I. ÚS 653/17
I.ÚS 653/17 ze dne 24. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Konopáče, zastoupeného Mgr. Markem Reichelem, advokátem, se sídlem Wolkerova 2, Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2016 č. j. 37 Co 197/2015-130 a proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 10. března 2015 č. j. 6 C 27/2014-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Dále mělo dojít také k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel uzavřel v roce 2003 jako prodávající s žalovanou a jejím manželem kupní smlouvu, na jejímž základě přešlo vlastnické právo k nemovitým věcem (rodinnému domu a pozemkům) na žalovanou. V roce 2014 se obrátil na Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") se svou žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, v níž tvrdil, že kupní smlouva byla pouze simulovaným právním jednáním a vůlí účastníků nebylo převést vlastnické právo, nýbrž pouze získat finanční prostředky z hypotečního úvěru, který by on sám nezískal. Po splacení tohoto úvěru mělo dojít dle tvrzení stěžovatele ke zpětnému převodu vlastnického práva na jeho osobu. Vedlejší účastnice se mezitím v jiném řízení domáhá vyklizení předmětné nemovitosti, v níž stěžovatel žije. Okresní soud však žalobu stěžovatele zamítl, jelikož nedospěl k závěru, že by uzavření kupní smlouvy bylo zajišťovacím převodem práva, jak stěžovatel tvrdil. Jednání také dle okresního soudu nelze kvalifikovat ani jako simulované právní jednání, protože se nepodařilo prokázat, že by zde chyběla vážná vůle skutečně uzavřít kupní smlouvu.

3. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Krajský soud shledal, že uzavřená smlouva je zcela běžnou kupní smlouvou bez jakýchkoli podmínek, nejedná se o zajišťovací převod práva a smlouva není neplatná pro nedostatek vůle či jejího projevu. Nejedná se ani o simulované právní jednání, neboť strany nechtěly uzavřít žádnou jinou smlouvu, avšak "naoko" uzavřená smlouva měla sloužit jako podklad pro získání úvěru.

4. Stěžovatel následně podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 21. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 3653/2016-195. Stěžovatel vymezil přípustnost dovolání tak, že kupní smlouva má předmět tzv. propadné zástavy, kvůli čemuž je absolutně neplatná, a napadené rozhodnutí je tak v rozporu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ačkoliv stěžovatel poukázal na jeho rozhodovací praxi, nijak nevymezil konkrétní otázku, v níž by se krajský soud odchýlil od judikatury vztahující se k institutu propadné zástavy. Navzdory nevymezení otázky, jejímž řešením se měl soud od judikatury odchýlit, nevykazuje napadený rozsudek dle Nejvyššího soudu rozkol s jeho judikaturou. Závěry obsažené v judikatuře soudu navíc nejsou pro věc relevantní, neboť žalovaná není zástavním věřitelem stěžovatele.

II. Argumentace stěžovatele

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v řízení před krajským soudem bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že soud neprovedl jím navržený důkaz zprostředkovatelskou smlouvou a ani se s tímto nijak jinak nevypořádal. Navržený listinný důkaz měl dle stěžovatele prokázat, že žalovaná neměla při podpisu kupní smlouvy v úmyslu koupit předmětnou nemovitost, ale za finanční prostředky z vyplaceného úvěru získat družstevní byt.

6. Dále dle stěžovatele došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek, a to zamítnutím žaloby v rozporu se skutkovým stavem a v důsledku nesprávné aplikace právních předpisů. Ve zbytku své stížnosti postrádajícím ústavněprávní argumentaci stěžovatel pouze pokračuje v polemice se závěry učiněnými obecnými soudy.
III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda se v projednávané věci jedná o návrh přípustný, neboť stěžovatel ústavní stížností nenapadá usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3653/2016-195 ze dne 21. 12. 2016, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu.

9. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, k této nápravě nemůže zásadně dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tudíž v případech, kdy takové rozhodnutí napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný. Bylo by v rozporu s principem právní jistoty, pokud by Ústavní soud zrušil např. rozhodnutí odvolacího soudu, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné ve stejné věci a obsahující opačné právní závěry by zůstalo nedotčeno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96 ze dne 10. 5. 2006 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1102/11 ze dne 24. 11. 2011).

10. Uvedený výklad však neplatí bezvýjimečně, neboť dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jako zásadní se proto v této věci jeví otázka, zda je posouzení přípustnosti dovolání rozhodnutím, které závisí na uvážení Nejvyššího soudu. Nejprve je nutno podotknout, že ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v minulosti reagovalo na skutečnost, že přípustnost dovolání byla poměřována hlediskem významové zásadnosti podaného dovolání. Ke změně právní úpravy přípustnosti dovolání došlo v důsledku novelizace občanského soudního řádu s účinností od 1. 1. 2013. Pokud nyní účastník řízení podá dovolání, které není nepřípustné ze zákona (viz § 238 občanského soudního řádu) a které splňuje zákonné náležitosti (viz § 241a odst. 2 občanského soudního řádu), dostane se mu kvazimeritorního přezkumu jeho věci. Posouzení přípustnosti dovolání má totiž - s ohledem na obsah předpokladů stanovených § 237 občanského soudního řádu - ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Neshledá-li dovolací soud jejich splnění, znamená to, že se ztotožnil s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak fakticky závisí na právním hodnocení věci, respektive na výsledku dovolacího řízení, který stěžovateli pochopitelně nemohl být znám v době podání dovolání. Právě z tohoto důvodu lze v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost spatřovat uvážení dovolacího soudu. Povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, má tedy i dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů uvedených v § 237 občanského soudního řádu [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541) a nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 30. 3. 2017].

11. Přestože tedy nadále není nezbytně třeba napadat ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, z hlediska právní jistoty není tato situace zcela uspokojivá, neboť v případě vyhovění takové stížnosti by reálně zůstalo nadále zachováno nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mohlo být v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu. Lze tedy do budoucna stěžovatelům doporučit, aby ústavní stížností napadali také rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. S ohledem na výše uvedené však Ústavní soud nepřičítal nenapadení rozhodnutí dovolacího soudu stěžovateli k tíži a přezkoumal jeho námitky směřující proti rozhodnutím nižších soudů.

12. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

13. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). K takovým závěrům však Ústavní soud při posuzování této věci nedospěl. Napadené rozsudky obsahují srozumitelné, logické, přehledné a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů soudy učinily a jak věc právně posoudily.

14. S předchozím bodem souvisí také další rovina stěžovatelovy argumentace. Ústavní soud připomíná, že zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Účastníci řízení jsou tak povinni tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a zároveň označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň jsou v souladu se zásadou koncentrace řízení nuceni činit tyto kroky včas. Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet. Zásada neúplné apelace pak připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení, a to pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v § 205a občanského soudního řádu. Smyslem a účelem výše uvedené právní úpravy je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení. Důkazní návrh, který stěžovatel učinil před odvolacím soudem a kterým sledoval doložení okolností podstatných pro určení obsahu závazku v době jeho uzavření, však nelze podřadit pod žádnou z výjimek uvedených v § 205a. Z tohoto důvodu se tedy nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz, kterým by bylo založeno porušení práva na spravedlivý proces.

15. Ústavní soud tak v posuzované věci žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice se závěry dokazování a právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy.

16. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.