I. ÚS 648/17
I.ÚS 648/17 ze dne 22. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Evy Hrbáčkové, zastoupené Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem Radlická 2000/3, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3529/2016-193 ze dne 13. 12. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 38/2016-155 ze dne 21. 3. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 46/2014-113 ze dne 27. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka po Městské části Praha 2 domáhala nahrazení projevu vůle směřujícího ke vzniku nájemního práva žalobkyně k bytu, nacházejícího se ve 4. nadzemním podlaží domu čp. X, a to na dobu neurčitou a za podmínek upravujících jejich vzájemné vztahy jako pronajímatele a nájemce. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že prokázala skutečnosti svědčící o její dobré víře v tom, že je oprávněnou nájemkyní, přičemž soudy k jí tvrzeným skutečnostem dostatečně nepřihlédly. Oba obecné soudy dle názoru stěžovatelky vyhodnotily přístup žalované strany zásadně chybně a svými rozhodnutími zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a s níž se tyto soudy také přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatelka je nadále utvrzena ve svém přesvědčení, že je nájemcem předmětného bytu po právu, nicméně soudy zcela jednoznačně a přesvědčivě vyložily, že její tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování. Z jeho závěrů naopak vyplývá stěžovatelčina vědomost o tom, že v bytě bydlí v rozporu s vykonatelným soudním rozhodnutím, na jehož existenci byla pravidelně ze strany Městské části Praha 2 upozorňována. Ústavně nekonformním nemůže být ani závěr soudů, dle kterého bylo další strpění obývání bytu stěžovatelkou, resp. nedostatek "razance" vlastníka bytu, motivováno vyčkáním na rozhodnutí o dovolání a následné ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím soudů ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu (spíše šlo o shovívavost žalované).

Přehlédnout pak není možno ani závěr Nejvyššího soudu o tom, že žaloba o nahrazení projevu vůle směřujícího ke vzniku nájemního práva nemohla být úspěšná již proto, že ke vzniku nájemního vztahu dle § 2238 občanského zákoníku postačí splnění předpokladů v něm stanovených, dochází k tomu přímo ze zákona a soudního rozhodnutí k tomu netřeba. Jinými slovy, stěžovatelka, opírajíc se o citované zákonné ustanovení, by byla musela správně žalovat o určení, zda tu její nájemní právo je či není, k čemuž ovšem žaloba nesměřovala. Tedy ani úvaha dovolacího soudu o tom, že za dané situace bylo bez významu zkoumat existenci dobré víry, není projevem libovůle, nýbrž pouze dokresluje další (byť vlastně prvořadý) rozměr, pro který nemohla být stěžovatelka se svojí žalobou úspěšná.

Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 22. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.