, a stěžovateli se nepodařilo zjistit konkrétní rozvrhy práce, které by potvrzovaly nebo vyvracely porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Konečně porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že obecné soudy v rozporu se zákonem (s ustanovením § 135 o.s.ř.) přezkoumávaly rozhodnutí správních orgánů, místo aby z tohoto rozhodnutí vycházely. Konkrétně se prý jednalo o přezkum výměru finančního odboru ONV v Praze 1 č.j. Fin 3-88/226-Ví ze dne 29. 5. 1965.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.

II.

Nejvyšší soud ČR ve stručném vyjádření uvedl, že ve svém rozhodnutí vycházel ze své ustálené judikatury a z rozhodnutí Ústavního soudu. Podle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a postup obecných soudů nebyl v rozporu s ústavně právními předpisy. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření prohlásil, že řízení je ovládáno zásadou projednací a stěžovatel v odvolání občanství žalobce nezpochybňoval a takový odvolací důvod neuplatnil.

Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřil k námitce nedostatečného hodnocení důkazů ve vztahu k občanství žalobce tak, že poukázal na obsah protokolu z jednání ze dne 28. 5. 2004 (č.l. 200-201), z něhož je patrné, že stěžovatel nevznesl žádné námitky proti předloženým důkazům a nepředložil žádný návrh na doplnění dokazování k této otázce. Dále se podrobně vyjádřil k námitce, týkající se časté změny soudce, který věc rozhodoval a předložil soudu rozvrhy práce na konkrétní časová období, v nichž soudci ve věci jednali. Jinak obvodní soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 15/98).

V replice k vyjádření obecných soudů stěžovatel v podstatě zopakoval argumentaci uvedenou v samotné ústavní stížnosti.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 2/2000 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o určení povinnosti uzavřít s žalobcem P. B. dohodu o vydání výše specifikovaných nemovitostí, protože tyto nemovitosti přešly na stát za podmínek uvedených v § 6 odst. 2 a v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Žaloba směřovala i proti Bytovému podniku Praha 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 15 C 176/95-21 ze dne 13. 9. 1996 byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 13 Co 180/97-42 ze dne 6. 6. 1997 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Dovolání žalobce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 2 Cdon 1578/97-62 ze dne 24. 5. 1999. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 323/97 ze dne 23. 11. 1999 byly zrušeny rozsudky soudu I. stupně i soudu odvolacího. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vyslovil, že bylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože věc byla projednána v nepřítomnosti žalobce, který neměl možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a také nebyl vyzván k opravě svého žalobního návrhu po předchozím poučení ze strany soudu, zejména pokud šlo o označení pasivně legitimovaného žalovaného.

Obvodní soud pro Prahu 1 po dalším řízení rozsudkem č.j. 15 C 2/2000-114 ze dne 20. 9. 2001 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením č.j. 13 Co 40/2002-138 ze dne 15. 2. 2002 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím uložil soudu I. stupně zabývat se konkrétně citovaným výměrem finančního odboru Obvodního národního výboru pro Prahu 1 a zkoumat, zda tímto výměrem přešly předmětné nemovitosti platně na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Jako závazný uvedl názor, že v případě zjistí-li soud I. stupně, "že správní řízení trpělo takovými vadami, pro které nedošlo k řádnému přechodu nemovitostí na stát ... citovaným výměrem ..., je třeba dojít k závěru, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, případně postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, tedy způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb."

Obvodní soud pro Prahu I. pak napadeným rozsudkem č.j. 15 C 2/2000-204 ze dne 28. 5. 2004 uložil stěžovateli povinnost uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Vůči druhému žalovanému (Bytový podnik Praha 1) žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. jako syn původní vlastnice. Řádně a včas učinil výzvu k vydání nemovitostí, na rozdíl od další osoby, která řádně výzvu neuplatnila. Ke způsobu, jakým majetek přešel na stát, soud I. stupně prohlásil, že základem toho byl výměr finančního odboru tehdejšího Obvodního národního výboru pro Prahu 1 č.j. Fin-88/226/19-Ví ze dne 29. 5. 1965, vydaný podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Ve správním řízení však došlo k doručení výměru jen opatrovníku původní vlastnice (jako osobě, kterou měl správní orgán za osobu neznámého pobytu), což neodpovídalo ustanovením tehdy platného správního řádu. Proto soud I. stupně posoudil otázku přechodu nemovitostí na stát nikoliv podle zákona č. 403/1990 Sb., ale podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jako převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 19 Co 350/2004-247 ze dne 6. 10. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že věc musí být posouzena podle zákona č. 87/1991 Sb. Dále se zabýval námitkou stěžovatele, že nebyla řádně uplatněna výzva k vydání nemovitostí, protože v ní byl uveden jen dům a nikoliv pozemek, na němž dům stojí. Odvolací soud vycházel z toho, že zde byla nepochybná funkční souvislost mezi pozemkem a stavbou na něm postavenou.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem č.j. 28 Cdo 919/2005-379 ze dne 28. 6. 2005 zamítl. V odůvodnění se vyjádřil k dovolacím námitkám stěžovatele, konkrétně k aplikaci prý nesprávného právního předpisu (pozn.: podle dovolatele spor měl být posouzen podle zákona č. 403/1990 Sb., nikoliv podle zákona č. 87/1991 Sb.), k údajně nedostatečné výzvě k vydání nemovitostí a k restitučním nárokům jiných osob. Dovolací soud - při posouzení námitky týkající se podřazení věci pod nesprávný právní předpis - poukázal na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 43/2000 ze dne 29. 11. 2001 (in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, nález č. 184), který vyslovil, že pokud ke ztrátě majetku došlo rozhodnutím správního orgánu s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb. a stalo se tak v rozporu s tehdy platným správním řádem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud v Praze postupoval v souladu s tímto názorem, a proto nelze dospět k závěru, že soudy nižšího stupně nesprávně vyložily vztah mezi uvedenými předpisy. V otázce neuplatnění restitučního nároku některou z oprávněných osob poukázal dovolací soud na ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že nepodají-li všechny oprávněné osoby výzvu k vydání věcí ve stanovené lhůtě, náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě, pokud včas podala výzvu k vydání; k dalším oprávněným osobám, které výzvu k vydání věci nepodaly, se nepřihlíží. Konečně se dovolací soud zabýval i posouzením otázky, zda byla podána řádná "výzva" ohledně všech sporných nemovitostí a - s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 508/98 - dospěl shodně s nižšími soudy k závěru kladnému.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v prvé řadě namítal, že obecné soudy nedostatečně vedly dokazování, pokud jde o zákonnou restituční podmínku státního občanství žalobce, a poukazoval na to, že soudy vycházely pouze z důkazů předložených žalobcem a nezohlednily další skutečnosti, zejména jeho dvojí občanství. Ústavní soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, při níž jsou povinny řídit se zásadami civilního procesu, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů, specifikovanou v § 132 o.s.ř. Postupují-li obecné soudy v souladu s touto zásadou, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do této činnosti zasahovat. Navíc je třeba si uvědomit, že se v předmětné věci jednalo o sporné občanskoprávní řízení, které je dále určováno zásadou projednací, nikoliv zásadou inkviziční. V tomto řízení je na procesních stranách, aby uváděly svá tvrzení a k nim navrhovaly příslušné důkazy. Jak vyplývá ze soudního spisu, vycházely obecné soudy z tvrzení a důkazů předložených žalobcem a stěžovatel-žalovaný v řízení před soudem I. stupně nevznesl námitky proti těmto tvrzením a nenavrhoval žádné důkazy, jimiž by tuto podmínku zpochybňoval. Stejně tak námitku nesprávně posouzeného státního občanství žalobce neuplatnil stěžovatel ani v odvolání ani v dovolání. Ústavní soud se proto - v souladu s vlastní ustálenou judikaturou - touto námitkou, která byla poprvé uplatněna v ústavní stížnosti, nezabýval. Jen pro úplnost lze dodat, že obecné soudy věnovaly této otázce dostatečnou pozornost v takovém rozsahu, který byl nezbytný k posouzení právního postavení žalobce podle zákona č. 87/1991 Sb.

Stěžovatel dále namítal porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v přiměřené době. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že jim vytýkat neodůvodněné průtahy ve věci nelze. Spor byl sice zahájen v roce 1995; je však zapotřebí si uvědomit, že věc byla již jednou pravomocně ukončena a spor byl znovu otevřen nálezem Ústavního soudu, který původní pravomocná rozhodnutí zrušil. Znovu otevřený spor byl ukončen rozhodnutími ve všech stupních soudní soustavy v době pěti let, což vzhledem k náročnosti sporu není doba nepřiměřeně dlouhá. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že v tomto směru došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel rovněž namítal porušení práva na zákonného soudce a poukazoval na časté výměny soudců, kteří jeho věc rozhodovali. Z ustálené judikatury Ústavní soudu vyplývá, že právo na zákonného soudce je nutno vykládat v souvislosti s pravidly stanovenými v souladu s příslušnými předpisy, kterými soud určuje nápad projednávaných věci pro jednotlivé soudce a stanoví pravidla vzájemného zastupování. Pokud věc projednává soudce v souladu s těmito pravidly, jedná se o "zákonného" soudce a nedochází k porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. K této otázce si Ústavní soud vyžádal příslušné podklady, konkrétně rozvrhy práce Obvodního soudu pro Prahu 1. Z rozvrhu práce pro rok 1995 č.j. Spr 2187/94 ze dne 1. 12. 1994, schváleného předsedou Městského soudu v Praze dne 22. 12. 1994, vyplynulo, že věc byla přidělena do senátu 15 C soudkyni JUDr. Ivance Maříkové do roku 1997; tato soudkyně pak byla přidělena k jinému obvodnímu soudu v Praze. Opatřením předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. Spr 1296/96 ze dne 17. 3. 1997, schváleným předsedou Městského soudu v Praze dne 26. 3. 1997, byly věci s cizím prvkem (oddělení 15 C) přiděleny dr. Čermínové do roku 2002, kdy odešla k Městskému soudu v Praze. Od roku 2002 zůstal senát 15 C neobsazen, věc však byla přidělena do senátu 18 C Mgr. Kateřině Staškové. Po nástupu soudkyně na mateřskou dovolenou byla věc přidělena soudci Mgr. Viktoru Sedlákovi, který tuto soudkyni zastupoval (rozvrh práce pro rok 2004 č.j. Spr 1315/2003 ze dne 28. 11. 2003. Z uvedených podkladů vyplývá, že předmětnou věc vždy projednával soudce, který byl k projednávání určen buď obecným rozvrhem práce anebo opatřením předsedy soudu v důsledku mimořádné události. Nelze proto dovozovat, že by uvedenými změnami v obsazení senátu bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, jehož se dovolává.

Stěžovatel konečně namítal i porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, protože prý obecné soudy v rozporu s ustanovením § 135 o.s.ř. přezkoumávaly správnost správního rozhodnutí - výměru finančního odboru Obvodního národního výboru pro Prahu 1. Ústavní soud při posouzení této námitky odkazuje na svou konstantní judikaturu, kterou se řídily i obecné soudy. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 15/98 ze dne 19. 1. 1999 vyslovil, že je nutno respektovat vůli zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu restitučních zákonů, kterým je zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, a podpořit tendenci těch obecných soudů, které přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími - tedy včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. V návaznosti na tento názor vyslovil dále v nálezu sp. zn. III. ÚS 43/2000 ze dne 29. 11. 2001, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku - při splnění podmínek zákona č. 403/1990 Sb. - došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu s tehdy platným právním předpisem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. I tato souzená věc je plně srovnatelná se stavem, z něhož citované nálezy vycházejí, a proto Ústavní soud neshledává důvod, aby takto již vyslovené právní názory měnil.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo.

Proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.